O taneční kritice (4): Síla v mnohosti a infiltrace zvenčí; o postavení tanečního umění

  1. 1
  2. 2
V uplynulých dílech jsem nabídla pohled na kořeny naší umělecké kritiky jako základy, ze kterých se vydělila, a také jsem připomněla zásady, které formuloval jeden ze zakladatelů taneční kritiky Emanuel Siblík. Taneční kritika jistě neztrácí vazby na kritiku literární ani divadelní, ve které najdeme ve 20. století plejádu dalších teoretiků, s jejichž dílem bychom se měli také seznámit, ale domnívám se, že ze všeho nejvíce jí chybí jakési vlastní vědomí sebe sama a své jedinečnosti – slovo definice by bylo příliš omezující, vzhledem k tomu, že jde vždy o vyvíjející se útvar. Na příkladu osobností literární a umělecké kritiky jsem ostatně i ilustrovala, že nic jako univerzální výklad toho, čím kritika je a jak musí vypadat, nikdy neexistovalo.
Ilustrační foto (zdroj pixabay.com)

Síla v mnohosti

V umělecké kritice důvěřuji toleranci a mnohosti. Nemyslím si, že je žádoucí, aby se celá taneční a publicistické obec shodla na jedné podobě taneční kritiky, spíše na určitém etickém a profesním rámci. Mezi úspěšnými autory vyrostou vždy individuality, které se budou odlišovat i rozcházet v názorech. Stále je tu ještě problém směšování pojmů recenze a kritika, ale můžeme se na problém podívat také tak, že každý hodnoticí soud pronesený veřejně je kritikou, ze samotného významu toho slova, a že rozdíl je jen v hloubce, do které píšící publicista chce zajít. Jisté zásady univerzálně platné by jistě bylo možné zformulovat. Například požadavek na nestrannost a nepředpojatost, dodržování zásad publicistické tvorby (viz první článek v sérii o názorové žurnalistice), sebevzdělávání a aktivní kultivace vlastního projevu – a to se zatím bavíme pouze o psané kritice, ale musíme si uvědomit, že dříve nebo později nás dožene trend audiovizuálních médií a že budeme stále více nuceni pracovat s jejich formami, bude to nevyhnutelné i v prostředí internetu. To je velká výzva do budoucna a časem se i pro audiovizuální formu recenze jistě ustálí nějaký rámec.

V mnohém se ale vždy budeme odlišovat. Každý z autorů, kteří vykonávají kritickou, recenzentskou činnost, má na mysli jiného adresáta a jiné poslání, a zde myslím ke shodě nedochází, ale ani to není zapotřebí: pro někoho je nejdůležitější čtenář/divák, někdo chce více psát pro umělce a jít cestou zpětné vazby pro něj, někdo má více na zřeteli, že se kritika stává nástrojem vývoje tanečního oboru i historickým zdrojem, na jehož základě bude jednou naše taneční současnost popisována. A z toho intuitivně vycházejí i tendence v samotné publicistice: jeden autor bude mít sklon spíše popisovat, aby pro budoucnost zůstalo zachováno, jak dílo vypadalo a emocionálně působilo; jiný se je bude snažit spíše interpretovat a pomáhat divákovi s jeho „čtením“; někdo bude spíše polemizovat s tvůrcem díla a jeho záměry. Vliv má i vzdělání v jiných oborech, ze kterých se kritici rekrutují – jiný způsob práce si přinese historik, jiný sociolog, jiný novinář a mediální analytik, jiný zase umělec. Věřím, že podstatnější než se snažit vybrat jeden způsob jako jediný možný a správný, je pěstování sebevědomí členů kritické obce, kteří by si měli za svým přístupem k ní dokázat stát a současně také respektovat druhé s jejich metodami, když jsou odlišné.

Jen publicisté vědomí si sami sebe, svých postojů, svého zázemí a současně otevření budou mít pak také uznání tanečníků. Zatím jsme v tomto směru spíše terči odmítání a zpochybňování naší vlastní činnosti. Promítá se sem ale frustrace celého oboru, protože umělci taneční sféry jsou stále v porovnání s hudebníky, pěvci či činoherci skupinou, která má nejmenší mediální prostor a nejmenší společenské uznání. Volání po pozitivním PR či jakési formě lobbingu je také na místě, ale nemělo by se přeci jen směšovat s prací publicistů. Je třeba pracovat ve všech směrech zároveň, ale ani vědomí, že tanečníci jsou „ohroženým druhem“, nesmí vést k přehnané shovívavosti a zavírání očí nad tím, když se někteří tvůrci točí v bludném kruhu a objevují dávno objevené.

V diskusích minulé sezony, ať už se odehrávaly na setkáních a na konferencích nebo v komentářích na internetu, kde leckdo i využívá výhody anonymity, se objevují témata, která by jistě „nadzvedla“ ze židle i Emanuela Siblíka s jeho stoickou jemnocitností. Dovolím si k tomu pár poznámek osobních.

Proč taneční publicistika potřebuje členy z jiných oborů

Evergreenem diskusí je názor, že o tanci by měli psát pouze tanečníci. V literatuře takový rozpor nevzniká, protože být literátem a kritikem současně je a bylo běžné. Praktický důvod, proč je to v tanci tak obtížné, zmíním později, ale nejdříve chci poukázat na jedno – taneční obec je uzavřená skupina, která žije ve vlastním vesmíru a její izolovanost je samotnému oboru nebezpečná. Vidím v tom i příčinu, proč tak často narazím na zaujatost proti někomu, kdo přichází „zvenčí“ se zájmem o tanec, a je zpochybňovaná vůbec možnost, aby se mu začal profesně věnovat, byť jen v rovině teorie. Jako kdyby zabývat se tancem bylo výlučnou výsadou jedné jediné skupiny.

Samozřejmě, pokud by se tanečníci spojili a iniciovali například změnu, na jejímž základě by bylo zakázáno studovat na HAMU a dalších vysokých školách komukoli, kdo nemá konzervatoř a jevištní praxi, tak kromě toho, že je to opodstatněný požadavek jen pro budoucí pedagogy, ale u teoretiků důvody postrádá a byla by to naprostá diskriminace, stát by se to asi mohlo. Nicméně nikdo by stejně nemohl zakázat publicistům, novinářům, o tanci psát. A recenzovat jej. Protože mimochodem, taneční profese ani publicistická profese nejsou vázané živnosti a nemají žádné zákonem stanovené podmínky, které by určovaly, že je někdo provozovat nesmí. Proto by mělo být v zájmu tanečníků naopak studium teorie a historie zájemcům z jiných oborů usnadnit a podpořit je v něm.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na