Když vaří múzy – nová kniha, mapující svět klasické hudby skrze výrazné interprety, jejich vzpomínky a v neposlední řadě i vztah k vaření a jídlu jako takovému. Její autorka, Jitka Novotná, přibližuje jednotlivé protagonisty v miniseriálu, určeném pro naše Kuloáry.
***
Tak tady ho máme, člověka, který před více než třemi lety nevědomky obdaroval budoucí autorku knihy oním prvotním podnětem. Nebýt jeho náruživého vyprávění o zahrádce, kde pěstuje vše, nač jen pomyslíte, včetně kiwi (na které byste, jak předpokládám, pomysleli jen stěží), nebýt zapáleného popisu důmyslných receptů, díky nimž se všechny vypěstované produkty dočkají zpracování (a teď se nebavíme „pouze“ o zavařeném ovoci, kečupech, protlacích, zavařeninách, ale i o sladkokyselých specialitách, jako jsou nakládaná paprika se zelím nebo hrušky à la znojemské okurky), do kuchyně umělců by (možná, nejspíš) nahlížel někdo jiný.
Ale stalo se. Jedné červnové noci roku 2011, po dalším z krásných představení v kouzelném prostředí zámeckého nádvoří v Litomyšli, při sklence špičkového vína, ve vzácné společnosti umělců i organizátorů. Do té doby jsem neměla sebemenší tušení o praktickém rozměru pana dirigenta Lenárda. Znala jsem ho z pódia, obdivovala jeho zapálení, ponor, schopnost inspirovat a „rozohnit“ své spolupracovníky. O tom, že vášnivě rád kupuje a pročítá kuchařky, ba co víc, že podle nich u plotny pozoruhodně kouzlí, by mě ani nenapadlo přemýšlet. Vždyť je to mág taktovky!
No ano, to jistě, ale také muž sympaticky zakotvený v každodenním životě pozemšťanů, který při hovoru na dané téma poodhalí lecjaké z dosud neznámých životních kapitol. Zavzpomíná na maminku a její jednoduchou, leč poctivou a věčně inspirativní kuchyni; na skromnost a pokoru v rodině, kde vyrůstalo šest dětí; na zázračnou sílu kysaného zelí, které ho coby drobounkého chlapce z dvojčátek postavilo na nohy, a tak na ně dodnes nedá dopustit – každoročně nakládá a sám šlape i osmdesát kilo. Navštívíme nejen zahrádku, kuchyň, ale i sklep pana dirigenta. Vlastnoručně si do něj vyrobil dřevěné regály, a když se jednou pochválil jisté známé, dotyčná jenom spráskla ruce a užasla: „Připravujete se na třetí světovou válku?“ (Ta reakce nebyla neopodstatněná – vždyť zásoby zavařenin jsou prý vyskládány podél všech zdí až do výšky 2,5 metru.)
Ano, zavařování, pečení a vaření jsou pro něj relaxací. Nikoli dokonalou, protože hudba mu prý v hlavě „blbne“ pořád, nicméně lepší způsob, jak „vypnout“, zatím neobjevil. Svému koníčku věnuje spoustu času. A když dojde na téma Vánoce, vyjeví se pan Lenárd jako cukrář bez přehánění „láskyplný“: „Zbožňuji maličkosti, protože nádherně ozdobí slavnostní stůl. Například šuhajdy. Mojí nejoblíbenější ingrediencí je marcipán, pěkně se s ním vyřádím: Tu přidám sušené meruňky, tu zase švestky, kandované ovoce, v košíčcích vše zalévám čokoládou a největší nadšení pak prožívám, když sladkosti krásně naservíruji třeba na vánoční tabuli a sleduji, kdo po čem sáhne. Moje žena pravidelně říká: ,Proč toho tolik děláš? Vždyť to nemůžeme ani sníst.´ A vždycky se mýlí.“
www.kdyzvarimuzy.cz
Foto Andrea Filičková
