O tanečním umění a jeho poezii s Robertou Legros Štěpánkovou

Věnuješ se vícero disciplínám. Jak bys pojmenovala svoji roli?
Moje role je tančit, evokovat obrazy přes tanec, provokovat imaginaci bez slov. Tato představa dostává tanec do polohy divadla. Poslední dobou se víc vztahuji k roli performerky, ale to označení je pro mě neúplné a nepřesné ohledně zachycení, zahrnutí tance a práce s tělem, takže pro jasnost svou i ostatních mám ve zvyku psát: performerka, choreografka, na tělo orientovaná psychoterapeutka.

Na co se tyto dny zaměřuješ?
Teď ve mně doznívá všechno, co se událo na podzim. Mám za sebou vícero projektů. Nastává podstatná fáze jejich trávení a segmentace. Zároveň se formuluje jejich budoucnost. Zjasňuje se, co který potřebuje, jak má být dál projevený, jestli vůbec… Nacházím se v příjemném období zvnitřňování. Mám ale chvilkové záchvěvy nervozity a nepokoje, protože je pro mě přece jen velmi, velmi podstatné moct performovat, a když se to neděje, je výzvou to vydržet a dát si odstup.

Proběhla například premiéra představení Coincidencias. Mohla bys o něm povědět něco bližšího?
Ano, šlo o velmi specifický projekt a cennou spolupráci, protože jsem ho tvořila a performovala s Melanií Venino – mojí první učitelkou tance. Potkaly jsme se v roce 2009 ve Španělsku. Proběhlo podstatné přetvoření našeho vztahu z pedagog-student na rovnocenný vztah dvou umělkyň. Měly jsme perfektní časoprostor na zkoušení a prozkoumání, jakou roli má napsaná choreografie a improvizace v díle… V procesu bylo přítomné naslouchání a dávání si prostoru, aniž by to začalo být vágní. Vyplynulo, že se jedná o jeden ze stavebních kamenů díla. Do poslední chvíle zůstávala otevřenost vůči sobě navzájem i směrem k hudebníkovi a tvůrci světelného designu. Věřím, že budeme pokračovat dalšími uvedeními u nás, na Slovensku a ve Francii, kde Melanie teď sídlí.

Jak se vyvíjel tvůj taneční projev?
Většinou u sebe cítím přirozený, plynulý vývoj. V jiných chvílích mě překvapuje dojem, že změny v mém projevu se dějí explozí. Začala jsem tancovat po svojí dvacítce. V relativně krátkém čase se stalo překvapivě hodně. Ze začátku byl pro mě tanec okrajovou záležitostí, postupně jsem však pochopila, že tanec a práce s pohyblivým tělem, pre-verbálním projevem je jedna z nejpodstatnějších věcí v mé umělecké i terapeutické práci. Vzpomínám si, že když jsem chodila na hodiny tance k Melanii, nastal první velký převrat – objevení země pode mnou. (smích) Cítila jsem, že můžu zažívat sebe samu jiným způsobem – skrze tělo, pohyb naslouchat vnitřnímu dění, které bylo do tehdy utlmeno. Byla jsem podporována v tom, aby tanec vycházel zevnitř ven, než aby nabýval určitých vnějších forem. Samozřejmě i to bylo důležité, zvlášť právě v prvních letech tréninku.

Jaký je tvůj vztah ke klasickému tanci?
U mě to nebylo nijak zvlášť dlouhé období, ale zažila jsem trénink s výbornými učiteli a hodně jsem se naučila. Musím říct, že mám veliký respekt před technikou baletu, která je tak specifická, tak formalizovaná. U některých tanečníků, na které jsem se později ladila, to byla podstatná technika, kterou prošli a já jsem se její hlavní principy učila z pozorování jejich těl a z tancování s nimi ve sdíleném prostoru.

Kudy vedla tvoje cesta?
Když jsem se po dvou letech odklonila od svých prvních pedagogů Melanie Venino a Davide Finelli, nastalo prázdno a zmatek, následně reorientace. Tehdy jsem se přestěhovala do Holandska za studiem tanečně pohybové terapie. Už jsem měla vystudovanou psychologii a přišlo mi naprosto zásadní moci zahrnout tělo do psychoterapeutické práce. Jinak bych si to ani nedovedla představit. V Holandsku jsem poznala performery-choreografy, kteří se věnují technice improvizace a instantní kompozice. V tom pro mě tkví podstata tance a pohybu jako způsobu exprese.

Co si má člověk představit pod pojmem instantní kompozice?
Dostávání se do významů a obrazů tance přímo ve chvíli, kdy se uskutečňuje. K tomu se váže bytí v přítomnosti, čtení toho, co se děje, ať už v prostoru okolo anebo ve vnitřním prostoru v rámci vlastního těla. Instantní kompozice je psát tanec v reálném čase a ve vztahu k prostoru, času, neustále se měnícímu dění, vnímajíc přitom to, co je „nad námi“ – kompozici samotnou. Je to být v tom a zároveň mít jistý nadhled. Je to „vědomě se zbláznit“. Otevřenost těla snášet nevědění, pouštět se do nevědění mě fascinuje.

Při tvých představeních jako silný element vnímám světelné proměny. Jak se vztahují k dění na scéně?
Nedávno jsem měla silný zážitek při představení, které mělo trvat asi 40 minut s dohodnutým světelným koncem. Když ale začal nastávat, měla jsem pocit, že jsme teprve v půlce. To překvapilo, protože už dovedu odhadnout, jestli uběhlo 20 minut, 40, hodina… Při tomto díle jsme načali nějaké nekonečno – bezčasí, kde bylo jenom „teď“.

Světlo vytváří prostor tance. Je pro mě naprosto důležité pracovat se světlem tak, aby tanec podporovalo, odkrývalo, dotvářelo. Potřebuji moct spolurozhodovat o některých světelných volbách. Chci vidět světelnou změnu ne ani tak jako efekt, ale jako radikální proměnu světa. Změna světla je potenciálně plná poezie. Světlo potřebuje čas. V podstatě aktuálně hlavně spolupracuji se dvěma umělci světla, kteří dovolují společné hledání a napojení – Filip Horn a Matthieu Legros.

Obecně vzato, jak nalézáš partnery ke spolupráci?
Z období, kdy se dělo mnoho jednorázových uměleckých střetnutí, přecházím do období, kdy mám tendenci rozvíjet pracovní vztahy s lidmi, se kterými nás to vzájemně těší. Proto oslovuji umělce, které jsem potkala na cestách či během studia. Jsou to lidi, kteří v tanci hledají něco podobného jako já – jistou podstatu (smích), ale prostředky na to máme odlišné (či už médium anebo poezii). Zvu umělce, jejichž tvorba mě zasahuje. Když se něco odehrává v kontextu instantní kompozice, přestože je daná struktura, potřebujeme být všichni ve vzájemném naslouchání – neustále přítomní a proaktivní. Při zkouškách přizvu třeba i světelného designéra ke cvičení hloubkového poslechu. Výrazně inklinuji k vytváření tzv. „interdisciplinární spolupráce“, ale čím dál míň mi vyhovuje tento pojem. V divadle je pro mě všechno podstatné – zvuk, světlo, pohyb, akce, obraz… Dané složky nikdy nebudou absolutně rovnocenné, ale je pro mě podstatné všechny přítomné zapojit plně.

Dostáváš se tak do role režisérky?
Myslím, že ano. Když se ve mně zrodily tužby vytvářet představení, díla s větší skupinou lidí, vyšlo najevo, že je třeba přímější vedení z mé strany. Chci nechávat otevřené dveře pro každého z interpretů, nemít vše dopředu rozhodnuté ani napsané, a zároveň moct být velmi jasná ve směřování atmosféry, obrazů – kvalit, které potřebuji pro ten kus uchovat. Učím se to navigovat. Kdy už je potřeba jasně rozhodovat, a kdy ještě ne. Je to pohyb po tenké kůži díla samotného. 

Zároveň pořádáš hodiny jako pedagog…
Před pár lety jsem se z Holandska přestěhovala zpátky do Brna. Přirozeně se ukazovalo, že moje mise má být sdílení toho, co jsem se naučila a co se učím „na cestách“. Každý z nás má své zkušenosti a může být rozvinutý na různých úrovních – někdo poeticky, někdo filozoficky, někdo tělesně. Pro mě je podstatné propojení poezie, pohybu (před-slovní práce), takže kdokoli má zájem o hledání a projevování se skrze tělo a tanec, je na hodinách srdečně vítán. Musím říct, že u lidí, kteří chodí několik let, pozoruji, nakolik posunuli sebe i svoje umění. Myslím si, že na věku tolik nezáleží… Když to člověka láká a cítí v tom vnitřní smysl, tak za pár let dokáže mnohé.

Kdy se podle tebe pohyb stává tancem?
Pro vysloveně formální tanec jsou podstatné formy, tvary, tempo apod. Pro mě se pohyb stává tancem ve chvíli, kdy se člověk rozhodne sdílet tento pohyb jako svůj hlavní jazyk, hlavní kanál – jako svoji poezii, anebo dokonce sdílet se záměrem vytvářet či evokovat obrazy. Ne že by tanec nemohl probíhat bez diváků, stačí jej sdílet se sebou samým a s prostorem. Pohyb se stává tancem, když člověk cítí proudění (anebo flow) jako neustálost a kontinuitu pohybu, když může slyšet svůj pohyb jako hudbu.

Kde je ve tvé tvorbě průnik slova a těla?
Rozvíjení a vytváření slova nebo hlasu, zvuku v přítomném okamžiku mě moc baví. Pohyb těla mi startuje potřebu pohnout i hlasem (smích). Při vyjadřování se skrze tělo je slovo často přítomné, třebaže nevyslovené. Snad si ani nevzpomenu na svoje představení, které by bylo úplně beze slova nebo bez použití hlasu. Hlasem se ještě jinak přibližuji k divákovi, hlas rozeznívá jinou úroveň našich vztahů a imaginace než tanec.

Ovlivňuje tvoji tvorbu, že jsi zároveň psycholog?
Určitě ano, to se nedá oddělit. Naslouchám tomu, co je ve mně přítomné. To zachycuji a destiluji. Je pro mě typický obrat do nitra spíš než hledání nějakého estetického obrazu. To, co potřebuji komunikovat, leží v niterných záhybech, které nejsou zjevné. Mnohdy se objeví a ukazují až ve chvíli samotného výstupu, ale v procesu přípravy se to samozřejmě uspořádává do smysluplných jednotek – obrazů dějů, jež jsem zažila nebo toužím zažít, postav, které jsou mou součástí, vztahů k sobě a k světu, které existují na žité i symbolické úrovni a mohou tak rezonovat dál.

Máš nějaká svá témata?
Několikrát za poslední rok se jako probádávaný prvek objevil stín. V Eight Cups and the Devil hraje důležitou roli obraz muže v ženě a obraz ženy v muži. Též se mi opakuje procházení prostorem jako procházení na druhou stranu, tendence k přechodu, přetvoření se. Důležitým motivem je prázdný prostor, respektive práce s ním jako setrvávání a osvobození se od svých vlastností. Cítím v tom kontrast: prázdnotu a plnost současně. To je asi součást mého celoživotního výzkumu. Například v díle LOPEROHUNT pracuji na ztělesnění odlišných charakterů v tanci a jak se tyto přerody dějí, jaký je jejich čas a vnitřní logika.

Preferuješ určitý druh fyzického prostoru?
Ráda přináším tanec do primárně nedivadelních prostorů. Fascinuje mě zpracovávání prostoru samotného přes tělo, možnost ho přeměnit na jemnější, smyslové úrovní, byť by napohled vypadal pořád stejně. Úzce se to týká smyslu pro kompozici a jeho tříbení. Přitahují mě prostory, které něco zažily, a navíc mají jasné kompoziční črty, rozměry. Například betonový chodník podél staré řeky, křehká cihlová stěna a okno, nádvoří Moravské galerie, železniční sklad v Nitře – obrovský prostor, velmi vysoký, těžko osvětlitelný…

Jak odpočíváš?
Mám štěstí, že něco, co mě nesmírně naplňuje, je moje práce. Je proto někdy těžké říct, kdy se pohyb stává prací a kdy oddychem, dá se to ale oddělit poměrem odpovědnosti. Odpočívám v lese, při šijícím stroji, když maluji, čtu nebo píšu poezii, v meditaci, v sauně, na kafi sama.

***
Roberta Legros Štěpánková se paralelně věnuje pohybu a psychoterapii. V rámci magisterského studia psychologie na Masarykově univerzitě v Brně (2009–2011) strávila rok na Universidad de Valencia ve Španělsku. Zde podstoupila intenzivní trénink současného tance „Eleven“ pod vedením Davide Finelliho a Melanie Venino (2011–2012). Následně se přestěhovala do Rotterdamu, kde studovala obor na tělo orientované psychoterapie (2012–2015) a absolvovala devítiměsíční stáž v organizaci denní psychiatrické péče PsyQ na oddělení Psychotraumat (2014). Přečtěte si více…