Nultý bod post-pandemické budoucnosti aneb taneční rave v umělecké performanci

Se stejnou měrou, s jakou se odborná i laická veřejnost setkává na festivalu Nultý bod se špičkovými umělci a soubory tohoto žánru z celého světa, může pravidelný festivalový divák v dlouhodobém kontextu pozorovat progresivitu domácí tvorby, v jejímž rámci se postupně etablují i tuzemské kurátorské aktivity. Umělecké kurátorství v performing art vyplňuje málo funkční vzduchoprázdno kontextu autorské scénické tvorby, která si v nové epoše už nevystačí s hybridní formou inspirační dramaturgie / supervize / iniciační produkce.

Bezpochyby zajímavým, a především aktuálním příkladem současných kurátorských aktivit, byla performance uvedená v rámci programu Nultého bodu Grieving for post-pandemic future (s) francouzské performerky, tanečnice, choreografky, zvukové básnířky působící v Berlíně, Pauline Payen. Kolektivní meditačně-situační představení vzniklo na základě kurátorské provokace Petra Dlouhého, jenž se dlouhodobě zaměřuje na oblast performing art a sociální divadlo. Jeho domovským působištěm je Cross Atic (divadelní scéna klubu Cross v pražských Holešovicích), nicméně již několik sezón spolupracuje s Novou sítí a Studiem Alta. Ani s Pauline Payen se nepotkal v rámci tohoto projektu poprvé, jejich umělecká kooperace se rozvíjí systematicky již několik let a dá se konstatovat, že právě tato jeho poslední kurátorská provokace završila určité výzkumné období jejich uměleckého partnerství. To, co vzniklo, si bezpochyby zasluhuje pozornost nejen kvůli osobitě inovativnímu performativnímu formátu, ale i pro jeho aktuální obsahové naplnění ve všech třech zásadních úrovních: filosofické, lidské i spirituální.

Abychom dokázali přijmout post-pandemický svět do svého života, je nejprve potřeba ztrátu pre-covidové doby oplakat. Smířit se s tím, že „normálno“ se už nikdy do totožně původního „normálu“ nevrátí. Truchlení je jednou z možností, jak zahájit reálný čas transformace. Je to bod nula další budoucnosti. Způsob, který si k truchlení zvolíme, je naším osobním výběrem. Pauline Payne nabídla ve své performanci zkratku k možnosti určité rituální cesty završené meditativním tancem, kterou lze využít jako návod ve chvíli, kdy se cítíme ztraceni v přemíře možností, jež nám dnešní doba nabízí.

Průběh se odvíjí v běžném terapeutickém postupu rituálních kódů. Slovní definice pocitů ztráty a zmaru, fyzický prožitek žalu odrážející se v těle i v hlase, přecházející do modlitby za nejubožejší existence našeho světa a nakonec taneční mini rave jako prostředek smíření otevírající naději na budoucnost, kterou si lze navíc zformovat dle vlastních představ. To vše dílem jako kolektivní situační zážitek všech přítomných i individuální meditativní prožitek se sluchátky na uších každého zúčastněného jedince. Jemné techno rytmy podporující individualitu tance vytvořily pro vnějšího pozorovatele atmosféru tiché taneční rave party jako možnost osobní spirituální svobody v přítomném okamžiku. Přirozenost tance se stala prostředkem rituálu harmonizace duše, těla i světa.

Vzhledem k aktuální nepřízni počasí musel být původní outdoorový koncept situovaný do vnitřní zahrady pražské Invalidovy narychlo přenesen do vnitřních prostor Studia Alta. Ačkoliv to původní záměr zásadně nenarušilo, přesto se u autorského týmu vyskytla nutkavá potřeba vysvětlit návštěvníkům své představy, což zvláště v začátku působilo zbytečně zdlouhavě a lehce ubralo na působivosti. Každopádně se ale tato aktualizace novodobářské taneční filosofie do současných podmínek a v současném instalačním vizuálu velice povedla. Ať už bychom hledali odkaz dávné slávy Monte Verità třicátých let či přičítali hledání zdrojů inspirace v Judson Church let šedesátých, je zde pořád množství aspektů osobitého vkladu vycházejícího z aktuální současnosti. Žádná snaha o rekonstrukci ani nápodobu dávno překonaného, ale skutečně funkční forma „art performace experience“ dnešní doby. Využívá tanec jako medium fyzického pohybu mysticky akcelerující jiné sféry vědomí, bez nutnosti udržování dogmat estetických vzorců krásy či ošklivosti.

V dnešní době plné esoterických dýchánků přinášejících možnost osobního rozvoje skrze různě pojaté životní filosofie, kolektivní meditace využívající taktéž tanec a hudbu či rádoby rituální prožitky extatických stavů různých zaměření pod různým vedením, je rave prostředí, od kterého se esoterika i umělecké ambice „vyšších hodnot“ záměrně distancují jako od špinavé kulturní spodiny. A přesto je to právě rave, který nabízí svobodu ducha i těla tam, kde nás víc než špatná nařízení a nelogické zákony svazují především vlastní předsudky a strach. Proto raději platíme velké peníze za průměrné kulturní zážitky, abychom alespoň na chvíli utišili svou spirituální potřebu jiné reality. Pomocí jednostranných sportů se snažíme obejít potřebu pohybového prožitku, díky kterému se můžeme pohybovat v jiných dimenzionálních úrovních, ve kterých se fatální témata našich duší mění na bezvýznamná slova našich mozků. Máme strach být sami sebou, máme strach tančit ve své přirozenosti v opojení rytmické jednoty. A i když už tento strach překonáme, přijdou represe vycházející ze strachu těch, kteří jej překonat nedokáží.

Petr Dlouhý se dlouhodobě pohybuje v prostředí klubové scény, ať už v Praze či v Berlíně a jeho produkční, kurátorská a nyní vlastně i umělecká aktivita je tímto sociálním prostředím chtě nechtě ovlivněna. Grieving for post-pandemic future(s) má v tomto směru rovinu osobního žalmu za přítele dj. Carmen 16, jehož tracky balancující na pomezí groove techno a techhouse zní jako tanec aktivující hudební podklad pro závěrečný mini rave. Předchází mu procházka a meditace za doprovodu skladeb Charlie Aubry a. k. a. Sacrifice Seul, které vznikly pro právě probíhající projekt Pauline Payen v tématu smutku a zmocnění. Hudební performativní tvorba Sacrifice Seul vychází ze zkratování různých nahrávek až do úplného zvukového zmatení, podbarvených temným rytmem garážového techna, což přispívá ke vzniku určité míry transu u posluchačů, které Pauline Payen stimuluje řízenou meditací (je školená v somatických praktikách). A možná i kuličkou hroznového vína, kterou každý účastník povinně požil.

Grieving for post-pandemic future(s) je taktéž i tiše se prosazujícím uměleckým manifestem podpory fenoménu „clubbing“ či raving subkultury, který pro mnoho lidí znamená daleko víc než jen bezduchou páteční společenskou zábavu. Jejich vztah k elektronické taneční hudbě je jejich osobním rituálem, díky kterému dokáží překonat nesnáze běžných dnů a propojit se se svou duchovní rovinou ve světě, kde víra už dávno nemá definovatelnou podobu.

Grieving for post-pandemic future(s)
Premiéra 14. července 2021 v rámci Festivalu Nultý bod ve Studiu Alta
Koncept, performance: Pauline Payen & Petr Dlouhý