O Slunečníku, Měsíčníku a Větrníku (nepřekvapivě) naruby

Jména postav jsou důležitější pro program než pro inscenaci samotnou, ale dlužno podotknout, že se v nich inspirovali slovanskou mytologií i rozvernou bohatostí českého jazyka. Ústřední dvojici nadpřirozených postav tvoří černokněžník Triglav a hvězda Zora, což je skutečně jedno z pojmenování Jitřenky. Padouchovým sluhou je potřeštěný slabošský Letostrach, sestry prince Jana slynou Bledulenka, Jiskerka a Čepýřilka. Tři lehkomyslné dívky, z nichž každá dává přednost jiným zábavám než ostatní, se objevují spíše v české pohádkové filmové tradici. Zdejší královské dcery mají charakteristiky předurčující jejich osud: Jiskerka je marnotratná a dává se ráda portrétovat, bude se tedy jednou vyjímat dobře v obdivné záři krále slunečních paprsků, Čepýřilka se nemůže nabažit rozčesávání dlouhých hlasů, padne tedy jako ulitá po bok pána větrů, který ji může hřívu čechrat až do skonání věků. Bledulenka je stereotypní intelektuálka, na niž padne břímě hlavního dobrodružství a také velká úloha, která ovšem sňatek nezahrnuje – ale o tom později.

Základní námět je, jak již tvůrci avizovali, převrácený: zlopověstný Triglav, který sílu čerpá z životní energie mladých mužů, jež unáší a vysává, zajme prince Jana (s nedobrovolnou pomocí jitřenky, jejíž svit uvádí do mrákotného spánku). Když jeho sestry zjistí, že zmizel, vydají se po něm pátrat do všech světových stran, a přitom zažívají dobrodružství: Čepýřilka zápasí s nadlidskými mouchami, Jiskerka s ohavným pavoukem, Bledulenka musí ochočit tříhlavého vlkodlaka, který ale není nikým jiným než na chvíli začarovaným sluhou temného pána. V pohádce musí zvítězit dobro a zlo být poraženo, Viktor Konvalinka a Štěpán Benyowszký na to jdou ovšem svérázně.

Komicky je vyobrazena už samotná královská rodina, jejíž žádný člen se nechová královsky, spíš podle Ladových Nezbedných pohádek nebo čapkovských satir. Princezny se oddávají svým koníčkům a prince nezajímá nic než šerm. V premiéře připadla úloha lehkovážného a impulzivního mládenečka Jakubu Raškovi, který v sobě má chlapeckého temperamentu skutečně dostatek. Romina Contreras přijala úlohu dívky s větrem ve vlasech a ztvárnila ji jako křehkou a lehce bojácnou bytost hledající stejně jemnou spřízněnou duši. Temperamentní Olga Bogoliubskaia je hrdou princeznou vyhřívající se v přízni slunečních paprsků a užívající krás života. Alina Nanu se velice snadno převtělila do přemýšlivé dívky, která dává přednost vtipu před svaly.

Království pána všech větrů nechali tvůrci se scénografem Martinem Černým zkonstruovat skutečně jako obrovský – větrník, jemuž sekundují i skutečné větráky zavěšené na tazích. Sluhové Větrníkovi se po jevišti prohánějí na modrých koloběžkách téměř infantilně. Slunečník dlí na obrovské pláži, kde ovšem nepanuje dětský svět, jeho poddaní si užívají tance v rytmu disca a míchaných nápojů jako dospělí v all inclusive resortu, až si člověk říká, pro koho že je vlastně tahle scéna určená. Vypadá to jako spíš jako in-joke do vlastních řad než součást pohádky. Zatímco Větrník (Francesco Scarpatto) je alespoň v duetu se svou princeznou starostlivým a vážným partnerem, Slunečník (Giovanni Rottolo) je coby charakter jen a pouze bonviván a technicky v podstatě žádný výkon předvést nemusí (ale řekněme, že takováto inscenace nemá per se za úkol přinášet technické výzvy). Měsíčník (Matěj Šust) obývá skutečný povrch měsíce, on i jeho družina se pohybují v souladu se zpomalenou gravitací a místo nadpřirozených sil využívá výzkumnické vozítko, které známe z vědeckých dokumentů.

Dobrodružství tří princezen řídí nikým nepoznaný Triglav, který je nejprve uvede do nebezpečí, aby jim zdánlivě pomohl a poradil, ke komu z velkých pánů a králů přírody se mají dát na radu. Slunečník, Měsíčník a Větrník totiž vlastní magické krystaly, jichž se černokněžník takto s pomocí nic netušících dívek zmocní. To je řekněme trochu morálně sporný stereotyp, protože nastrčit princeznu k odlákání muže, není úplně v souladu s emancipačními tendencemi, jež tvůrci inscenace jinak proklamují. Princezny ani jejich ženichové se však nedozví, že byli klamáni.

K závěrečnému střetu dochází v temných kobkách Triglavova zámku. Podaří se mu sice zmocnit všech krystalů a spolu s posledním, který patřil Zoře, je spojit v mocný artefakt, to však nezabrání jeho zkáze, protože zlí a despotičtí vládcové nemívají věrné služebníky – a často na to doplatí. Při klání o magickou hvězdu přijde o život také Měsíčník, jehož ostatní souputníci poněkud necitelně odklidí z jeviště, takže jeho skon si divák možná uvědomí až ve chvíli, kdy je zřejmé, že nejchytřejší ze všech princezen zůstala bez ženicha (dostává však jeho post a odchází kralovat na Měsíc). Rozsahem malými, ale vděčnými jsou role Krále a Královny, ve nichž Marek Svobodník a Nikola Márová vstupují na scénu jen krátce, ale stávají se nezapomenutelnými komickými figurami. Nikole Márové pak připadla role hororového pavouka. Primabalerína si myslím nedělá pranic z toho, že tato úloha je poměrně malá a díky masce navíc anonymní, a se skromností hvězdy si ji užívá. Hvězdu Zoru tančí Monika Hejduková, které role zakleté přisuzuje náměsíčný výraz. Triglava tančí v prvním obsazení Patrik Holeček, který se projevuje poťouchle démonicky, nemá však mnoho prostoru pro výraznou taneční akci. Letostrach je komická postava, kterou si očividně velmi užívá Mathias Deneux, vedený tvůrci k tomu, aby přijal charakter podlézavého, herecky silně přehrávajícího služebníka, jehož přehnaná grotesknost ovšem podtrhuje absurdní charakter celé inscenace, a proto je patrně namístě ji považovat za úmyslnou.

Některé detaily jsou zvláštní, ale divák si je uvědomí třebas až napodruhé. Princ Jan a Zora se k sobě v Triglavově vězení mají jako staří přátelé, přitom v prvním jednání se neměli jak seznámit, tudíž jejich vztah a překotné zasnoubení dramaturgicky pokulhává. Princezny jdou na zteč za dobrodružstvím, velmi snadno však podlehnou svým nápadníkům a zapomenou, že vlastně chtěly najít svého bratra. Emancipační rozměr příběhu – pokud měl opravdu zásadní důležitost – tedy mohl být ještě dotažen do všech důsledků.

Překvapivě umírněná je hudba Ivana Achera, který střídá nástroje a žánry jednotlivých scén, ale neatakuje potenciální dětské publikum ani příliš hlasitým zvukem, ani děsivými a disharmonickými pasážemi, které jinak užívá a objevuje velmi vynalézavě a náruživě. Ve scénách z královské domácnosti třeba zní cembalo, jinde má větší prostor elektroakustická a elektronická hudba nebo plocha téměř filmového formátu. Finále, které nechybí v žádné obdobné inscenaci a které patří oslavě i defilé postav, je postaveno na veselé hudbě evokující dětské pohádky (trošku jako bych slyšela Zahradníkova Rákosníčka) a zároveň zní malinko jako zásnubní tanec z francouzsko-české animované Divoké planety. Je tedy dost, čemu divák může věnovat svou pozornost.

Významotvornou součástí jsou také projekce, jednoduché vektorové, které jako by napodobovaly kresbu, ale je na nich zřejmé, že jde o počítačovou grafiku. Tvůrci si ani tam neodpustí žert, nechávají například po obloze obíhat družice, zasazují tak drobnými detaily pohádku do současnosti a zcizují její kouzlo. Považujme tuto zvláštní směs nadpřirozena a technologického realismu za záměr. V inscenaci je především mnoho humoru a diváci se určitě bavit budou.

Pohádka i pro nižší věkovou kategorii na repertoáru chyběla, ovšem novinka je protkaná také velmi dospělým humorem. Tu premiéru si tvůrci v určitém smyslu vytvořili i sami pro sebe. Komika a svižná režie zaručí, aby inscenace odsýpala. Choreografie tedy může v mnoha částech zůstat také jednoduchá, někdy spíš ve smyslu narežírované pohybové akce než obrazotvorné taneční konstrukce. I duety plynou v jisté jednoduchosti, která ale není pro mladší publikum na škodu. Pro tanečníky nepředstavují nijak komplikovanou výzvu, cítí se tedy komfortně a mohou se soustředit na hraní. Nemyslím ale, že má inscenace velké ambice právě ve smyslu choreografického tvarosloví nebo že by její tvůrci chtěli s pohybem experimentovat či se zabývat inovací. Jejich záměrem zjevně bylo taneční divadlo, které klade hlavní důraz na děj a v tom se jí daří. Zábava to je. Míru vkusu si určí sami diváci.

Slunečník, Měsíčník a Větrník
(Příběh tří princezen)
Choreografie: Viktor Konvalinka
Režie: Viktor Konvalinka, Štěpán Benyovszký
Libreto: Štěpán Benyovszký, Viktor Konvalinka
Hudba: Ivan Acher
Kostýmy: Bregje van Balen
Scéna: Martin Černý
Světla: Dan Tesař
Asistent choreografa: Mathias Deneux
Baletní mistři: Alexey Afanasiev, Radek Vrátil
Projekce a animace: Lunchmeat Studio
Ilustrace: Lunchmeat Studio, Karel Cettl
Premiéra 3. 10. 2024, Stavovské divadlo