Oběd s Esa-Pekkou Salonenem

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Finský dirigent a skladatel hovoří nad královskými krevetami o baltských heavymetalových skupinách, o svém účinkování v reklamě na iPad a také o tom, proč by klasická hudba měla stát v centru politických debat 


Esa-Pekka Salonen dorazil do restaurace Matbaren oceněné michelinskými hvězdičkami s menším zpožděním. Do té doby jsem několikrát přerovnala prostírání na malém stolku. Příbory a skleničky jsou srovnány skoro jako v letadle na elegantním dřevěném podnose (je tu dokonce malý papírový sáček s žitnými slanými sušenkami), už tu ovšem není místo na nic dalšího.

Restauraci jsme vybrali z praktických důvodů – Esa-Pekka Salonen je ubytovaný v Grand hotelu. Stísněnost u stolu mu musí být dobře známá, neustále je totiž na cestách letadlem.

Salonenovi bylo třicet čtyři let, když byl v roce 1992 uveden do funkce ředitele Losangeleské filharmonie. Ve funkci setrval do roku 2009. Byl oslavován za své interpretace hudby dvacátého století, současných děl a stále více také za uvádění vlastních skladeb. Svým nadšením pro nové technologie přilákal ke klasické hudbě nové posluchače. Před dvěma lety inicioval ve funkci šéfdirigenta Londýnské filharmonie spuštění aplikace do mobilních telefonů, která s užitím nejmodernějších technologií představuje práci orchestru a roli dirigenta. Počátkem letošního roku účinkoval v jedné z posledních reklam na iPad. Jde o módně stylizovanou produkci, která během prvních čtyřiadvaceti hodin přilákala na YouTube sto tisíc zájemců.

Šestapadesátiletý Fin je jednou z nejvlivnějších osobností globálního klasickohudebního průmyslu, ale ještě pořád si uchovává silné kontakty s Helsinkami, kde vyrůstal a kde dosud žije jeho matka. Rok co rok se do regionu vrací na Baltic Sea Festival. Tento festival založil a naše setkání se odehrává právě v den letošního zahajovacího koncertu.

Dirigent se usadil a odmítl sklenku vína. Jde po obědě na zkoušku, a tak zůstáváme u perlivé minerálky. Je nám doporučena speciální nabídka: salát z královských krevet, pstruží kaviár s betelovými listy a dozlatova opečenou cibulí v bohaté zálivce. Cena budí dojem, že jde o vydatné hlavní jídlo, ale číšník nám vysvětluje, že talíře jsou tu o něco menší, než je obvyklé, a pokud prý budeme mít ještě hlad, můžeme si klidně objednat něco dalšího.

Rozhovor se Salonenem má uvolněnou atmosféru. Hovoří s nordickou rytmičností a občasným americkým zahuhňáním (žije nyní se svou ženou, houslistkou Jane Price a třemi dětmi v Los Angeles). Jeho obličej se tu a tam zvrásní dvojznačným poloúsměvem. Občas se mu obličejem mihne náznak odzbrojující intenzity. Povídali jsme si o festivalu Baltic Sea Festival a také Salonenovu příteli, slavném dirigentu a spoluzakladateli festivalu Valeriji Gergijevovi. „Strávil jsem ráno obhajobou svého přítele Valerije před švédskými médii,“ říká Salonen.Gergijev je oddaným stoupencem Putinova režimu a skutečnost, že se na festivalu objevil, vyprovokovala ve Stockholmu v nynější době napjatých diplomatických vztahů jisté pobouření. Salonen vysvětluje, že se jeho názor na dění na Ukrajině od názoru jeho kolegy „diametrálně liší“. Jenže, jak říká: „Londýn vydělává na oligarších a Rakušané lobují za plynovod, aby měli jistotu, že budou mít nepřerušované dodávky plynu, bez ohledu na to, co se děje na Ukrajině, tak proč bych já jako umělecký ředitel festivalu nemohl říct, že Gergijev je tady vítán?“

Dirigent se rozhovořil. „Mnozí mí kolegové říkají, že hudba je nad politikou, mimo politickou debatu, “ pokračuje. „Já mám opačný názor. Byl bych velice rád, kdyby byla v centru politických debat. Myslím, že jedním z problémů klasické hudby, nebo jak to nazveme, je to, že ji společnost marginalizuje jako záležitost nejvyšší společenské vrstvy. Hrajeme si svého Mozarta a svého Beethovena, to je přece hezké a nikoho to nerozčiluje.“

Během večerního zahajovacího koncertu bude Esa-Pekka Salonen dirigovat kromě Šostakovičovy Čtvrté symfonie také prolog z nedokončené opery Orango téhož skladatele. Dílo premiéroval s Losangeleskou filharmonií v roce 2011. Jde o značně divoký kus. Děj opery vypráví o poločlověku-poloopici a je satirou na sovětskou vládu třicátých let dvacátého století. Šostakovič, který se zřejmě obával negativních následků, se dokončení díla vzdal a Orango přežíval jen jako mýtus. Změna nastala, když byla v roce 2004 objevena partitura. Stalo se tak v suterénu Glinkova muzea, v němž je uchovávána sbírka vzácných a cenných nástrojů. Přesto trvalo poměrně dlouho, než se zpráva o nálezu rozšířila.

„Když jsem byl o pár let později v Chicagu,“ líčí Salonen události mezi jednotlivými sousty, „byl jsem na obědě se skladatelem Gerardem McBurneyem. Ptal jsem se ho, co zrovna dělá. Odpověděl: ‚Pracuju na orchestraci Oranga…‘ Povídám mu: ‚Krucipísek a to mi nic neřekneš?‘ – ta kreveta je nádherná,“ dodává a šťourá se vidličkou v umně naaranžovaném předkrmu. „Myslel si prý, že by mě to nezajímalo. Řekl jsem mu: ‚Mohl bys mě do toho zapojit?‘ Tak zavolal Irině Šostakovič, vdově po skladateli. Paní Šostakovič byla moc ráda, protože chtěla, aby první uvedení proběhlo na západě. Tak takhle se to seběhlo.“

Salonen přemítá o paralelách se současností. Orango se objeví ve stylu King Konga před Palácem sovětů, je agresivní a dav se ho začíná bát. „Začnou křičet: ‚Zastřelte ho, zastřelte ho,‘ vtom vystoupí moderátor, něco na způsob televizního žurnalisty Andersona Coopera, a řekne: ‚Ozbrojené konflikty a násilí jsou zastaralé myšlenky. Já věřím v diplomacii.‘ Cituji to doslova,“ říká Salonen. „Je to hezké, ale je mi líto, že je to takhle aktuální.“

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Související články


Napsat komentář