O životaschopnosti jednoho nemanželského dítěte. Vídeňské pokračování – Franz von Suppé

Z dějin operety (2)

Offenbachovo dílo se objevilo na jevišti v Praze poprvé 8. ledna 1859, když německý soubor Stavovského divadla uvedl jeho Le mariage aux lanternes, pod názvem Die Hochzeit bei Laternenschein. „Hudba je svěží a melodická, i když není prostá reminiscencí,“ shrnula kritika. Pijácký kvartet prý upomíná na Flotowovu Martu, duet vdov na Lortzingova Zedníka a zámečníka, ale hezká je základní myšlenka: pachtýře Petra určí jeho strýc za poručníka své sestřenice – sirotka Lízy. To se Petrovi vůbec nezamlouvá, protože je do Lízy zamilován. Podivné postavení jim oběma brání city vyjádřit. Strýc pochopí, že dosáhl opaku toho, co zamýšlel, vždyť chtěl naopak oba mladé lidi k sobě přiblížit. Vymyslí tedy malý trik. Pošle Petra, aby v noci vyzvedl poklad ukrytý pod dubem. Po vesnici se rozletí zpráva, že se Petr stane boháčem, a mladíkovi hned začnou nadbíhat dvě vdovy. Tomu se jen tak tak podaří je setřást. Pod dubem ho pak „při lucernách“ skutečně čeká poklad – Líza, kterou tam strýček šikovně přihrál taky. Pokud nám to něčím připomíná poklad v podobě panny Rózy, kvůli které musí Kalina zbořit kamna ve Smetanově Tajemství, případně jiné „dvě vdovy“, z nichž ta netruchlící dopomůže k lásce té truchlící, jedná se o takzvanou podobnost čistě náhodnou.

Také Orphée aux enfers se hrál v Praze ponejprv německy, v silvestrovském představení roku 1859: „Včera se udělalo všechno pro to, aby se starému brachovi Silvestru vzdala náležitá divadelní pocta. Zvlášť musíme označit za chvályhodný pokrok, že se na rozdíl od běžné módy, odbýt Silvestra nějakou co nejvíc zrezivělou antikvárností, tentokrát sáhlo k novince,“ přivítala operetu Orpheus in der Unterwelt kritika. „Orfeus je opereta, která se dá kdykoli vidět, zvláště je-li tak pečlivě nastudována a vypravena a ve všech rolích tak dobře obsazena jako u nás.“

V překladu Vojtěcha Beníška se pak Orfeus v podsvětí 13. prosince 1863 poprvé objevil na české scéně Prozatímního divadla (nikoli Novoměstského, jak uvádí Karel Šulc v České operetní kronice).

„Řekl-li bych, že se mně operetka líbila, neřekl bych pravdu, ačkoliv všecky dobré stránky její uznávám. Trvám, že se i obecenstvu jinak nevedlo, neboť se nedalo všemi vtipnými vtipy a rozličnými narážkami na nynější společenské a umělecké poměry tak oklamati, aby bylo v operetce viděno více, nežli efemérní plod, kterýž sdílí svůj osud s jinými tvory, jichž začátek a konec na týž den připadá. Ačkoliv v operetce řečené mnohé místo pochvalně přijato bylo, a vůbec celá operetka podle toho zosnována jest, aby obecenstvo pro sebe zaujala, nic méně osvědčilo obecenstvo naše zdravý svůj vkus a jistou zralost v úsudku, že se svým uznáním pohotově nebylo; mlčení jeho bylo tentokráte mnohem výmluvnější nežli kdy jindy. Živel operetky Orfeus jest více parodický nežli komický; parodie ovšem komičnost nevylučuje; že se ale při parodii zůmysl prosvítá, komičnost ale jako sama s sebou se nadhazuje, nemůže parodie na jevišti téhož účinku míti jako čistá komika. Pravého dramatického živlu se v operetce málo nalézá. Hudba budoucnosti dostala od spisovatele libreta několik notných ťafek, jež poněkud na parodii na Tannhäusera upomínají. Hudba jest obratně i úhodně složena, neláká ale nikoho, aby ji skladateli záviděl, kterýž jest v tomto oboru náramně plodným; avšak plodnost jeho umění málo užitku přinese. Podlé všeho, zdá se, že podobné plody nenajdou půdu v české mysli,“ psal květnatým slohem divadelní referent Národních listů pod značkou ilz (zřejmě básník Vítězslav Hálek).

Po tomto prvním nastudování se chvíli zdálo, že snad má kritikova předpověď pravdu. Ale v létě roku 1864 předvedl Orfea v podsvětí v Novoměstském divadle hostující francouzský soubor. Tehdy se vyjádřil Jan Neruda: „Kdož přejí francouzskému vaudevillu a komickým operetám Offenbachovým, horšili se nejen, že operet těch více se nepřevádí na české jeviště, ale i proto, že jediná převedená, Orfeus v podsvětí, dosti dlouho zase odpočívala. Vaudeville i opereta lehká nalezly by brzy vděčnou půdu i u nás, kde v životě obyčejném spíše než citát ze spisovatele obdržíš v odpověď zpívanou větu z některé české národní písně. Další pak otázku, jak by působila bohatější importace na rozvin podobného jí repertoiru původního, zodpovídal by čas sám. Měli-li by naši skladatelé potřebné k tomu svěžesti a lehkosti, těžko určit. […] Ovšem nové ty genry musily by z národního života samého vážit a národní vaudeville a opereta komická kráčely by po bok frašce národní. […] Posud však schází pro komickou operetu porovnání a schází tedy také měřítko.“  Známý výrok Bedřicha Smetany: „Tu jsem hned běžel k Sabinovi, aby mi udělal libreto, a napsal jsem Prodanou nevěstu dle tehdejšího mého zdání tak, že se jí ani Offenbach nevyrovnal,“ pochází sice až roku 1882 a spíš než reálnou vzpomínkou je zpětnou projekcí vzniku skladatelovy první komické opery, ale jistě není náhoda, že Prodaná nevěsta vznikla právě v onom období, kdy pro českou komickou operu „neexistovalo měřítko“. Smetana se o ně postaral.

Orfeus v podsvětí se v dalších letech v nových nebo obnovených nastudováních na jeviště Prozatímního opakovaně vracel, vyšplhal se k šedesátce provedení a přibývaly další offenbachiády. 20. května 1865 při představení v sále na Žofíně to byla Svatba při lucernách v češtině, o níž opět psal Neruda: „V jednoaktové operetce té má Offenbach ještě plnou sílu melodií, pikantnost rytmů a vůbec onu příjemnou lehkost, která ho pařížskému obecenstvu učinila záhy milým. […] Pozdější operety Offenbachovy berou, jak známo, příliš mnoho smyslného efektu ku pomoci, než aby česká, teprv se ovšem tvořit mající škola, mohla počátky svými vycházeti ze stanoviště, na kteréž Offenbach nyní dohnán jest.“