Don Giovanni poprvé naživo ještě více obnažil slabiny celé inscenace

  1. 1
  2. 2
Pražské Národní divadlo uvedlo letošní novou produkci Dona Giovanniho Wolfganga Amadea Mozarta poprvé kvůli pandemii 24. dubna 2021 v televizním přenosu ČT Art. V sobotu 28. srpna 2021 měla tato inscenace svou první premiéru před skutečným publikem ve Stavovském divadle. Živá produkce nejen potvrdila, ale ještě více obnažila všechny slabiny tohoto problematického ztvárnění „opery oper“, jež byly patrné už na televizní obrazovce.

Jiří Brückler, Wolfgang Amadeus Mozart: Don Giovanni (zdroj Národní divadlo)
Jiří Brückler, Wolfgang Amadeus Mozart: Don Giovanni (zdroj Národní divadlo)

Základem koncepce norsko-švédského režiséra Alexandera Mørk-Eidema je svévolně změněný děj – nechává v rozporu s Mozartovým dílem Giovanniho hned na začátku ještě před soubojem probodnout Komturem, sedícím na invalidním vozíku, a to zákeřně zezadu! Celý další vývoj je pak poznamenán Giovanniho pomalým umíráním. Během všech Giovanniho eskapád se krvavá skvrna na jeho boku stále zvětšuje a život z této postavy postupně a nezadržitelně uniká. Finále je vlastně zbytečné – Giovanni by umřel stejně, není důvodu, aby ho mrtvý Komtur, přicházející na jeho pozvání osobně, a nikoliv v podobě sochy, probodl ještě jednou, jak mu předepsal režisér.

Mozart však zhudebnil příběh mladého energického muže, jehož zpupnost se v průběhu děje stupňuje a vrcholí ve scéně večeře s Komturem. To režisérovi nepřekáží a vytváří si na Mozartovu hudbu svůj vlastní příběh. V něm před příchodem Komtura už ochablý Giovanni odmítá jíst a rozhazuje pokrmy po zemi, ač se při tom Leporello ve svém textu podivuje, jak do sebe jeho pán vpravuje přímo gigantická sousta!

Základní inscenační princip – střídání pohledů na scénu zepředu a zezadu s prvky divadla na divadle – vnáší do vnímání děje chaos. Místo toho, aby režisér přesvědčivě vypracoval herecké akce, mění jejich smysl až parodickými dodatky. Například Donna Elvira při vážné árii „Ah fuggi il traditor“ balancuje rádoby komicky na spuštěné oponě! Nemá smysl se zabývat všemi novými rušivými situacemi, není jich málo. Ale například těžko pochopitelné je vykonstruované chování Zerliny a Giovanniho za kulisami při pokusu o znásilnění Zerliny v závěrečné scéně prvního jednání, pozorované zezadu. Zerlina v druhém dějství je přítomna výprasku, který uštědřuje Masettovi Giovanni, od nějž se pak znovu nechá líbat. Při finálním ansámblu „Questo è il fin di chi fa mal“ se vzadu na jevišti opět objeví živý Don Giovanni jako doklad, že je nezničitelný. Nechybí pochopitelně sex – při jejich duetu „Là ci darem la mano“ Giovanni zmizí Zerlině pod sukněmi, stáhne jí kalhotky a vhodí je do lóže na balkóně divadla.

Marie Fajtová, Wolfgang Amadeus Mozart: Don Giovanni (zdroj Národní divadlo)
Marie Fajtová, Wolfgang Amadeus Mozart: Don Giovanni (zdroj Národní divadlo)

Závěsy, ze kterých Christian Friedländer vytvořil scénu a které stále vyjíždějí a sjíždějí, vypadají v divadle lépe než v televizi, neesteticky však působí časté pohledy na scénu zezadu. Kostýmy Jenny Ljungberg připomínají divadelní fundus, necharakterizují postavy a jejich výběr působí nahodile. Donna Anna není ve smutku, ale v narůžovělých šatech šantánového typu s drobným černým lemováním, naopak Donna Elvira je celá v černém.

Německý dirigent Karsten Januschke vedl Orchestr Národního divadla sice k subtilnímu zvuku s patrnými dynamickými rozdíly, často však v tak přehnaně rychlých tempech, že znemožňovala zřetelné vyhrání hudebních frází. Slyšeli jsme Mozartovy noty, ne však jeho hudbu. Ani pomalejší části nebyly podány zpěvně. Celek tak působil nediferencovaně a jednotvárně. Na tom nemohl nic změnit ani ve všech sekcích technicky výborně hrající orchestr.

Pěvecké obsazení první premiéry bylo jiné než dubnové televizní, kdy Giovanniho představoval Pavol Kubáň. V boji s dirigentovými tempy byla nyní na premiéře díky svým lehkým koloraturám úspěšná Marie Fajtová jako přesvědčivá Donna Anna, uvěřitelná i po výrazové stránce. Donna Elvira v podání Lucie Hájkové byla hudebně a scénicky pojata příliš nedramaticky a častým, málo diferencovaným legatem uvízla v unylé lyrické poloze, kdy se jí ne vždy dařilo udržet přesnou intonaci. Jiří Brückler nedokázal přesvědčivě zpívat a zároveň hrát umírajícího člověka – působil po celý večer matně, podobně jako představitel Leporella Pavel Švingr, jehož devizou však byla srozumitelnost zpívaného textu. Doubravka Součková jako Zerlina zaujala znělostí hlasu ve vyšších polohách, Josef Moravec jako Don Ottavio by měl sjednotit lyrické a dramatičtější polohy svého hlasu do jednotně kultivovaného, intonačně spolehlivého projevu, Michal Onufer byl málo výrazným Masettem, stejně jako František Zahradníček Komturem. Sbor Národního divadla za vedení sbormistra Pavla Vaňka se zhostil svých úkolů se zdarem.

Jednotlivé postavy byly v důsledku povrchního hudebního nastudování málo výrazově vypracovány, ztrácely tak svou hudební charakteristiku, svá specifika a působily jedna jako druhá. Recitativy častým používáním legata postrádaly živost, rozmanitost a textovou zřetelnost. Velké komplikace působil dirigentův sklon k extrémně rychlým tempům, utrpěly tím například pasáže Donny Elviry v kvartetu č. 9 nebo Giovanniho Šampaňská árie, která (i vlivem rušivé režie) doslova zapadla tak, že neměla potlesk! Třebaže se dirigentovi dařilo v závratných rychlostech udržet souhru mezi orchestrem a pěvci, hudba přitom přišla zkrátka.

Doubravka Součková a Jiří Brückler, Wolfgang Amadeus Mozart: Don Giovanni (zdroj Národní divadlo)
Doubravka Součková a Jiří Brückler, Wolfgang Amadeus Mozart: Don Giovanni (zdroj Národní divadlo)

Základní otázkou při uvádění Dona Giovanniho je, v jaké verzi by se měl hrát. V Praze bývalo obvyklé nastudování takzvané pražské verze, a to nejen z oprávněné pýchy, že Mozart dílo pro Prahu napsal (říjen 1787). Pražská verze je totiž koncepčně jednotná, celistvá, neboť Mozart a Da Ponte ji psali z vnitřního uměleckého přesvědčení, zatímco změny pro verzi vídeňskou (květen 1788) byly vynuceny vnějšími okolnostmi a nemají povahu definitivnosti. Ve Stavovském divadle se však nyní hraje verze vídeňská. Překvapuje, že v obšírném článku v programu ND dramaturg Ondřej Hučín neuvádí, proč tomu tak je. O obou verzích se sice zmiňuje, charakteristika jejich rozdílnosti však schází.

Ve svých úvahách se dramaturg zabývá celou řadou scénických aspektů díla, často s cílem vysvětlit způsob jejich ztvárnění Alexanderem Mørk-Eidemem v současné inscenaci. U dvou z nich bych se ráda zastavila.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


5 2 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments