O taneční kritice (4): Síla v mnohosti a infiltrace zvenčí; o postavení tanečního umění

Síla v mnohosti
V umělecké kritice důvěřuji toleranci a mnohosti. Nemyslím si, že je žádoucí, aby se celá taneční a publicistické obec shodla na jedné podobě taneční kritiky, spíše na určitém etickém a profesním rámci. Mezi úspěšnými autory vyrostou vždy individuality, které se budou odlišovat i rozcházet v názorech. Stále je tu ještě problém směšování pojmů recenze a kritika, ale můžeme se na problém podívat také tak, že každý hodnoticí soud pronesený veřejně je kritikou, ze samotného významu toho slova, a že rozdíl je jen v hloubce, do které píšící publicista chce zajít. Jisté zásady univerzálně platné by jistě bylo možné zformulovat. Například požadavek na nestrannost a nepředpojatost, dodržování zásad publicistické tvorby (viz první článek v sérii o názorové žurnalistice), sebevzdělávání a aktivní kultivace vlastního projevu – a to se zatím bavíme pouze o psané kritice, ale musíme si uvědomit, že dříve nebo později nás dožene trend audiovizuálních médií a že budeme stále více nuceni pracovat s jejich formami, bude to nevyhnutelné i v prostředí internetu. To je velká výzva do budoucna a časem se i pro audiovizuální formu recenze jistě ustálí nějaký rámec.
V mnohém se ale vždy budeme odlišovat. Každý z autorů, kteří vykonávají kritickou, recenzentskou činnost, má na mysli jiného adresáta a jiné poslání, a zde myslím ke shodě nedochází, ale ani to není zapotřebí: pro někoho je nejdůležitější čtenář/divák, někdo chce více psát pro umělce a jít cestou zpětné vazby pro něj, někdo má více na zřeteli, že se kritika stává nástrojem vývoje tanečního oboru i historickým zdrojem, na jehož základě bude jednou naše taneční současnost popisována. A z toho intuitivně vycházejí i tendence v samotné publicistice: jeden autor bude mít sklon spíše popisovat, aby pro budoucnost zůstalo zachováno, jak dílo vypadalo a emocionálně působilo; jiný se je bude snažit spíše interpretovat a pomáhat divákovi s jeho „čtením“; někdo bude spíše polemizovat s tvůrcem díla a jeho záměry. Vliv má i vzdělání v jiných oborech, ze kterých se kritici rekrutují – jiný způsob práce si přinese historik, jiný sociolog, jiný novinář a mediální analytik, jiný zase umělec. Věřím, že podstatnější než se snažit vybrat jeden způsob jako jediný možný a správný, je pěstování sebevědomí členů kritické obce, kteří by si měli za svým přístupem k ní dokázat stát a současně také respektovat druhé s jejich metodami, když jsou odlišné.
Jen publicisté vědomí si sami sebe, svých postojů, svého zázemí a současně otevření budou mít pak také uznání tanečníků. Zatím jsme v tomto směru spíše terči odmítání a zpochybňování naší vlastní činnosti. Promítá se sem ale frustrace celého oboru, protože umělci taneční sféry jsou stále v porovnání s hudebníky, pěvci či činoherci skupinou, která má nejmenší mediální prostor a nejmenší společenské uznání. Volání po pozitivním PR či jakési formě lobbingu je také na místě, ale nemělo by se přeci jen směšovat s prací publicistů. Je třeba pracovat ve všech směrech zároveň, ale ani vědomí, že tanečníci jsou „ohroženým druhem“, nesmí vést k přehnané shovívavosti a zavírání očí nad tím, když se někteří tvůrci točí v bludném kruhu a objevují dávno objevené.
V diskusích minulé sezony, ať už se odehrávaly na setkáních a na konferencích nebo v komentářích na internetu, kde leckdo i využívá výhody anonymity, se objevují témata, která by jistě „nadzvedla“ ze židle i Emanuela Siblíka s jeho stoickou jemnocitností. Dovolím si k tomu pár poznámek osobních.
Proč taneční publicistika potřebuje členy z jiných oborů
Evergreenem diskusí je názor, že o tanci by měli psát pouze tanečníci. V literatuře takový rozpor nevzniká, protože být literátem a kritikem současně je a bylo běžné. Praktický důvod, proč je to v tanci tak obtížné, zmíním později, ale nejdříve chci poukázat na jedno – taneční obec je uzavřená skupina, která žije ve vlastním vesmíru a její izolovanost je samotnému oboru nebezpečná. Vidím v tom i příčinu, proč tak často narazím na zaujatost proti někomu, kdo přichází „zvenčí“ se zájmem o tanec, a je zpochybňovaná vůbec možnost, aby se mu začal profesně věnovat, byť jen v rovině teorie. Jako kdyby zabývat se tancem bylo výlučnou výsadou jedné jediné skupiny.
Samozřejmě, pokud by se tanečníci spojili a iniciovali například změnu, na jejímž základě by bylo zakázáno studovat na HAMU a dalších vysokých školách komukoli, kdo nemá konzervatoř a jevištní praxi, tak kromě toho, že je to opodstatněný požadavek jen pro budoucí pedagogy, ale u teoretiků důvody postrádá a byla by to naprostá diskriminace, stát by se to asi mohlo. Nicméně nikdo by stejně nemohl zakázat publicistům, novinářům, o tanci psát. A recenzovat jej. Protože mimochodem, taneční profese ani publicistická profese nejsou vázané živnosti a nemají žádné zákonem stanovené podmínky, které by určovaly, že je někdo provozovat nesmí. Proto by mělo být v zájmu tanečníků naopak studium teorie a historie zájemcům z jiných oborů usnadnit a podpořit je v něm.