O stavbě cembal s Vítem Bébarem

Vítku, studoval jste na Pražské konzervatoři klavír a uvádíte, že cembalo ve Vídni, protože vás zaujalo už při studiu na konzervatoři. Jak jste se k němu dostal vy? Motivoval vás zájem o repertoár, nebo pedagog, konkrétní interpret?
Barokní hudba mě fascinovala už dávno před cembalem, hltal jsem neautentické nahrávky na gramodeskách a často hrál Bacha na klavír. V pátém ročníku na pražské konzervatoři jsem se potkal s profesorem Jaroslavem Přikrylem, laskavým člověkem, který mi otevřel dveře do světa staré hudby. Potkával jsem se s ním i na hudebních kurzech ve Valticích, kde byl jedním z klíčových organizátorů. V těchto dřevních dobách české historicky poučené interpretace hrály valtické kurzy nezastupitelnou úlohu. Velkou motivací mi byly i jiné zahraniční kurzy, například v rámci Akademie für Alte Musik v Drážďanech, i akce pořádané u nás manžely Freemanovými, kteří mi dokonce poskytli cembalo na cvičení. Spousta inspirace a zkušeností byla k mání i při studiu na Týnské škole provozované manžely Semerádovými. Velmi mě bavilo studovat na vídeňské Hochschule für Musik u Gordona Murrayho, skvělého cembalisty, jeho energická hra byla nakažlivá.

Akademická půda ve Vídni přímo vybízela k ansámblové hře. Se souborem Orpheon, vedeným gambistou a houslistou José Vásquezem, jsme procestovali a odehráli nespočet koncertů v různých koutech Evropy. Byly to často velmi dobrodružné akce, nebylo nouze o situace typu nedomluvené ubytování, divoká jízda v korbě náklaďáku, hra z listu přímo na koncertě. Když jsem poprvé přišel do Vásquezova bytu, vyvalil jsem oči – ten člověk měl doma celé muzeum originálů i kopií smyčcových nástrojů. Pak mi nabídl zákusek a šli jsme si zahrát. Co víc si člověk může přát?

Máte velmi pečlivě zpracované webové stránky, kde také radíte cembalistům s údržbou a drobnými opravami. Na rozdíl od klavíru vyžaduje cembalo větší údržbu, ať už s udržením ladění vzhledem k materiálu strun, nebo třeba trsátek.
Vedl vás i tento fakt jako aktivního cembalistu k hlubšímu zájmu o stavbu nástroje a problematice ladění? Zkrátka, že nemůžete vždycky přijít, sednout a hrát? Přispěly k tomu i krásné sbírky nástrojů ve Vídni?
Upřímně řečeno, raději bych k cembalu sedl a hrál bez nutnosti časté intonace a ladění. Beru tuto poněkud nepříjemnou vlastnost jako daň za jiná pozitiva, která mi hra na tento technologicky méně dokonalý nástroj přináší. Zájem o stavbu vychází spíše z mé nerealizované dráhy konstruktéra, který musí všemu přijít na kloub a vše rozšroubovat a rozmontovat.

Zpočátku jsem naivně předpokládal, že bude hračka postavit něco tak konstrukčně jednoduchého, jako je cembalo. Vydal jsem se do Norimberka do muzea a přivezl si plány italského cembala. Výsledný produkt byl katastrofální, ale kupodivu mě to neodradilo, a s dalšími opusy a zkušenostmi jsem se rozhodl věnovat se stavbě profesionálně. Cembala z evropských sbírek jsou samozřejmě velkou inspirací, obzvlášť ty hratelné exempláře.

Našel jste si pro stavbu nástrojů mistra, nebo jste musel být v tomto do značné míry samoukem?
V podstatě jsem samouk, ale kdybych měl možnost se vrátit v čase, rozhodně bych nejprve strávil nějaký čas v jiné už zavedené dílně. Čerpám z dostupné literatury, byl jsem na několika konzultacích například u mistra Martina Pühringera v Rakousku nebo u Fabrizia Acanfory v Barceloně. Cenné rady jsem dostal i od českých kolegů.

Jste schopen se svým kolegou, který se věnuje truhlářským pracím (Tibor Haluščák), postavit různé typy nástrojů podle objednávky, nebo se specializujete?
Obvykle si výrobce zvolí v rámci různých stavebních škol několik konkrétních zástupců. Tyto nástroje pak dílna nabízí a po domluvě postaví i jiné modely. U mne je to z německé školy Mietke a Zell, z vlámské A. Ruckers a I. Ruckers, Italy reprezentuje Giusti, Grimaldi a malé cembalino. Ale nebráním se i exotickým objednávkám: například nyní pracuji na opravdu jedinečném projektu. Jedná se o takzvané cembalo cromatico, místo obvyklé 12-titónové klaviatury má hned dvojnásobek kláves, tedy 24 tónů do oktávy. Z konstrukčního hlediska je to opravdová výzva. Tyto nástroje stavěné v renesanci a raném baroku umožňují hru v téměř přirozeně čistém ladění.

Co je na stavbě nástroje nejobtížnější? Předpokládám, že je to tvorba co nejlepší kvality zvuku vzhledem k typu nástroje a snad i schopnost udržet ladění. Zdá se to být velkou alchymií, kdy člověk získává dovednosti jen praxí.
Myslím, že nejobtížnější je sladění všech prvků nástroje. Od koncepce rezonanční desky, přes konstrukci korpusu, volbu materiálů, zdobení, až po finální nastavení mechaniky a intonaci. Aby nástroj fungoval jako celek, zvukově, opticky i úhozově. Každý stavební styl vyžaduje jiné priority a tolerance, a cílem není stoprocentní řemeslná a materiálová dokonalost, ale pochopení a respektování ducha nástroje. I původní dochovaná cembala – a nejen cembala – mívají různé drobné optické nedostatky, jejich dokonalost spočívá právě v konzistenci všech částí. Je to velká alchymie a rád bych se někdy k tomuto ideálu přiblížil. Pro rezonanční desky používám převážně kvalitní smrk z Alp, lepím je postaru kožním klihem. To, jak bude nakonec cembalo hrát, ale převážně závisí na konkrétním provedení rezonanční desky, každý kus je jiný a musí se doladit individuálně. Schopnost držet ladění je pak hlavně starostí korpusu. U cembal italské školy stále nevycházím z údivu, že se stěny o tloušťce 4-5 mm nedeformují pod tahem strun několika set kilogramů.

V čem si myslíte, že jste velmi dobrý? Spolupracujete s umělci na řešení konkrétních zvukových kvalit nástroje?
Rád si nechám poradit a inspirovat se konkrétní zvukovou představou zákazníka, ale většinou se jejich požadavky pohybují v oblasti výběru základního typu nástroje a zdobení. Podrobnější diskuze o konstrukčních otázkách probírám spíše s jinými staviteli, kteří jsou-li také zároveň cembalisty, mají velkou výhodu – u nás například Filip Dvořák nebo Petr Šefl.

Kdo jsou vaši zákazníci?
Stavím cembala pro evropské instituce i pro jednotlivce. Zákazníky jsou vysoké hudební školy, konzervatoře, základní umělecké školy, komorní soubory a orchestry, divadla, kláštery, profesionální i příležitostní cembalisté.

Požaduje někdo třeba de facto kopii nějakého historického nástroje, který je například silně poškozený (třeba muzeum), nebo většinou stačí typ nástroje a zdobení a dáváte do toho i svoji kreativitu?
Někteří zájemci mají přesnou představu, jak by měl nástroj vypadat, a strávíme hodně času konzultacemi a řešením detailů. Jiní si prostě objednají „cembalo, které dobře hraje, není moc těžké a neskladné, hodí se na veškerý repertoár a stojí co nejméně“. Mou odpovědností je pak tyto navzájem protichůdné požadavky přetavit do realistického návrhu. I když stavím kopii, vždy je místo na kreativitu a vlastní přístup. Naši barokní předchůdci také nestavěli jen stále stejné modely přes kopírák. Na druhou stranu bych při opravdu velmi striktním požadavku na přesnou kopii cembala do muzea kreativitu držel na uzdě, k takové zakázce jsem se ale ještě nedostal.

Jaký je vůbec nejstarší dochovaný nástroj a které jsou považované za nejcennější? Jak jsme na tom s evidencí a údržbou nástrojů u nás?
Pokud nepočítám londýnské clavicytherium z konce 15. století, nejstarší cembalo mají, pokud vím, v muzeu na hradě Castello Sforzesco v Miláně. Anonymní nástroj, asi německé provenience, z roku 1513. Italské cembalo stavitele Vincentia je datované 1515. Nástroj Jeronýma Boloňského z roku 1521 najdeme ve V.A. muzeu v Londýně. Neodvážím se rozhodovat, který exemplář je nejcennější…

Osobně mě nejvíce zaujal italský nástroj z druhé poloviny 16.století, Franciscus Patavinus, dobře restaurovaný v muzeu v Mnichově. Zážitkem bylo zahrát si na cembalo I. Ruckers ve francouzském Colmaru. U nás máme špičkové restaurátory – viz Kruh klavírníků a varhanářů.

Na webu píšete, že stavba nástroje trvá 4-6 let, tedy vždycky pracujete až na zakázku?
Samotný nástroj je hotový během několika měsíců, ale vzhledem k pořadníku se ke stavbě dostanu opravdu až za několik let od objednávky. Na skladě bohužel žádná cembala nejsou…

Máte učně?
Nemám, nevešli bychom se do dílny, a také si nejsem tak jistý, abych mohl radit druhým. Ale do budoucna s tím počítám.

Učíte také v Brně na JAMU historické ladění. Každé ladění je pro něco vhodné a je určitým kompromisem. Může být probíráno velmi komplexně včetně vlivu na lidský organismus. Co učíte v rámci předmětu vy?
Otázka ladění je opravdu velmi komplexní, a jako takovou se ji snažím předávat studentům. Někdy je to možná trochu náročnější, ale z vlastní praxe muzikanta tyto znalosti mohu jen doporučit. Snažím se procvičovat praktické použití teorie – od akustiky přes historické základy různých přístupů k ladění až po skutečné praktické příklady. Cembalisty a varhaníky učím naladit cembalo nebo varhanní pozitiv podle historického období a repertoáru, smyčcaře, flétnisty a zpěváky pak různým velikostem intervalů, například chromatického a diatonického půltónu. Mají ode mne k dispozici tabulky, skripta a nahrávky jednotlivých temperatur. Když pak takový absolvent kurzů ladění zahraje či zazpívá správně, na lidský organismus to má velice blahodárný účinek.

Na čem pracujete teď?
Kromě zmíněné stavby cembala s dělenými klávesami a přípravy ostatních objednávek se věnuji hudbě jako takové. Minulý rok bylo ještě možné si zahrát, účastnil jsem se vystoupení v ansámblech EBCZ, Musica Figuralis, Musica Florea, Castello in Aria. Pro posledně jmenovaný soubor jsem připravil program, který mě lákal už dávno – zapomenuté poklady latinskoamerické barokní hudby. Spartací a úpravami skladeb renesance a raného baroka bych se rád věnoval i letos. Po mnoha letech se vracím ke skládání a na Velikonoce připravuji kantátu v barokním stylu.

Děkujeme za rozhovor!