O kůži nejen v rukavičkách

Tereza Lenerová přišla s inscenací o kůži a na kůži a podobně jako v Existuje dojem bytí ve své vlastní kreaci sama neúčinkuje a zůstává v roli choreografky. Vedle Jitky Čechové, s níž ji pojí spolupráce na dvou choreografiích, přizvala Andreu Miltnerovou, dvě tanečnice rozdílných generací, ale výrazné jevištní prezence. Diváci jsou v bezprostřední blízkosti obou performerek, i v divadle PONEC je taková dosažitelnost neobvyklá. Dramaturgie se ujala Maja Hriešik. Při sledování inscenace Rukavičkářské závody můžeme vysledovat proměnu záměru a námětu k výsledné choreografii, která stojí svébytná a silná, a přitom se postupně vzdaluje od svého vlastního titulu. Celý proces se nenápadně a pro tvůrkyně možná i neviditelně otiskl do samotného díla. A posun, který je takto odhalen a ukotven, je působivý.

Work in progress minulý rok byl uváděn jako „taneční představení s prvky detektivního thrilleru. Performance, ve které se fikce prolíná se zážitky s naší vlastní kůží. Oko si udržuje odstup. V opuštěném továrním komplexu se dotýkají dvě těla – člověk a zvíře v objetí. Nikdo se nechce ocitnout v jejich kůži. Zabíjíme v sobě to, co nás může zabít. Naše těla díky tomu přežívají, ale uvnitř se něco postupně ztrácí.“ V choreografii, jak je dnes dokončena, vede stopa k původnímu závodu, továrně skrze rozverný a vtahující prolog. Obě tanečnice nastupují s charakteristickými pohyby a modelingovými pózičkami předvést – samozřejmě rukavice. Ale nejen kožené a koženkové, také chirurgické, ty, které používáme při vytírání podlahy (připadá si u toho někdy někdo svůdně?), bavlněné, obří a naddimenzované, protažené do nekonečných rukávů, nafouknuté jako balonky… které mohou díky prstům evokovat mnoho, dle libosti divákovy fantazie. V módní přehlídce také chvíli figuruje apartní preparovaná kožešinka kuny či lasice, jaké se kdysi nosily jako doplněk k saku. Ženy půvabně předvádějí catwalk v holínkách, ale také první floor work, převaly… Blůzy a sukně naznačují neurčitou módu mezi 50. a 70. lety (kostýmy, které se dále mění, ale zůstávají umírněně civilní, vytvořila Radka Vyplašilová).

Choreografie se posunula k intimitě lidského těla – Tereza už také píše o kůži jako tenké linii, která odděluje nitro od okolního světa, o povrchu jako odrazu vnitřního stavu, což je vděčná metafora užívaná zejména v literatuře. Uvažuje o citlivosti, práci v rukavičkách, a také o disociaci mezi zabitím zvířete pro kožešinu a jejím užíváním, což by se dalo vztáhnout na celá průmyslová odvětví, kde se v procesu výroby ztrácí návaznost a na toto odpojení pak často upozorňují aktivisté: konzumujeme nejen bez špatného svědomí, ale sami nevíme, jestli bychom z hladu nebo pro ošacení dovedli zabít zvíře, ačkoliv to dřív bylo běžnou dovedností. (Otázkou je, zda právě míra ne/kompetentnosti určuje morální rozměr našeho počínání, nebo se imperativ neubližování ničemu živému vztahuje na společnost jako celek, k posunu vnímání ale nepochybně dochází.)

Člověk a zvíře? Tento vztah aktuální inscenace neakcentuje, ne jako hlavní a jediný motiv a ani to není nutné. Rozvinula se přirozeně do tematizace tělesného povrchu, jeho proměn, objektifikace, spolu s interpretkami přišlo na scénu jiné téma, které do původního vrostlo a převzalo otěže. Změnilo se ve výpověď a zpověď, ve zprávu o křehkosti, pozorování, hmatání, zkoumání, vážení, měření. Místo etického rozměru v kontaktu mezi lidským a zvířecím vcházíme do introspekce a kontaktu lidského s lidským, vztahu člověka, ženy k vlastnímu tělu. Téma se rozvíjí směrem k povrchu těla jako krajině, na které zanechává život a čas svou stopu, takže je zároveň tvůrčí i destruktivní silou, k povrchu těla jako k archivu těchto antagonických sil.

A to skrze rozvíjení párových a sólových akcí, směřujících od taneční choreografie k fyzickému divadlu. Jsou zde prvky jasné fyzické manipulace – již skvěle ovládají obě ženy, ale objektem je především Jitka Čechová, jako by se sice živá a s tepajícím srdcem, ale zároveň bezvládná jako oběť zločinu ocitla na prosektuře. Andrea zkoumá pečlivě strukturu její kůže a s neutrální dikcí vědce diktujícího poznámky asistentovi ji komentuje. Stejně tak se povrchu vlastního těla věnuje Jitka, a plynou zde dva monology, nezúčastněných výsledků pozorování. V jiných pasážích se vracíme ke slovům Andrey, ale adresovaným jejímu tělu a ve zvukové smyčce často protaženým či zdeformovaným, a uvědomujeme si, že se stejným odstupem analyzuje i ona tu bariéru mezi vnitřním a vnějším. Užití slova nepřekvapuje, pro Terezu Lenerovou je to už typický inscenační prostředek a spíš je v její tvorbě výjimkou inscenace, která by verbální promluvu nepoužila vůbec.

Prvkem, který přináší na jeviště jazykovou metaforu „bytí v kůži“ toho druhého jsou snahy vměstnat se do kostýmu druhé ženy a změnit snad v jedno tělo. Trochu nejasně působí použití rekvizit imitujících výraznější ochlupení, jestli je to narážka na další rovinu sebeposuzování nebo společenské manipulace a diktátu podmínek, za jakých má existovat ženské tělo? Mělo-li to být gesto odkazující ke „zvířeckosti“, čemuž v této části choreografie odpovídají i více animální postoje a pohyby, dala bych si tedy náramný pozor, aby takto použité nebylo spíše urážlivé vůči těm, co nemají potřebu se zbavovat znaků dospělosti, a přitom se kvůli tomu necítí býti divou zvěří. Navíc lidskost i zvířeckost pramení jako fyzický projev z hloubky projevu a prožitku, ne z jakékoliv vnější rekvizity. Možná by bylo vtipné vrátit do hry skutečnou kožešinku z úvodní přehlídky… Konkrétním prvkem je rovněž využití fix, ale až k závěru, trochu bez dalšího rozvinutí (možná kdyby se objevily dříve a posloužily při mapování povrchu dívčího těla v „pitevně“?) Potenciálně mohou odkazovat k plastické chirurgii, ale s tématem se nepracuje.

Dynamika inscenace se postupně zklidňuje, pomáhají i vlny světel, která jsou umístěna v řadách nad přehlídkovým molem, a nakonec přepažení prostoru dýmem, který vzbuzuje na jednu stranu mírně hororovou atmosféru, na druhou stranu ukolébává. Postupně se měnící rytmus hudby ke konci žene inscenaci rychleji do finále, už se nerozehrávají duety a interakce, ale postavy procházejí a přebíhají prostorem, ztratily už modelkovský lesk a pozlátko svůdného okamžiku. Dokonce je porušeno pravidlo jednosměrného provozu. V jiné atmosféře, ale prolog i epilog spolu bezpochyby vnitřně souvisí a zaklesnou se do sebe v jasném oblouku.

Prostor pro čištění a projasnění by tu byl, ale celek promlouvá jasně. Sice v něm není étos environmentální zodpovědnosti, zato otevírá niterné téma, které má snad i silnější potenciál, je aktuální, živé, sdělné i potřebné. Kožešin a výrobků ze zvířecí kůže se můžeme při troše dobré vůle zbavit. Ale s vlastní kůží a jejími proměnami tu budeme do konce života jako s deníkem, do kterého se ukládá vzpomínka na každý den. Kolikrát bychom z něj chtěli něco vymazat – ale není to možné. Bohudíky nebo bohužel? Je osvobozující vidět performerky, které se nebojí jít „s kůží na trh“, neboť i pro ně je to jistě výzvou, bez ohledu na bohaté zkušenosti. Ten náboj odvahy a hrdosti je kořením choreografie.

Rukavičkářské závody
Koncept: Tereza Lenerová
Choreografie: Tereza Lenerová
Tvorba, interpretace: Andrea Miltnerová, Jitka Čechová
Dramaturgie: Maja Hriešik
Spolupráce na námětu: Jiří Havlíček
Hudba: Floex
Světelný design: Jan Hugo Hejzlar
Kostýmy: Radka Vyplašilová
Produkce: tactic
Výkonná produkce: Alena Cardová, Romana Packová
Poděkování: Yvona Kreuzmannová, Marketa Perroud, Ema Šlechtová, Kristýna Šimsová, Valerie Hrubešová, Ivana a Sláva Lenerovi, Filip Polanský
Premiéra: 27. 11. 2023