O tanečním umění a jeho poezii s Robertou Legros Štěpánkovou

  1. 1
  2. 2
„Svět je tak přeplněný impulsy a informacemi, podněty, že mi přijde podstatné moci v divadle vytvářet momenty ticha nebo pokoje, kdy jsou performer a divák pozváni k dosednutí do přítomnosti, do prázdna – plně k tomu, co je: možná k vlastnímu nevědění…,“ říká performerka a choreografka, kterou zná především brněnské publikum. Nahlédněme společně do její tvorby:


Roberta Legros Štěpánková (foto Matthieu Legros)

Věnuješ se vícero disciplínám. Jak bys pojmenovala svoji roli?
Moje role je tančit, evokovat obrazy přes tanec, provokovat imaginaci bez slov. Tato představa dostává tanec do polohy divadla. Poslední dobou se víc vztahuji k roli performerky, ale to označení je pro mě neúplné a nepřesné ohledně zachycení, zahrnutí tance a práce s tělem, takže pro jasnost svou i ostatních mám ve zvyku psát: performerka, choreografka, na tělo orientovaná psychoterapeutka.

Na co se tyto dny zaměřuješ?
Teď ve mně doznívá všechno, co se událo na podzim. Mám za sebou vícero projektů. Nastává podstatná fáze jejich trávení a segmentace. Zároveň se formuluje jejich budoucnost. Zjasňuje se, co který potřebuje, jak má být dál projevený, jestli vůbec… Nacházím se v příjemném období zvnitřňování. Mám ale chvilkové záchvěvy nervozity a nepokoje, protože je pro mě přece jen velmi, velmi podstatné moct performovat, a když se to neděje, je výzvou to vydržet a dát si odstup.

Coincidencias (foto Mila Vašíčková)

Proběhla například premiéra představení Coincidencias. Mohla bys o něm povědět něco bližšího?
Ano, šlo o velmi specifický projekt a cennou spolupráci, protože jsem ho tvořila a performovala s Melanií Venino – mojí první učitelkou tance. Potkaly jsme se v roce 2009 ve Španělsku. Proběhlo podstatné přetvoření našeho vztahu z pedagog-student na rovnocenný vztah dvou umělkyň. Měly jsme perfektní časoprostor na zkoušení a prozkoumání, jakou roli má napsaná choreografie a improvizace v díle… V procesu bylo přítomné naslouchání a dávání si prostoru, aniž by to začalo být vágní. Vyplynulo, že se jedná o jeden ze stavebních kamenů díla. Do poslední chvíle zůstávala otevřenost vůči sobě navzájem i směrem k hudebníkovi a tvůrci světelného designu. Věřím, že budeme pokračovat dalšími uvedeními u nás, na Slovensku a ve Francii, kde Melanie teď sídlí.

Jak se vyvíjel tvůj taneční projev?
Většinou u sebe cítím přirozený, plynulý vývoj. V jiných chvílích mě překvapuje dojem, že změny v mém projevu se dějí explozí. Začala jsem tancovat po svojí dvacítce. V relativně krátkém čase se stalo překvapivě hodně. Ze začátku byl pro mě tanec okrajovou záležitostí, postupně jsem však pochopila, že tanec a práce s pohyblivým tělem, pre-verbálním projevem je jedna z nejpodstatnějších věcí v mé umělecké i terapeutické práci. Vzpomínám si, že když jsem chodila na hodiny tance k Melanii, nastal první velký převrat – objevení země pode mnou. (smích) Cítila jsem, že můžu zažívat sebe samu jiným způsobem – skrze tělo, pohyb naslouchat vnitřnímu dění, které bylo do tehdy utlmeno. Byla jsem podporována v tom, aby tanec vycházel zevnitř ven, než aby nabýval určitých vnějších forem. Samozřejmě i to bylo důležité, zvlášť právě v prvních letech tréninku.

Coincidencias (foto Mila Vašíčková)

Jaký je tvůj vztah ke klasickému tanci?
U mě to nebylo nijak zvlášť dlouhé období, ale zažila jsem trénink s výbornými učiteli a hodně jsem se naučila. Musím říct, že mám veliký respekt před technikou baletu, která je tak specifická, tak formalizovaná. U některých tanečníků, na které jsem se později ladila, to byla podstatná technika, kterou prošli a já jsem se její hlavní principy učila z pozorování jejich těl a z tancování s nimi ve sdíleném prostoru.

Kudy vedla tvoje cesta?
Když jsem se po dvou letech odklonila od svých prvních pedagogů Melanie Venino a Davide Finelli, nastalo prázdno a zmatek, následně reorientace. Tehdy jsem se přestěhovala do Holandska za studiem tanečně pohybové terapie. Už jsem měla vystudovanou psychologii a přišlo mi naprosto zásadní moci zahrnout tělo do psychoterapeutické práce. Jinak bych si to ani nedovedla představit. V Holandsku jsem poznala performery-choreografy, kteří se věnují technice improvizace a instantní kompozice. V tom pro mě tkví podstata tance a pohybu jako způsobu exprese.

Co si má člověk představit pod pojmem instantní kompozice?
Dostávání se do významů a obrazů tance přímo ve chvíli, kdy se uskutečňuje. K tomu se váže bytí v přítomnosti, čtení toho, co se děje, ať už v prostoru okolo anebo ve vnitřním prostoru v rámci vlastního těla. Instantní kompozice je psát tanec v reálném čase a ve vztahu k prostoru, času, neustále se měnícímu dění, vnímajíc přitom to, co je „nad námi“ – kompozici samotnou. Je to být v tom a zároveň mít jistý nadhled. Je to „vědomě se zbláznit“. Otevřenost těla snášet nevědění, pouštět se do nevědění mě fascinuje.

Při tvých představeních jako silný element vnímám světelné proměny. Jak se vztahují k dění na scéně?
Nedávno jsem měla silný zážitek při představení, které mělo trvat asi 40 minut s dohodnutým světelným koncem. Když ale začal nastávat, měla jsem pocit, že jsme teprve v půlce. To překvapilo, protože už dovedu odhadnout, jestli uběhlo 20 minut, 40, hodina… Při tomto díle jsme načali nějaké nekonečno – bezčasí, kde bylo jenom „teď“.

Světlo vytváří prostor tance. Je pro mě naprosto důležité pracovat se světlem tak, aby tanec podporovalo, odkrývalo, dotvářelo. Potřebuji moct spolurozhodovat o některých světelných volbách. Chci vidět světelnou změnu ne ani tak jako efekt, ale jako radikální proměnu světa. Změna světla je potenciálně plná poezie. Světlo potřebuje čas. V podstatě aktuálně hlavně spolupracuji se dvěma umělci světla, kteří dovolují společné hledání a napojení – Filip Horn a Matthieu Legros.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


5 2 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments