Oběd s Esa-Pekkou Salonenem

redakce, 25.12.2014 0:00

Finský dirigent a skladatel hovoří nad královskými krevetami o baltských heavymetalových skupinách, o svém účinkování v reklamě na iPad a také o tom, proč by klasická hudba měla stát v centru politických debat

Esa-Pekka Salonen dorazil do restaurace Matbaren oceněné michelinskými hvězdičkami s menším zpožděním. Do té doby jsem několikrát přerovnala prostírání na malém stolku. Příbory a skleničky jsou srovnány skoro jako v letadle na elegantním dřevěném podnose (je tu dokonce malý papírový sáček s žitnými slanými sušenkami), už tu ovšem není místo na nic dalšího.

Restauraci jsme vybrali z praktických důvodů – Esa-Pekka Salonen je ubytovaný v Grand hotelu. Stísněnost u stolu mu musí být dobře známá, neustále je totiž na cestách letadlem.

Salonenovi bylo třicet čtyři let, když byl v roce 1992 uveden do funkce ředitele Losangeleské filharmonie. Ve funkci setrval do roku 2009. Byl oslavován za své interpretace hudby dvacátého století, současných děl a stále více také za uvádění vlastních skladeb. Svým nadšením pro nové technologie přilákal ke klasické hudbě nové posluchače. Před dvěma lety inicioval ve funkci šéfdirigenta Londýnské filharmonie spuštění aplikace do mobilních telefonů, která s užitím nejmodernějších technologií představuje práci orchestru a roli dirigenta. Počátkem letošního roku účinkoval v jedné z posledních reklam na iPad. Jde o módně stylizovanou produkci, která během prvních čtyřiadvaceti hodin přilákala na YouTube sto tisíc zájemců.

Šestapadesátiletý Fin je jednou z nejvlivnějších osobností globálního klasickohudebního průmyslu, ale ještě pořád si uchovává silné kontakty s Helsinkami, kde vyrůstal a kde dosud žije jeho matka. Rok co rok se do regionu vrací na Baltic Sea Festival. Tento festival založil a naše setkání se odehrává právě v den letošního zahajovacího koncertu.

Dirigent se usadil a odmítl sklenku vína. Jde po obědě na zkoušku, a tak zůstáváme u perlivé minerálky. Je nám doporučena speciální nabídka: salát z královských krevet, pstruží kaviár s betelovými listy a dozlatova opečenou cibulí v bohaté zálivce. Cena budí dojem, že jde o vydatné hlavní jídlo, ale číšník nám vysvětluje, že talíře jsou tu o něco menší, než je obvyklé, a pokud prý budeme mít ještě hlad, můžeme si klidně objednat něco dalšího.

Rozhovor se Salonenem má uvolněnou atmosféru. Hovoří s nordickou rytmičností a občasným americkým zahuhňáním (žije nyní se svou ženou, houslistkou Jane Price a třemi dětmi v Los Angeles). Jeho obličej se tu a tam zvrásní dvojznačným poloúsměvem. Občas se mu obličejem mihne náznak odzbrojující intenzity. Povídali jsme si o festivalu Baltic Sea Festival a také Salonenovu příteli, slavném dirigentu a spoluzakladateli festivalu Valeriji Gergijevovi. „Strávil jsem ráno obhajobou svého přítele Valerije před švédskými médii,“ říká Salonen.Gergijev je oddaným stoupencem Putinova režimu a skutečnost, že se na festivalu objevil, vyprovokovala ve Stockholmu v nynější době napjatých diplomatických vztahů jisté pobouření. Salonen vysvětluje, že se jeho názor na dění na Ukrajině od názoru jeho kolegy „diametrálně liší“. Jenže, jak říká: „Londýn vydělává na oligarších a Rakušané lobují za plynovod, aby měli jistotu, že budou mít nepřerušované dodávky plynu, bez ohledu na to, co se děje na Ukrajině, tak proč bych já jako umělecký ředitel festivalu nemohl říct, že Gergijev je tady vítán?“

Dirigent se rozhovořil. „Mnozí mí kolegové říkají, že hudba je nad politikou, mimo politickou debatu, “ pokračuje. „Já mám opačný názor. Byl bych velice rád, kdyby byla v centru politických debat. Myslím, že jedním z problémů klasické hudby, nebo jak to nazveme, je to, že ji společnost marginalizuje jako záležitost nejvyšší společenské vrstvy. Hrajeme si svého Mozarta a svého Beethovena, to je přece hezké a nikoho to nerozčiluje.“

Během večerního zahajovacího koncertu bude Esa-Pekka Salonen dirigovat kromě Šostakovičovy Čtvrté symfonie také prolog z nedokončené opery Orango téhož skladatele. Dílo premiéroval s Losangeleskou filharmonií v roce 2011. Jde o značně divoký kus. Děj opery vypráví o poločlověku-poloopici a je satirou na sovětskou vládu třicátých let dvacátého století. Šostakovič, který se zřejmě obával negativních následků, se dokončení díla vzdal a Orango přežíval jen jako mýtus. Změna nastala, když byla v roce 2004 objevena partitura. Stalo se tak v suterénu Glinkova muzea, v němž je uchovávána sbírka vzácných a cenných nástrojů. Přesto trvalo poměrně dlouho, než se zpráva o nálezu rozšířila.

„Když jsem byl o pár let později v Chicagu,“ líčí Salonen události mezi jednotlivými sousty, „byl jsem na obědě se skladatelem Gerardem McBurneyem. Ptal jsem se ho, co zrovna dělá. Odpověděl: ‚Pracuju na orchestraci Oranga…‘ Povídám mu: ‚Krucipísek a to mi nic neřekneš?‘ – ta kreveta je nádherná,“ dodává a šťourá se vidličkou v umně naaranžovaném předkrmu. „Myslel si prý, že by mě to nezajímalo. Řekl jsem mu: ‚Mohl bys mě do toho zapojit?‘ Tak zavolal Irině Šostakovič, vdově po skladateli. Paní Šostakovič byla moc ráda, protože chtěla, aby první uvedení proběhlo na západě. Tak takhle se to seběhlo.“

Salonen přemítá o paralelách se současností. Orango se objeví ve stylu King Konga před Palácem sovětů, je agresivní a dav se ho začíná bát. „Začnou křičet: ‚Zastřelte ho, zastřelte ho,‘ vtom vystoupí moderátor, něco na způsob televizního žurnalisty Andersona Coopera, a řekne: ‚Ozbrojené konflikty a násilí jsou zastaralé myšlenky. Já věřím v diplomacii.‘ Cituji to doslova,“ říká Salonen. „Je to hezké, ale je mi líto, že je to takhle aktuální.“

Přiznává, že festival vznikl ve šťastnějších dobách, kdy se jako hlavní problém jevily otázky životního prostředí. V sedmdesátých letech minulého století vzal Salonena jeho otec, náruživý milovník přírody, na vzdálené finské ostrovy. Pozorovali na nich škodlivé účinky pesticidu DDT na arktickou flóru. Zážitek se opakoval, když byli v roce 1999 během dovolené v letním domě na jihu Finska s celou rodinou svědky přemnožení modrozelené řasy v Baltském moři. „Záliv se naplnil kaší. Bylo to neuvěřitelné. Jako by moře zarostlo mechem, mělo neskutečnou barvu, chorobnou barvu. Úplně to člověka vyděsilo,“ dodává. Tato událost spojená se silným pocitem společně sdílené minulosti v regionu inspirovaly první festival v roce 2003.

„Máme tu několik problematických hranic. Země NATO a země, které nejsou v NATO, země Evropské unie a ty, které nejsou v EU. Mou představou bylo, že budeme tyto hranice ignorovat a pojmeme region kulturně a historicky jako oblast, v níž měli lidé v průběhu staletí mnoho společného,“ říká. „Ovšem nikdo pořádně neví, jestli existuje nějaká baltská identita, pokud jde o hudební interpretaci nebo komponování. Osobně si tím nejsem jistý.“Zapnula jsem mobilní telefon, abych mu na Twitteru ukázala grafiku, která znázorňuje koncentraci heavymetalových skupin. „Ano, v tomhle myslím vítězíme. Pane jo.“ Studuje mapu, která v této oblasti svítí červeně.

Jak si to vysvětlujete, ptám se.

„Řekl bych, že nám tenhle konkrétní styl nějakým způsobem sedí. To temno, násilí, a přesto, když vidíte ty chlapíky s těmi jejich suvenýry a vším tím vybavením, tetováním, cvočky a tím vším, tak to hraničí s parodií,“ odpovídá.

Napadá mě, že Salonenův typický vzhled – černé tričko, černá bavlněná motorkářská bunda, decentní bradka – tomu není tak docela nepodobný. Vlasy má ovšem pečlivě zastřižené. „Víte, tihle otylí šedesátiletí chlapíci v satanistických tričkách, s vousy a cvočky,“ směje se, „na tom je něco ohromně roztomilého.“ V tu chvíli působí sám jako metalový fanoušek.

„Moje nejstarší dcera má tenhle styl ráda – noise a heavy metal. Sama skládá noisové skladby. Řekl jsem si no dobře, není to zrovna moje gusto, ale musím se o tom něco dozvědět. Tak jsem si poslechl Meshuggah (švédskou deathmetalovou skupinu) , nějaké finské metalové kapely, polské kapely,“ říká. „Po koncertě je to vlastně skvělé, člověk si dá skleničku nebo dvě, poslouchá heavy metal a úplně mu to vyčistí hlavu.“

Naše talíře jsou prázdné, což naši pozornost přivádí zpátky k menu. Salonen trvá na tom, že musím ochutnat lososa. Bude tu asi výborný, ale není na dnešním menu. Objednává tedy v páře vařenou tresku, kterou si na doporučení číšnice dáváme napůl. Přinesou ji za pár minut spolu s odborným výkladem. „Všimla jste si, že v podobných podnicích vynechávají v angličtině určitý člen, když mluví o šéfkuchaři: ‚šéfkuchař si myslí…‘ nebo ‚tohle je chléb z šéfkuchařova dětství‘,“ říká spiklenecky a pak mě vyzývá, abych mu pomohla s křehkou rybou v omáčce krémové konzistence.

Rozhovor se stáčí na jeho studentské dny na helsinské Sibeliově akademii, kde studoval v tradici evropského modernismu. Na akademii vstoupil v patnácti letech. Studoval lesní roh a kompozici a spolu s vrstevníky skladatelem Magnusem Lindbergem a Katjou Saariah založil avantgardní hudební skupinu Korvat Auki! (Napněte uši!). Jako student měl odpor ke kultu slavných dirigentů a dodnes se vysmívá vzpomínce na Herberta von Karajana, jímž podle mnohých kult dirigentů vyvrcholil. Připomíná obal nahrávky symfonické básně Richarda Strausse Život hrdinův z roku 1979, kde je Karajan vyfocený v přiléhavé motorkářské kožené bundě.

„Nenáviděl jsem ten obraz všemohoucího, bohu podobného zmetka, který si ve svém privátním letadle létá po světě, schází se supermodelkami a tak dále. Takhle si představujeme rockovou hvězdu, to je naprosto normální a nikdo to nezpochybňuje, ale říkal jsem si, jestli tohle opravdu potřebujeme i v naší branži.“

Jaký na to máte názor dnes, ptám se? „Moje pozice je jakýmsi kompromisem,“ odpovídá, aniž by to dál rozváděl. „A pokud jde o Karajana, jsem jeho fanouškem víc než kdykoli předtím.“V roce 1983, kdy mu bylo dvacet pět let, byl požádán, aby narychlo zaskočil za významného amerického dirigenta Michaela Tilsona Thomase. Nabídku přijal a Losangeleská filharmonie zahrála pod jeho vedením Mahlerovou Třetí symfonii oslňujícím způsobem. „Byl jsem poslední, komu zavolali,“ zdůrazňuje. „Prosím vás, nějaký chlápek z Finska? Jenže byli v zoufalé situaci.“ Ale takhle se rodí hvězdy. Během dvou let se stal šéfdirigentem Švédského rozhlasového symfonického orchestru.

Až v roce 1996 představil Salonen svoji první velkou skladbu – Losangeleské variace (LA Variations). Svěží orchestrální dílo psané na zakázku pro Losangeleskou filharmonii. Ptám se, co vyvolalo tu náhlou explozi tvořivosti. Bylo to dané geograficky? Tím, že unikl konvencím evropského modernismu? „Jo, je to jak zabít otce,“ prohlašuje s kamennou tváří. „Svrchovaně oidipovský čin… Přispělo k tomu ještě pár dalších faktorů. Byl jsem starší a byl jsem šťastný. Věci se usadily.“

Od té doby je neobyčejně produktivní. Během roku teď dělí svůj čas v poměru pěti měsíců ku sedmi. Pět měsíců diriguje a sedm měsíců skládá hudbu. V září oslavil v Curychu svůj nástup do funkce Creativ chair premiérou nového díla s názvem Karavana. Tuto funkci ustanovil a jmenuje do ní orchestr curyšské Tonhalle. Karavana je inspirována dadaismem a především stejnojmennou básní Hugo Balla z roku 1916. „Je napsaná nonsensovým jazykem, který je ale kombinací pěti nebo šesti evropských jazyků včetně švédštiny. Báseň snad popisuje cirkusovou karavanu, která se přemisťuje z jednoho místa na jiné, ale možná je o něčem docela jiném,“ vysvětluje. „Je v ní postava se jménem Jolifanto, něco mezi šťastným slonem, rostlinou, a jak se v básni říká, ‚Blago-bungem‘…“

Ve chvíli, kdy mám pocit, že nestačím sledovat tok jeho řeči, se objevuje číšník. Salonen objednává kávu a odmítá puding. Dvojitá espresa nám přinášejí s plechovkou lemovanou papírem naplněnou miniaturními citronovými a makovými madlenkami a zubatými plátky griliáše z burských oříšků, které lámeme a začínáme ukusovat.

Zmiňuji se o nedávno zveřejněné zprávě britské agentury pro novou hudbu Sound and Music, v níž se tvrdí, že průměrná odměna pro skladatele v roce 2013 činila 1392 liber. „Pokud jde o finanční odměny za nové skladby, taky ty spadly na absolutní minimum,“ říká. Problém je do jisté míry zapříčiněný předpokladem, že intelektuální vlastnictví patří zaměstnavateli. „Pokud to aplikujeme na práci skladatele, tak je to dost zvláštní. Lidé nechápou, jak směšně malé jsou honoráře. Například když spočítám hodiny, které jsem strávil nad Karavanou, a porovnám je s obdrženou finanční odměnou, tak jsem nedosáhl ani minimální mzdy platné ve Velké Británii, a to ani zdaleka. Nevadí mi to, aspoň mohu vyvolat trochu rozruch,“ dodává.

To nás přivádí k jeho veřejné podpoře firmy Apple. Salonen si v reklamě píská hudební frázi, která ho právě napadla. Jde o hlavní téma jeho cenami ověnčeného houslového koncertu. Poté skládá fragmenty skladby na stanovištích taxíků a na letištích. „Tohle je prazvláštní zaměstnání. To, co děláme, je často chybně interpretováno jako beznadějná námaha určená jen pro otylé, bohaté lidi. Tak jsem si říkal: Mých třicet vteřin v médiích hlavního proudu, toho si musím vážit.“ Ptám se, jestli má doživotní bezplatný nárok na výrobky firmy Apple. „Ne, ani náhodou,“ odpovídá, s oním zvláštním poloúsměvem, načež mě elegantně umlčí. „V té jejich hatmatilce tomu ani neříkali reklama, nazývali to ‚výpověď uživatele’ a bylo mi doporučeno, abych všechny otázky tohoto druhu směřoval na svého prodejce.“

Přecházím k méně ožehavému tématu, a sice k Londýnské filharmonii. Salonen se rozplývá, jakmile začne o orchestru hovořit (poznal zde svou manželku) a diskuze se stáčí k jeho obavám o budoucnost hudební tvorby. Objevují se sice vynikající instrumentalisté a jsme svědky výjimečné úrody mladých dirigentů, můj spolustolovník má ale obavy z nedostatku talentů v hudebním managementu. „Stará generace manažerů, ale také lidé, kteří jednají s uměleckými radami a s pracovním trhem ve Spojených státech, půjdou během příštích pěti deseti let do důchodu a kde jsou jejich nástupci?“

Vzhledem k současným škrtům ve financování vyvstává naléhavá potřeba lidí, kteří jsou zaměřeni na umění a na vedení v této oblasti. „Rozšířila se pštrosí mentalita. Lidé strkají hlavu do písku a zadek vystrkují nahoru a mají dojem, že jsou v bezpečí, což je ten nejhorší přístup. Pokud dojde k nečekaným událostem, budeme naprosto nepřipraveni,“ říká poněkud zlověstně. Pak se ovšem znovu vracíme k přípravám na večerní zahajovací koncert festivalu. „Musím se připravit. Najít svůj frak a všechno potřebné.“

Rozhlížím se, abych zaplatila účet. „Bude vám to takhle stačit?“ ptá se a spěchá ke dveřím.