O vztahu umění a politiky

Zápisník Jindřicha Bálka (58) 

Před čtrnácti dny jsem psal o koncertu Vídeňských filharmoniků v Sarajevu 28. června. Až s odstupem několika dnů se mi dostala do rukou promluva, která zazněla v úvodu tohoto koncertu. Ještě než zazněla pomalá věta z Haydnova Císařského kvartetu, Schubertova Nedokončená, Bergův Pochod z Kusů pro orchestr, Brahmsova Píseň osudu a Ravelův La valse, zazněla hymna Bosny a Hercegoviny a úvodní řeč. Hrálo se v budově radnice a zároveň národní knihovny, což není koncertní sál, publikum bylo nepočetné a symbolické – šlo ostatně o televizní přenos v první řadě… Na úvod tohoto „Vzpomínkového koncertu“ promluvil prof. Dr. Clemens Hellsberg, houslista a člen představenstva orchestru Vídeňských filharmoniků. Jeho promluva je hezký a pozitivní příspěvek k tématu „vztah umění a politiky“. Přemýšlím, kdo z našich orchestrálních hráčů by mohl takto vstát a promluvit. Ale přemýšlím i nad tím, jestli bychom vůbec dnes uměli prostřednictvím hudby vyslat do světa nějaký takto jednoznačný vzkaz. Při stém výročí narození Rafaela Kubelíka jsme vzpomněli, že on to uměl. Uměl to zajisté i Václav Havel – a kdo na něj naváže? Bude to zase někdo z muzikantů? Nevíme a těžko můžeme vědět, ale sarajevská řeč jednoho z členů Vídeňské filharmonie, která má místy skoro státnické parametry, je hezkým tématem k letnímu přemýšlení.

„Dámy a pánové, vážení přátelé, to co nás dnes spojuje je víc než koncert konaný v nádherné budově Vijećnice /Radnice/, symbolu Sarajeva. Město samotné, které bylo odjakživa místem setkávání Orientu se Západem, lze považovat za symbol Evropy. Program dnešního koncertu je víc než jen sled známých hudebních skladeb, ale představuje symbolickou cestu časem.

Ať už to bude ohlédnutí zpět či pohled na přítomnost, anebo výhled do budoucnosti, tak Vídeňští filharmonikové – nezávislé sdružení hudebníků s demokraticky zvolenou samosprávou – spolu s dirigentem Franzem Welserem-Möstem a se sborem Opery Národního divadla v Sarajevu, by rádi v tento den a na tomto památném místě předali velké poselství naděje: vášnivou prosbu o zachování míru a usmíření mezi národy.

Bylo tu bezpočet mohutných a zdánlivě nezničitelných říší – od dob dávných faraonů, přes Římany až k Habsburkům „nad jejichž říší slunce nikdy nezapadlo“ – které v průběhu časů a z nejrůznějších příčin zanikly a jejichž osudy mnohdy známe už jen z učebnic dějepisu a ze svědectví umění.

Skutečného umění, které je schopno odolat náporům času a různých společenských změn a které zůstává těmito změnami nedotčené a ve svém sdělení pravdivé. Umění lze považovat za nevídaný a úspěšný pokus o překonání naší lidské smrtelnosti; za dar, který nás povznáší, kultivuje, zušlechťuje, ale také nás třeba zbavuje bolesti, úzkosti a strachu. V umění máme možnost se všichni navzájem setkávat v jakési vyšší duchovní rovině, která je pro existenci člověka a pro vytváření jeho vztahu ke svému okolí zcela nenahraditelná. Platilo to vždy, platí to dnes dvojnásob. Zvláště v současnosti, kdy je člověk formován především politikou a ekonomikou, a naději přinášející hlas umění v této vřavě jaksi zaniká. Aby byl tento hlas slyšet, musí se především člověk sám ztišit.

Dnešním Vzpomínkovým koncertem chtějí Vídeňští filharmonikové vyjádřit svoji úctu k Sarajevu, k městu s jeho bohatou historií a místu setkávání rozličných kultur a náboženství. Cítíme se spjati s lidmi tohoto města, této země, této části kontinentu a chceme zde v tento symbolický den na tomto místě, zde ve Vijećnici, vyjádřit prostřednictvím hudby hlubokou úctu k myšlence sjednocené Evropy; myšlence, která je největší mírovou vizí v historii našeho společného kontinentu.“
Autor je redaktorem Českého rozhlasu-Vltava
Foto Herbert Pfarrhofer, archiv