Numa Bischof Ullmann: Není třeba podbízet se publiku, síla hudby je v dokonalém provedení

Pane intendante, co přivedlo Lucernský symfonický orchestr na Dvořákovu Prahu s dvořákovským repertoárem?
Když jsem se poprvé setkal s kulturními iniciativami Nadace Karla Komárka v Kennedyho centru ve Washingtonu, hned mi bylo jasné, že máme podobné zásady a oba sdílíme lásku k hudbě Antonína Dvořáka. Poprvé jsme spolu osobně mluvili v Praze a okamžitě jsem měl pocit, že se známe už velmi dlouho. Teprve pak jsem si uvědomil, že jedno z obchodních sídel skupiny pana Komárka je také v Lucernu, jinými slovy – ideální spojení. Zbytek příběhu se odvíjel zcela přirozeně: Když nás ředitel festivalu Jan Simon pozval k účinkování na festivalu Dvořákova Praha, cítil jsem se poctěn. Poctěn a nadšen. Možná stojí za to zmínit, že New York Times před několika lety vybraly naši nahrávku Dvořákových symfonických děl jako jeden z redaktorských tipů roku. To, že se můžeme o svou lásku k Dvořákovi podělit v Rudolfinu, je pro nás významným životním momentem.

Karel Komárek Family Foundation je hlavním a nejzásadnějším mecenášem Dvořákovy Prahy. Jak se propojil Lucernský symfonický orchestr právě s touto nadací a jejími aktivitami?
Na základě toho, co jsem právě nastínil, uzavřely Lucernský symfonický orchestr a KKCG Holding dlouhodobé partnerství. Cíle jsou mnohostranné a zahrnují jak rozvoj Lucernského symfonického orchestru v jeho záměru dosáhnout nejvyšší úrovně, tak podporu zachování odkazu Antonína Dvořáka nejen v Lucernu, ale v celém Švýcarsku. Doufáme také, že se nám podaří novátorským způsobem seznámit s krásou klasické hudby další generace posluchačů. Z tohoto důvodu jsme společně zahájili novou iniciativu, jejímž cílem je každoročně uvádět posluchačsky atraktivní koncert pod širým nebem.

Můžete nám Lucernský symfonický orchestr představit podrobněji?
Náš orchestr byl založen v roce 1805 a je nejstarším symfonickým orchestrem ve Švýcarsku. Prvních 150 let své existence byl orchestr poměrně malý. V současné době pracujeme na tom, aby se z něj stal plnohodnotný symfonický orchestr. Jako jeho intendantovi (umělecký a generální ředitel) se mi povedlo doplnit orchestr o více než 35 nových hudebních pozic, z nichž všechny jsou zcela sponzorovány soukromými donátory. Je třeba zdůraznit, že to vyžaduje nemalé prostředky. Za tímto účelem jsem pro orchestr skutečně založil soukromou nadaci. Jedná se o jedinečný model financování v Evropě a věřím, že bude vzorem pro řešení budoucích výzev. Náš podíl samofinancování je více než 65 %. Od roku 1999 má orchestr tu čest působit jako rezidenční orchestr v proslulé koncertní síni KKL (Kultur- und Kongresszentrum Luzern) a je považován za přední národní orchestr, který vystupuje na nejvýznamnějších místech a festivalech po celém světě. Za posledních deset let jsme vystoupili ve více než 100 hlavních městech ve více než 30 zemích na čtyřech kontinentech. Orchestr má rozsáhlou diskografii, dlouhodobě spolupracujeme se společností Warner Classics a pravidelně objednáváme nová orchestrální díla od předních i začínajících skladatelů. Kromě toho jsme zavedli rozsáhlý vzdělávací a výchovný program, máme také orchestrální akademii pro talentované mladé studenty.

Na dnešním koncertě vystoupí Lucernský symfonický orchestr s českým klavíristou Lukášem Vondráčkem. Plánujete spolupráci s dalšími českými orchestry?
Poté, co s Lukášem zopakujeme tento program v Rakousku, se k nám na jaře 2025 vrátí, aby s námi zahrál Dvořákův Klavírní koncert. V poslední době také vystoupil na našem klavírním festivalu „Le Piano Symphonique“ v Lucernu.

V minulosti měli tu čest spolupracovat s Jakubem Hrůšou, který je dnes jedním z předních dirigentů, a také s Janem Martiníkem, který s námi nazpíval kouzelné „Biblické písně“. Na jaře 2025 uctíme Dvořáka víkendem v Lucernu, kde představíme mimo jiné jeho monumentální Requiem. S pomocí KKCG se nám podařilo na tuto akci pozvat uznávaný Pražský filharmonický sbor.

Co pro vás znamená česká hudba – pro vás nejen jako manažera ale také hudebníka?
Domnívám se, že česká hudba je jedním z hlavních pilířů světové klasické hudby. Kromě Antonína Dvořáka musím samozřejmě zmínit i Bedřicha Smetanu, Bohuslava Martinů (který žil dlouho ve Švýcarsku), také Viktora Ullmanna (který zde také několik lež žil, než tragicky zahynul v německém vyhlazovacím táboře) a Josefa Suka, jehož Fantazii pro housle a orchestr jsme před několika lety hráli. V neposlední řadě bych rád vyzdvihl Leoše Janáčka, jehož hudba je neuvěřitelně tajemná a plná emocí.

Osobně mám k českému hudebnímu jazyku a kultuře zvláštní citový vztah, protože jsem ještě jako student violoncella jezdil do Prahy na hodiny ke Stanislavu Apolínovi. Z té doby také vlastním sbírku nahrávek Supraphonu, jehož katalog je kultovní. Nemluvě o tom, že 12. května 1990 jsem byl svědkem debutového koncertu Rafaela Kubelíka v Praze po jeho 41 letech v exilu – historická událost, na kterou nikdy nezapomenu. Byl to skutečně dechberoucí a dojemný zážitek. Mimochodem, Rafael Kubelík se rozhodl strávit svůj exil v Lucernu. Mám blízkého přítele, který v dětství bydlel hned vedle a slýchával ho hrát na klavír.

„Klasická hudba je v krizi“ slýcháme často od hudebních manažerů a promotérů. Jakým výzvám podle vás čelíme v celosvětovém měřítku?
Můj pohled na věc je optimistický. Máme nyní více výjimečných talentů než kdykoli předtím. To, co potřebujeme jako umělci a pořadatelé, je zaměřit se na skutečnou sílu a kvality klasické hudby. Neměli bychom se nechat zmást a rozptylovat módními trendy, které se snaží, aby klasická hudba působila „lehce“ a „stravitelně“. Není nutné remixovat Bacha nebo Mozarta. Jejich hudba zní nejlépe v původní verzi. Důležitá je naprostá dokonalost provedení, energie a jedinečná interpretace. Kvalitní hudba nikdy nevyjde z módy. V neposlední řadě je naprosto klíčové vzdělávání mladé generace. Zaslouží si, aby dostatečně poznali ušlechtilost klasické hudby. Podívejte se, co dělají v Jižní Koreji. Nikde jinde jsem neviděl tolik mladých lidí, kteří by navštěvovali naše koncerty a byli tak dobře informovaní a zapálení. Proto si myslím, že je povinností škol, aby poskytovaly hudební výchovu jako součást svých základních osnov a zajistily, aby byla dostupná všem. Člověk, který umí zahrát pianissimo na hudební nástroj, není totiž ten, který jen tak lehce a bez důvodu křičí. Takových máme kolem sebe až příliš – křičí a navzájem jeden druhého neslyší. A to by výchova právě měla měnit.
Děkujeme za rozhovor a těšíme se na dnešní koncert.