O Essenu, českém repertoáru i energii, která se vrací

Rozhovor s dirigentem Tomášem Netopilem 

V německém Essenu jste na postu hudebního ředitele Aalto Theater a Filharmonie začal svoji druhou sezonu. Jak tu předchozí hodnotíte? Jaké byla její pozitiva, ale i negativa? Vaše úspěchy či případné dílčí prohry?

První sezona nesla veškeré atributy novosti. Hlubší seznamování s orchestrem, s ansámblem, se sborem a celým technickým zázemím a mechanismem divadla. Díky velmi intenzivnímu začátku, kdy jsem během měsíce a půl provedl s orchestrem šest různých koncertů a připravil novou premiéru Verdiho Macbetha, jsem mohl rychle rozvíjet čerstvě nabytý vztah a věnovat se výhradně hudbě. K momentům první sezony nejsilnějším, patří Verdiho Requiem, Sinfonia Domestica Richarda Strausse, světová premiéra orchestrální skladby od německého skladatele Wolfganga Rihma a v neposlední řadě také nastudování Její pastorkyně v režii Roberta Carsena.

Rád bych také popsal nějakou dílčí prohru nebo negativa, ale takových zatím nemám. Jen mne snad trochu mrzí, že se nám nepodařilo dohodnout hostování na Janáčkově festivalu v Brně, kde orchestr již před pár lety účinkoval. Snad nám to vyjde příště.

Jak tamní orchestr vidíte? V čem jsou jeho hlavní přednosti? A jak se vám s ním podařilo sžít? Jak hodně vám jde na ruku?

Přednost orchestru vidím hlavně v jeho kázni a pro mne stále překvapující oddanosti, kterou věnují každému studovanému dílu. To mi vrací vždy velký díl energie zpět a přináší pocit vzájemného hlubšího propojení. Repertoár orchestru je velmi široký, přes symfonické programy, kterých je každoročně dvanáct, obsluhuje tentýž orchestr veškerá operní představení a část baletní produkce. K tomu musím zmínit ještě výraznou komorní řadu, která je pro členy orchestru vždy další vzrušující výzvou. Sám jsem byl k závěrečnému komornímu koncertu přizván a měl jsem tak možnost se spolupodílet na náročném programu Richarda Strausse a jeho dechové suity, serenády a sonatiny. To byl pro mne silný signál neutuchajícího hudebního apetitu mého nového tělesa.Jaká je vůbec vaše přesná pracovní náplň? Co všechno můžete ovlivnit? A jak hodně se podílíte na samotné dramaturgii, ať už opery či samotného orchestru?

Moje praktická dirigentská náplň spočívá v nastudování vždy dvou premiérových titulů, dvou až tří repertoárových představení a šesti až sedmi symfonických programů. Dle mého dalšího zahraničního programu se také účastním konkurzů a výběru mladých stipendistů do orchestrální akademie.

Velmi si užívám dramaturgickou skladbu každé sezony, na které se podílím společně s intendantem a dramaturgií filharmonie a opery. Mám v tomto ohledu velmi volné ruce, což mne, jakožto českého dirigenta příjemně zavazuje k uvádění české hudby. Mým cílem je v tomto směru hlavně nabídnout repertoár méně známý a představit českou hudbu v širším spektru. V první sezoně jsme provedli Voříškovu Symfonii D dur, Hudbu pro Prahu Karla Husy, Houslový koncert Leoše Janáčka, suitu s Lišky Bystroušky a Sukovu symfonickou báseň Praga. V letošní sezoně nabídneme posluchačům Koncert pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány Bohuslava Martinů a Dvořákovy symfonické básně. Ze sólistů se představí Josef Špaček, který provede Sukovu Fantazii a Dvořákův Mazurek.Co vás v Essenu čeká dál? V této, ale i v dalších sezonách?

Velmi se těším na novou produkci Mozartova Idomenea, která mne čeká v listopadu a kde se představí náš stálý host Simona Houda Šaturová a dále Julia Kleiter a Eric Cutler. Intenzivně se také věnuji wagnerovskému repertoáru, který má v Essenu velkou tradici. Po Bludném Holanďanovi mne letos čeká Die Walküre. Poslední z řady letošních premiér bude Rusalka, která upevní mé osobní dramaturgické směrování české opery. Asi bych neměl prozrazovat operní plány mého třetího roku, ale nedá mi to se s vámi nepodělit. Jsem nesmírně rád, že se nakonec podařila spolupráce s Jiřím Heřmanem. Řecké pašije, které nás společně čekají, budou tou pravou vizitkou jeho operní estetiky, která je mi velmi blízká a která zaručuje maximální sblížení a harmonii s hudbou.

A na co z toho se nejvíc v této chvíli těšíte?

V této chvíli se samozřejmě nejvíce těším na projekt nejbližší, kterým je Idomeneo. Toto téma, stejně jako například La clemenza di Tito nebo Lucio Silla, vyžaduje jasné a srozumitelné režijní sdělení, které tato díla zbytečně nezatěžkají a dodají potřebný tah. K režijnímu vedení byl osloven Francisco Negrin, španělský režisér, který svým přístupem dává tušit jasnou symbiózu jeviště s hudbou.

Co se týká mého dalšího zahraničního hostování, velmi se těším na Glagolskou mši s Londýnskou filharmonií, kterou samozřejmě provedu v původní verzi, jak vyšla v září u firmy Supraphon. Velmi příjemné jsou také návraty k orchestrům, které již velice dobře znám a kde mohu dále náš vztah rozvíjet. Letos to byl a bude l‘Orchestre de Paris nebo RAI Torino.Jak se vám vůbec v Essenu žije? Kolik týdnů v roce zde trávíte? Nestýská se vám po rodině?

Žije se mi tu velmi dobře, ale můj styl života je maximálně podřízen práci. Operní dům i sál filharmonie se nacházejí v kouzelném parku v centru města, kde je také hotel, ve kterém bydlím. Takže se pohybuji mezi „těmito třemi body“ a využívám tak maximálně komfortu tohoto rozložení. Vím o sobě, že jsem hotelový typ, a na tom nehodlám nic měnit. Můj čas strávený v Essenu se pohybuje kolem čtyř a půl měsíců v roce a díky výbornému leteckému spojení se mohu o víkendových pauzách častěji vracet za rodinou do Kroměříže.

Jak dlouho ještě váš pracovní závazek v Essenu potrvá? A nějaké následné stálé závazky typu angažmá už ve výhledu máte?

Můj kontrakt je tříletý s možností prodloužení o dvě sezony. Jelikož máme už jasnou vizi, jak by měly dvě poslední sezony dramaturgicky vypadat, a pokud se nestane nic zásadně dramatického, rád zůstanu a s orchestrem a celým ansámblem budu dále pokračovat. Tři roky jsou přeci jenom dost krátká doba na to, aby profilace ansámblu byla patrná.Nedávno jste debutoval ve Vídeňské státní opeře v několika reprízách Dvořákovy Rusalky. Vaše dojmy? Pocity? A nějaká vaše další spolupráce s Wiener Staatsoper na obzoru je?

Ano, bylo to krátké setkání, ale nesmírně intenzivní a milé. Krátké píši proto, že jsem neměl vůbec žádný čas na přípravu s orchestrem. Zní to asi dost šíleně, ale praxe je bohužel mnohdy taková. Po pěti dnech strávených se sólisty a sborem bylo naše první setkání skutečně až na představení. Tento nešvar některých velkých operních domů je pro debutujícího dirigenta vždy velmi skličující a upřímně, není páky k tomu, aby tento systém člověk změnil. Navíc by to byla již má třetí promarněná nabídka Wiener Staatsoper, a tak jsem musel trochu zariskovat.

Další spolupráce mne čeká v listopadu, kdy přebírám Lišku Bystroušku, tentokrát již se zkouškou s orchestrem. (smích)

Už několik sezon spolupracujete také s drážďanskou operou, nejnověji na premiéře Bystroušky. Čekají vás tam nějaké další nové projekty?

Další spolupráce je ve výhledu, ale nerad bych o tom teď mluvil…

Jak podrobně sledujete po svém odchodu dění v pražském Národním divadle? A jak zpětně svoje působení i odchod vidíte?

Situaci sleduji zpovzdálí, ale snažím se být maximálně informován. Pokud to čas dovolí, přijdu povzbudit kolegy na některá premiérová představení. Velmi hluboký dojem na mne udělala poslední premiéra v Národním divadle, Pád Arkuna. Tato opera si zasluhovala vzkříšení, kterého se jí dostalo v plné míře. Proto bych chtěl aspoň touto formou všem upřímně poděkovat. Co se týká mého odchodu z Národního divadla, bylo to nevyhnutelné vyústění všech komplikací, nejasností a budoucího fungování opery, se kterým jsem se do dnešního dne neztotožnil.

Vrátil byste se rád do Prahy někdy v budoucnu? Pokud ano, spíš do divadla nebo raději k některému z orchestrů?

Nechci to nijak vymezovat, ale jsem vždy rád, když mohu v Praze dirigovat.

Díky za vaše odpovědi!Vizitka:
Tomáš Netopil (1975) studoval hru na housle na Konzervatoři P. J. Vejvanovského v Kroměříži a dirigování na Akademii múzických umění v Praze. Dále ve studiích pokračoval na Královské akademii ve Stockholmu a na letní hudební škole v americkém Aspenu, kde v roce 2003 a 2004 získal hlavní cenu Americké dirigentské Akademie a kam se pravidelně vrací jako hostující dirigent. V roce 2002 zvítězil na dirigentské soutěži Sira George Soltiho ve Frankfurtu nad Mohanem.

V sezoně 2012/2013 působil opětovně v Národní opeře v Paříži, kde připravoval a řídil Offenbachovu operu Hoffmannovy povídky. Mezi jeho další operní závazky této sezony patřila Kouzelná flétna ve Vlámské opeře, Láska ke třem pomerančům v Amsterdamu a nová produkce Halévyho opery Židovka v Drážďanech. Na koncertních pódiích se vedle řady orchestrů u kterých se pravidelně objevuje, představil poprvé s Orchestre de Paris, l’Orchestre National de Lyon, Beethoven Orchester Bonn a Wiener symphoniker.

Od roku 2009 do roku 2012 byl šéfdirigentem orchestru Národního Divadla v Praze. Od sezony 2013/2014 se stal hudebním ředitelem Aalto Theater a Filharmonie v německém Essenu.

Jako symfonický dirigent se představil u mnoha českých i zahraničních orchestrů. Česká filharmonie, Staatskapelle Dresden, Berlínská filharmonie, Orchestra del Maggio Musicale Fiorentino, Orchestra Synfonica Nazionale della RAI, Filarmonica Toscanini Parma, Královská filharmonie  Liverpool, Izraelská filharmonie, Orchestr NHK Tokio, Philharmonia London, Gewandhaus Orchester Lipsko, Tonhalle-Orchester Zurich, Sydney Symphony Orchestra, Filarmonica della Scala, Accademia Nazionale di Santa Cecilia Roma, Královská filharmonie Stockholm, Orchestr BBC Manchester a další.

Jako operní dirigent vystupoval na festivalu v Salzburgu, Bavorské opeře v Mnichově a v dalších operních domech: Deutsche Oper Berlin, Teatro Carlo Felice Janov, Teatro di San Carlo Neapol, Teatro Regio Torino, Teatro Comunale Bologna, Teatro La Fenice v Benátkách, Národní opera v Tokiu.

(Zdroj: webové stránky T. Netopila)

www.tomasnetopil.com

Foto archiv T. Netopila / Saad Hamza, Marco Borggreve