O Carmen, ale i tvrdém začátku v Berlíně s Janou Kurucovou

  1. 1
  2. 2

Mezi sólisty, kteří v září obohatili obsazení reprízových představení pražské Státní opery, patří jednatřicetiletá Jana Kurucová, sólistka Deutsche Oper Berlin. V Praze se poprvé objevila v lednu 2011 jako záskok coby Idamante v Mozartově Idomeneovi a o tři roky později představila část svého klasicistního repertoáru spolu s Adamem Plachetkou na koncertě Mozartovy narozeniny ve Stavovském divadle.

Máte za sebou debut v roli, která je pro mnohé mezzosopranistky zásadní změnou v repertoáru. Jaké jsou vaše bezprostřední pocity z představení Carmen ve Státní opeře?

Je opravdu nádherné ponořit se do děje naplno a tak velkou roli zvládnout. Je to v každém případě něco úplně jiného než zpívat kalhotkové role. Cítila jsem mnohem více volnosti, užívala jsem si sílu přirozeného instinktu, nabídlo se mi daleko širší emoční spektrum. Samozřejmě také vedení hlasu je odlišné od Mozarta. Pro mě je Carmen velkým vokálním i emocionálním obohacením.

V listopadu vás pak čeká vstup do pražské inscenace Dona Giovanniho v roli Donny Elvíry. Ta produkce promlouvá k divákovi velmi současným jazykem. Je to váš šálek kávy?

Z německých jevišť jsem zvyklá na opravdu moderní inscenace. Pokud má režijní uchopení vnitřní konzistenci, vychází ze silné myšlenky, velmi ráda přispěju i k experimentu. V souvislosti s pražským Donem Giovannim v režii Martina Kukučky a Lukáše Trpišovského jsem velmi zvědavá na úkoly, které Donně Elvíře připravili.

Vraťme se do vašeho dětství. Vyrostla jste na východním Slovensku. Kdo vás přivedl k hudbě?

Byla to moje rodina a vesnička Tvarožná u Kežmarku. Ani si nepamatuji, že bych někdy vstávala bez rádia. Měla jsem své oblíbené populární písně, pouštěla jsem si je stejně jako mnohé mé vrstevnice nahlas a pořád dokola. A tančila jsem! Už od dětství jsem byla v kostelním sboru a v jedenácti jsem začala hrát na varhany. Zpěv byl a zůstal mým každodenním duševním chlebem.V Berlíně jste pátou sezonu, připomeňte nám začátky…

Abych pravdu řekla, bylo to pro mě velmi tvrdé. Jsem docela citlivka a zejména chci být připravená, jak jen nejlépe mohu. Když se mladý sólista po zkušenostech v spíše menších divadlech dostane do tak velkého operního domu, je to zpočátku opravdový šok. Dnes upřímně říkám, že celou první sezonu jsem sama bojovala se svým strachem. Teď jsem za tuto zkušenost velmi vděčná, vychází z ní jistá pevnost a rovnováha do budoucna.

Stálé angažmá s sebou nese stabilní prostředí a v tom lepším případě možnost kontinuálního růstu díky promyšlené dramaturgii. Na druhé straně někdy i kompromisy ve výběru repertoáru. Množství představení na domovské scéně často neumožňuje koncentrovanější práci mimo angažmá. Jak vám tato profesionální cesta vyhovuje? Neláká vás někdy opustit stabilitu domovské scény?

Z vlastní zkušenosti se domnívám, že pro mladou zpěvačku, jakou jsem byla před pěti lety i já, je pro počáteční roky kariéry lepší stálé angažmá. Ta výhoda spočívá v možnosti kontinuální práce se stejnými korepetitory, sólista může svůj repertoár a vývoj svého hlasu průběžně konzultovat se svým šéfem, může zároveň pravidelně navštěvovat hodiny zpěvu a naprosto se koncentrovat na svůj rozvoj oproti nutnosti neustálého cestování po světě a dennodennímu přizpůsobování se novému prostředí. Když jsem se ustálila ve svém nejvhodnějším repertoáru a hlavně jsem si přivykla na ten psychický tlak, začalo mě to jaksi automaticky lákat i ven. Musím říct, že v Deutsche Oper mám velké štěstí na vedení opery, které mi umožnilo drtivou většinu projektů mimo domovskou scénu absolvovat. Doposud jsem nepocítila jakékoli brždění v mém pěveckém vývoji. Samozřejmě je možné, že s tím, jak člověk roste, začne zvažovat všechny možnosti včetně opuštění stálého angažmá. Ale doufám, že Deutsche Oper zůstane ještě dlouho mým „rodinným“ působištěm.

Deutsche Oper Berlin hudebně vede dirigentská špička Donald Runnicles, s nímž jste měla několik možností pracovat. Můžete alespoň krátce popsat spolupráci s ním?

Vždy je to velmi přirozené a vlastně jednoduché. Jeho metodou je otevřený rozhovor ohledně muzicírování a pozitivní přístup. Pro sólisty je důležité, aby dirigent kromě zdravé autority a jistoty vyzařoval i dobrotu. Jsem si jistá, že pěvec je automaticky lepší, když cítí, že za ním dirigent stojí, že ho podporuje. Pro tyto samé důvody velmi ráda spolupracuji s Martinem Leginusem, hudebním ředitelem Státní opery. Cítím, že s ním je společná práce o muzicírování a ne bitkou o tempo árie.

Berlín je jednou z operních metropolí Evropy a i díky tomu u vás hostují nejrenomovanější operní režiséři. Christof Loy, Keith Warner neho Kirsten Harms jsou jen některé z osobností, v jejichž inscenacích jste účinkovala. Co si odnášíte z těchto spoluprací do svého dalšího profesního života?

Osobně si odnáším radost z práce nad novými charaktery a možná to nebude od pěvkyně znít věrohodně, ale i možnost podřídit se disciplíně, jež vede k vynikajícím výsledkům. Nejvíce jsem doposud pracovala s Christofem Loyem, skutečně vynikajícím režisérem, jehož myšlenky vycházejí z hlubokého pochopení partitury a jehož výrazové prostředky jsou hodnověrné dnešnímu divákovi. Jako interpretce se mi líbí, že se při zkouškách někdy sám vrhne na jeviště a hledá tu nejvíce odpovídající polohu či gesto. Práce s ním je vždy velmi intenzivní, já tomu říkám, že jsme v kreativním varu. Miluji tuto práci, která mi přináší také do soukromého života více pochopení a pozitivní otevřenost k lidem v mém okolí v jakékoli životní situaci.

Děkuji za rozhovor.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat