O baletním streamu z Prahy a Ostravy aneb Nebýt jen taneční loutkou

Během března bylo možno prostřednictvím YouTube zhlédnout hned dvě premiéry dvou nových choreografií, které naživo jednou budou na repertoáru baletu Národního v Praze jako součást třídílného programu celovečerního titulu nazvaného Phoenix. Ovšem, kdy to bude, je ve hvězdách. Zatím se tedy dalo jen „ochutnat“ dvě choreografie, které byly divákům k dispozici každá zvlášť vždy celý týden. Shodou okolností na stejnou dobu připravilo své on-line vysílání i Národní divadlo moravskoslezské. Speciální streamovaný program sestavený z několika ukázek repertoáru baletního souboru byl pojmenován Taste Ballet Ostrava! a rozdělen taktéž na dva samostatné díly. Pro diváka, který už několik let „drží pěstičky“ souboru baletu ND Praha pouze hodně zpovzdálí a jeho sympatie k ostravské scéně kazí, že je pro něj „trochu z ruky“, se tak naskytla příležitost podívat se na způsob a úroveň práce těchto dvou tanečních těles. A lze jen konstatovat velké překvapen z viděného, neboť něco takového nečekal. Jestli v dobrém či špatném slova smyslu, to nastíní následující věty.

První z uvedených kusů nové tvorby Baletu ND měl online premiéru 18. března 2021. Jak název Puppet napovídá, autor choreografie Douglas Lee rozpracoval téma loutky, a to pohybem v různých kontextech a situacích. Jeho britské umělecké vidění rezignuje na fyzičnost pohybové exprese a soustředí se na čistotu a linearitu neoklasického tanečního slovníku okořeněného odkazy na moderní taneční styly z Evropy i Ameriky. Dramaturgicky je téma zpracováno nenarativním způsobem jaksi chladně až formálně. Žádné usedání srdce nad zoufalstvím u dřevěného panáčka jako třeba v Petruškovi, tanečníci spíše působí jako tajemstvím zahalené a mechanicky se pohybující automaty v Coppélii. Bez pocitů, bez osobního interesu, bez minulosti i budoucnosti.

V tomto směru dělá své i k loutkám charakteristicky zabarvená hudba Davida Skidmore, kterou v uvedeném streamu interpretoval HAMU Percussion Ensemble pod vedením Daniela Mikoláška. Lehké varírování s hudebními motivy evokující Paříž 19. století a dobu dávno zašlé slávy mistrovské pantomimy je na začátku skoro až prvoplánově podbízivé, ale postupně přejde do minimalisticky střídmé melodičnosti a s celkovým stylem tohoto jevištního tanečního díla krásně souzní.

Scénografie pracuje s motivem velké skruže jako dominujícího prostorového prvku na jinak prázdné scéně. Zatímco na začátku jsou uvnitř něj pohyby loutky Nikoly Márové mechanicky rozdělené na jednotlivé části těla, mimo něj pohyb všech protagonistů na scéně víceméně plyne v čistém tanečním projevu, ukazujícím jejich přednosti včetně muzikality. V tanečních sólech, páru či různých skupinách se objevuje v opravdu jen lehounkých náznacích dynamická fragmentace pohybových sekvencí, ovšem zatím velmi jednosměrně vedená, bez konkrétnějšího výrazového významu a bez definované motivace k využití. Každopádně je vidět, že snahu o současnou podobu jevištního tanečního bere soubor vážně a to je určitě do budoucna příslibem.

Tanečnice v choreografii využívají sur la pointe, což je nejen odhmotňuje, ale také zdůrazňuje jejich loutkový charakter. Znásobením kruhového geometrického útvaru přináší nové perspektivy k využití například kanonizací pohybu, což vytváří vlnovitost tanečního dění mezi rafinovaně vyznívajícím light designem Daniela Tesaře. Kumulace tanečníků stejně jako jejich proměnlivost zvyšuje napětí, které vrcholí se závěrem díla.

Samotná choreografická invence v tanečním slovníku není nějak zvlášť dech-beroucí. Využívá běžné pohybové sekvence a ještě spíše nahodile. Nezdá se, že by hledala hlubší kontext ve vztahu k tématu. Ovšem i díky tomu a také díky minimalistickému uchopení hudby bez emocionálního zabarvení má vyznění této choreografie silnou postmodernistickou resonanci. Prostě baletní neoklasika 20. století jako vyšitá.

V podobném stylu, samozřejmě ve své vlastním charakteru, se představuje i druhá choreografie Dos Soles Solos, jejímž autorem je Španěl Alejandro Cerrudo v současné době působící v Kanadě. Nejen název, ale i hudba současné americké skladatelky a houslistky Caroline Shaw v interpretaci Krása Kvartet působí trochu jako trans-dimenzionální mise na planetu Malého prince, ale takovou poetiku bychom hledali marně. Silně abstraktní taneční obraz získává dynamické zvraty pouze díky scénografickému využití light designu opět Daniela Tesaře, jinak by se dal nazvat spíše „tanečkem“ pro zkrácení dlouhé chvíle. Neoklasický taneční slovník, který choreograf používá (bez špiček), je unyle nenápaditý bez jakékoliv osobité nebo kreativní invenčnosti, což způsobuje, že i přes kvalitní interpretační výkony baletního souboru, se 24 minut, které choreografie trvá, v rámci streamu zdá být věčností.

Snad v živém provedení před skutečnými diváky bude tato abstraktně angažovaná rovina choreografické tvorby Alejandra Cerruda trochu více funkční a energeticky aktivní, jak měl zřejmě tvůrce v záměru, a bezesporu budou odhaleny i přednosti práce Douglase Lee. Tanečníci Baletu ND tyto styly formálně zvládají skvěle, ovšem ať dělají, co mohou, čas vrátit nedokáží. Možná před patnácti až dvaceti lety by tento choreografický přístup k pohybu a tvorbě působil jako originálně zajímavý a inovativně osobitý, ovšem dnes jej lze zařadit mezi průměr evropské i tuzemské taneční produkce. Dokonce lze konstatovat, že pokud opravdu vedení Baletu ND touží po takovémto repertoáru, může klidně vyhledávat autory v domácích vodách. Obdobným způsobem totiž s pohybem v základu pracují, a tematicky určitě progresivněji, nejen studenti choreografie, ale i nemálo tuzemských tvůrců, jak z řad profesionálů, tak i amatérů. Odlišnost úrovně výsledku se odvíjí pouze od taneční vyspělosti interpretů, takže není důvod hledat něco výjimečného v choreografickém zahraničí, když to roste doma. Naopak, v dnešní době by stálo za to podpořit domácí tvůrčí platformu a nechat rozvinout českou choreografii jako svébytný žánr, abychom se do nové pocovidové éry měli od čeho odrazit. Český tanec opravdu nemusí hledat mimo svůj rybníček, když chce takovýto taneční styl na jevišti Národního divadla. Jediné, od čeho se musí oprostit, je vzájemná netolerance, profesní nevraživost a jakési udržované elitářství jednotlivých tanečních stylech, zvláště pak v tom největším baletním souboru.

Ostravský balet je proti pražskému sice o něco menší, nicméně tentokrát jej v cestě za divákem určitě předčil. Pořad Taste Ballet Ostrava! II (první díl bohužel autorku tohoto článku minul), které streamovalo Národní divadlo Moravskoslezské 27. března 2021 a režíroval Martin Svobodník, se ukázal jako dobrá možnost jak otevřít svět uměleckého tance širšímu publiku, které si i s různým vkusem může přijít na své.

V duchu svého názvu otevřela program doslova „hostina“. Úryvek z baletu Rossiniho karty choreografa Maura Bigonzettiho je bezpochyby zajímavý pohybově, scénograficky i rytmicky. Tanečníci sedí okolo stolu a k vyjadřování používají jen gesta, mimiku a horní polovinu těla, všichni v dokonalé synchronizaci. Takto zpracovaná jedna z Rossniho skladeb se stala dokonalým zahájením, kterému navíc kamerové zpracování přímo svědčí. Dokáže diváka trochu už apatického vůči monitoru počítače probrat a zaujmout. A kdyby si snad nebyl jistý tím, co vidí, provází ho pořadem sympatická moderátorská dvojice: členka souboru a tanečnice Anna Knollová, které sekunduje její otec, tanečník, choreograf a výtvarník Pavel Knolle. Jeho jakési polozainteresované vnímání celé akce a neformální projev je něco, co je určitě laickému diváku příjemné a odborníka neuráží.

Co máte raději, klasiku nebo modernu? V Ostravě mají na repertoáru oboje (stejně jako v Praze nebo v Brně). Ale v Ostravě, aby to bylo všem jasné, to servírují vedle sebe. Prosím, vyberte si! A tak i když odborník bez zaváhání kvituje současný tanec (ten ostravský tomu jen nahrává), ta malá holka ve mně sedí jako přikovaná v křesle u fragmentu pas de deux z 2. jednání Labutího jezera. Speciální úprava choreografie pro kameru zabodovala. Snímání z ptačí perspektivy má téměř magickou schopnost proměnit něco tak notoricky známého v zážitek, který vás může doprovázet po zbytek dne. Kdo by se rád nepodíval na Odettiny vzletné sissonnes, do kterých ji vynáší paže zamilovaného prince. Tklivě nostalgická Čajkovského hudba je nesmrtelná stejně jako bílé tutu labutích tanečnic. A i když 16 sboristek působí i na malém monitoru trochu provinčně, přesto to pro potřeby streamu jako celek funguje (nastudování fragmentu se ujal baletní mistr Gianvito Attimonelli).

Snivou náladu pozdního romantismu v programu vystřídala skoro až nečekaná syrovost současného tance. Fragment ze světově úspěšného baletu Consequence / Následky taktéž patří do titulu s názvem Rossiniho karty, nicméně tento tanec je na elektronickou hudbu Alvo Nota. Taneční slovník španělského choreografa Juanta Arquése je silový, dynamicky proměnlivý a emocionálně nabitý. Přímo pasuje k ostravskému tanečnímu temperamentu pod vedením šéfky baletu Lenky Dřímalové stejně jako téma díla o vztahu člověka, přírody a následcích, které si sebou jako lidstvo neseme s vývojem moderních technologií. Skvělá dramaturgická volba, skvělá taneční interpretace.

Závěr pořadu patřil ukázce z na podzim premiérovaného baletu Coppélia. Bezesporu originální neoklasicky formovaný taneční slovník choreografa Giorga Madia není jedinou věcí, která tento poslední romantický balet v ostravském provedení převádí do blíže neurčené současnosti. Choreograf nejen upravil libreto podle svých představ, ale zcela zásadně proměnil vizuální stránku baletu. Kostýmy rezignovaly na kýčovitou cukrovost a podporují čistotu linie v pohybu i vizuální estetice, scéna využívá jen vzdušnosti průhledného horizontu, žádné domy, žádné kulisy. Ukázka dala jasně najevo, že jde o zdůraznění komického prvku v tomto příběhu a že kdo má vizi, může zesoučasnit i romantickou hudbu a hlavně  vymanit se z provázků na kterých se vodí běžná očekávání. Škoda jen načasování, oproti ostatním fragmentům byla délka ukázky z Coppélie skoro dvakrát tak delší, což ne každý asi ocení.

Jak je vidět, do Ostravy se vyplatí zajet. Tak už aby to bylo možné.