Oběd s Michailem Baryšnikovem

Legendární tanečník a nyní fotograf hovoří při návštěvě Londýna nad svojí porcí mořského jazyku o tom, že od svých osmnácti váží pořád stejně, že se raději dívá na druhé, když tančí, a o svých častých návštěvách Bílého domu
(The Financial Times – 21. 11. 2014 – Louise Levene)

Ulice Regent’s Park Road je uzavřená filmaři kvůli natáčení filmu Alana Bennetta The Lady in the Van. Pár fotografů doufá, že se jim podaří vyfotit Maggie Smith. Legendární baletní tanečník Michail Baryšnikov vklouzl do restaurace Odette’s nepozorován. Komentuje to slovy: „Nikoho nezajímá šestašedesátiletý muž. V tomto ohledu mám veliké štěstí. Mohu si jít, kam chci. Paparazzi o mě ztratili zájem před čtyřiceti lety.“

Jeho nenápadnost je zjevně navyklá, není vždy zcela přesvědčivá, ale Baryšnikov odpovídá ochotně a často se směje. Právě dorazil z Milána, kde s avantgardním režisérem Robertem Wilsonem konzultoval hru inspirovanou legendou baletního souboru Ruský balet Václavem Nižinským. Jeho nynější čtyřdenní zastávka v Londýně souvisí s další z jeho tvůrčích aktivit – s taneční fotografií.

Uvolněně se usmívá. „Nemusíme mluvit o fotografii,“ říká a pak mi vypráví, jak před čtyřiceti lety dostal svůj první fotoaparát. Bylo to krátce po jeho útěku ze Sovětského svazu na Západ během zájezdu do Toronta v roce 1974.„V prvních letech jsem fotil jen přátele a místa. Používal jsem fotoaparát jako cestovní deník. Nikdy ani jedinkrát jsem nefotil tanec. To se změnilo až v Dominikánské republice (kde Michail Baryšnikov vlastní dům). Pár piv značky Presidente, a lidé se zvednou a začnou tančit. Na ulici, v tančírně, u benzinové pumpy, kdekoli.“

Fotografie na Baryšnikově první londýnské výstavě s názvem Dancing away se velmi liší od typických baletních fotografií se zastaveným pohybem a snahou zachytit energii těla v pohybu. Autor vysvětluje: „Když má baletka nohu takhle nějak, znáte to…“ V tom okamžiku vzlétne jeho paže vzhůru a nemotorně se zlomí v lokti. „Tak to vypadá neohrabaně, ale pokud je to v moderním tanci, tak to může být opravdu hezké.“Jeho ruka ve vzduchu přivolala číšníka a já jsem se trochu polekaně začala věnovat denní nabídce. Dle vlastního pozorování je Baryšnikov, který se dosud téměř každé ráno věnuje upravenému baletnímu tréninku, poněkud vybíravý v jídle. Nejí rýži, pšenici ani nudle.

„Snažím se nejíst mléčné výrobky, některé dny držím bezlepkovou dietu.“ Nepřítomně si začíná mazat máslem plátek celozrnného chleba s vysokým obsahem lepku. „Ale podvádím při tom…“Jeho italský tmavomodrý oblek šitý na míru je opravdu přiléhavý. Ptám se, jestli si nikdy nedělal starosti se svojí váhou?

Baryšnikov se posadil zpříma jako člověk, který ukazuje prodavačce svoji míru přes prsa. „Od svých osmnácti devatenácti let vážím pořád stejně. Když jsem byl mladší, byl jsem trochu statnější. Tanečník musí mít svalnaté tělo, protože zvedá…“ Drobné vyboulení na ramenou naznačuje, jakých svalů je zapotřebí při zvedání partnerky nad hlavu v klasickém titulu Giselle. Účinkování v tomto baletu mu vyneslo slávu. Bylo to v roce 1974, kdy poprvé tančil v divadle American Ballet Theatre. Arlene Croce tehdy v časopise New Yorker napsala: „Baryšnikov naplňuje klasické baletní role novou životností. Při jejich ztvárnění doslova přeskakuje z devatenáctého století do století dvacátého.“

Když se v roce 1964 zapsal v Petrohradě na Akademii A. J. Vagan, předurčovala ho jeho drobná postava k méně významným rolím Šaška nebo Modrého ptáka v Labutím jezeře spíše než k roli Siegfrieda. Ovšem jeho technické vybavení a citlivá péče Alexandra Puškina, bývalého učitele Rudolfa Nurejeva, který dokázal udělat z tanečníků hvězdy, ho přivedly k vyšším metám. „Začali jsme všichni ve stejný den, ale já jsem byl trochu rychlejší, silnější. Nebyl jsem lepší, ale od začátku jsem trochu vynikal.“

Trochu vynikal? Když osmnáctiletý Baryšnikov vyhrál v baletní soutěži ve Varně zlatou medaili, primabalerína Maja Plisecká mu udělila nevídaných třináct bodů z dvanácti. Když jsem ho o čtyři roky později viděla poprvé tančit v Royal Festival Hall během hostování někdejšího Kirovova divadla, byla jsem ještě malé dítě. Vzpomínám si na vzrušení z tehdejšího vystoupení spíše než na jeho kroky, ale na YouTube je možné si vzpomínky oživit. Byl mladý, vitální, figury klasického baletu prováděl s lehkostí. Pohyby jeho těla byly přirozené jako zpěv ptáka. Vrátil se někdy ke svým tehdejším výkonům na těchto záznamech? S grimasou říká: „Ne! Ledaže by šlo o nějakou technickou záležitost, kvůli které bych se na záznam musel podívat. Jinak mě to děsí.“

Nedívá se ani na své role ve filmu. Na plátně debutoval jako svůdce a tanečník ve filmu Nový začátek (The Turning Point) a jeho výkon získal nominaci Americké filmové akademie. Jeho občasná vystoupení ve filmu a v televizi pak pokračovala rolí v seriálu HBO Sex ve městě a nedávno v epizodní roli ve filmu Kennetha Branagha z roku 2014 Jack Ryan: V utajení.

Dostává prý pořád ještě scénáře, ale film ho příliš neláká. „Nikdy jsem neusiloval o filmovou kariéru. Vždy jsem si uvědomoval, že jsem jen tanečník, ale byla to výzva. Musel jsem ovládnout svoji nervozitu a postavit se před kameru. Občas si zahraji menší roli jako ve filmu Kennetha Branagha. Bylo to pár zábavných dní, ale některým projektům je třeba se věnovat tři, čtyři až pět měsíců. Člověk riskuje, že to bude ztráta času a žádné peníze to nemohou vynahradit. Je tady pár projektů, kterými se zabývám, ale čas běží a je nutné se rozhodnout, jak naložit s časem, který mi ještě zbývá. Momentálně je mojí prioritou divadlo. Jsem opravdu nasycený.“

Jenže není. Zkoumá jídla v dnešní nabídce. Je Odette’s jeho oblíbená restaurace, nebo jde o baletní žert? Baryšnikov popírá jakoukoli souvislost s Labutím jezerem nebo jakoukoli jinou souvislost a přiznává, že restauraci vybral jeho tiskový asistent. Restaurace Odette’s byla v okolí Primrose Hill oblíbená od roku 1978. V roce 2006 se ale stala působištěm kuchaře Bryna Williamse, chráněnce hvězdičkami oceněného šéfkuchaře Michela Rouxe mladšího. Degustační menu s chody o velikosti jednoho sousta s příslušnými víny tu stojí 90 liber, ale polední menu se dvěma chody stojí snesitelných 13 liber. Vždy velmi zdvořilý Baryšnikov věnuje svoji pozornost nejdřív polednímu menu.

Restaurace Odette’s
130 Regent’s Park Road, London NW1 8XL
Marinovaná hřebenatka 10 liber
Terina ze zvěřiny 8 liber
Srnčí filé 24 liber
Mořský jazyk 24 liber
Espreso 3,50 liber
Čaj z čerstvé máty 2,50 liber
Celkem   81.00 liber

„Polední menu? Polední menu, to by šlo.“

To mě nepotěšilo: opékaný květák s bulgurem, nebo bio losos s mušlemi na kari? Trapná přestávka, sotva viditelný odlesk Baryšnikových tenkých bifokálních brýlí, ve chvíli, kdy se jeho pohled zaměřil na stránku napravo. „Podívám se, co mají ještě v nabídce.“

Modré oči se rozsvítily. „Mořský jazyk! Proč ne? Před lety jsem jezdil do Londýna a někdo mi poradil, že pokud chci jíst v Anglii najisto, mám si dát mořský jazyk.“ Jeho neposedné prsty napodobují pitvání ryby. „Mám to rád. Člověk si připadá jako neurochirurg.“

Objednala jsem si hřebenatku (pouze jednu), potom srnčí. S optimismem jsem ukázala na vinný lístek, ale můj spolustolovník trval na tom, že voda bude stačit, a začali jsme si povídat o dětských vzpomínkách na jídlo. „My jsme neměli moc na výběr. Mražená treska. Často polévky, hodně jednoduchých jídel. Kuchyně zřejmě podobná té irské. Kořenová zelenina, brambory.“

Baryšnikov pokračuje v tématu a říká, že se během dne jen málokdy posadí k jídlu, a dokonce ani pracovní obědy nejsou časté. Zhruba před deseti lety vybudoval na Manhattanu za 2 miliony z vlastních zdrojů Baryshnikov Arts Center, neziskovou organizaci sestávající z komplexu studií (nebo jak sám říká: míst setkávání). Její poradní tým tvoří skupina inspirativních osobností: Pedro Almodóvar, Trisha Brown, Miloš Forman, William Forsythe, Annie Leibovitz, Peter Sellars. Tato velká jména se tu ale setkávají jen zřídkakdy. „Jen občas, při jistých příležitostech. Uspořádáme představení a pak je v divadle večeře.“

V centru pracuje obvykle od devíti do pěti. „Udržuje mě to v pohybu, navíc na budově je mé jméno.“ Ovšem v posledních deseti letech, od té doby, co s choreografem Markem Morrisem založili taneční společnost White Oak Dance Company, tráví hodně času na turné se svými divadelními projekty a focením toho, co vidí. Několik vystavovaných fotografií vzniklo na turné po Jižní Americe, kam s Willemem Dafoe přivezli absurdní hru pro dva herce Roberta Wilsona The Old Woman.

„Willem a jeho žena jsou milovníci tanga. Willem je dobrý, jeho žena je vynikající. Já dokážu napodobit tango, pokud se někdo ujme choreografie – je to moje práce, ale netančím jen tak pro radost. V tomhle jsem tak trochu voyeur. Rád se dívám, jak se jiní lidé pohybují, pozoruji jejich chůzi, jak se chovají, protože i při těch nejohrabanějších pohybech jsou okamžiky jisté elegance.“

„Jako tanečník jsem pracoval s vynikajícími fotografy: Irvingem Pennem, Richardem Avedonem, Annie Leibovitz. Většinou ve studiu. Málokdy přišli do divadla ve chvíli, kdy byli tanečníci úplně vyřízení a kdy vyprchala jejich ješitnost. Já většinou znám choreografy, takže jsem se jich zeptal, jestli smím fotit při poslední kostýmní zkoušce. Je to privilegium, které mám díky tomu, že pocházím se stejného prostředí.”

„Technicky nejsem příliš dobrý. Dobří fotografové se ani nedívají, když mění clonu.“ Napodobuje instinktivní pohyb jejich prstů. „Já se musím dívat pořád. Nejtěžší je výběr fotek. Hodiny a hodiny vybírám to, co lahodí mému oku.“ Úpravy provádí jen minimálně. „Pokud je na fotce nějaký zbytečný malý detail.“ Škrábe prsty ve vzduchu. „Ale to jen velice zřídka. Snažím se zachovat snímek v původní verzi.“

…

Jak jsme zřejmě měli vytušit z uměřené ceny 24 liber a z označení „po grenobelském způsobu“, Baryšnikův mořský jazyk nepřinesli na oválném talíři ozdobený petrželkou. Několik filetů leží uprostřed talíře s omáčkou z krevet naložených v másle. Žádná práce pro neurochirurga. Moje srnčí (ten kousek na talíři) se rozplývá na jazyku.

Ptám se, kdo jeho fotky kupuje.

„Několik evropských muzeí koupilo mé práce, ale mě velice těší, když je vidím u někoho doma. To je skutečný kompliment.“

V jeho domovech (apartmán na newyorské Upper West Side, „chata“ na řece Hudson, dům na pláži v Dominikánské republice a byt v Paříži) si vlastní díla nepověsil. „Nemám fotografie své kariéry. Sbíral jsem scénografické návrhy lidí jako Cocteau, Bakst, Benois, Larionov, Gončarova, Christian Bérard.“ Na starých novinových fotografiích z jeho bytu jsou stěny obložené uměním. Plochou rukou napodobuje mozaiku z obrazů. „Ruský styl. Mám to moc rád. Moje žena to nenáviděla.“

Jeho tři děti s bývalou baletkou Lisou Rinehart jsou už dospělé (první dítě měl s herečkou Jessicou Lange), a tak ho nedávné stěhování z obrovské stodoly za 4 miliony do menšího domu donutilo zbavit se některých věcí souvisejících s baletem. Scénické návrhy přemístil do svého centra a Newyorská knihovna obdržela třicet pět krabic plných sešitů s výstřižky, videí a fotografií. Miša s choreografem Georgem Balanchinem, Miša s Lizou Taylor, Miša s Laurenem Bacallem.

Baryšnikův statut z něj udělal trofej studené války. Zaručovalo mu to jistou míru slávy, ale jeho zjev filmové hvězdy, osobní kouzlo a nádherný tanec, kterým oslovoval srdce publika, vedly k tomu, že se brzy spřátelil s těmi nejslavnějšími. Vyslovuje jména tak jemně a skromně, jako byly jeho slavné otočky ve vzduchu. Vzpomíná také na zcela ojedinělé vystoupení s Frankem Sinatrou.

„Poprvé jsem se s ním setkal na večeru s donátory. Byli tam Sinatrovi, Cary Grant s manželkou, Dean Martin – představte si taková společnost u stolu.“ Když Sinatra v roce 1985 organizoval druhé inaugurační gala pro prezidenta Ronalda Reagana, byl Baryšnikov jednou z hvězd, kterým zavolal. „V Bílém domě jsem býval docela často. Tehdy jsem ještě nebyl příznivcem demokratů,“ směje se. „Měl jsem je rád jako lidi. Nancy Reagan byla velice milá. Sinatra se mě zeptal, jestli bych mohl něco zatančit. Řekl jsem mu: ‚Dobře, Franku, když zazpíváš, tak zatancuji.‘“ Choreografie Twyly Tharp na píseň One For My Baby byla závěrečným číslem gala. Baryšnikov na pódiu, Sinatra seděl na kraji pódia.

Vystoupení této slavné dvojice se už nikdy neopakovalo, ale Baryšnikova vždycky zajímalo víc zkoušení než vystupování. Nurejev byl jeho pravým opakem, ale oba tanečníci se okamžitě spřátelili, když ho Baryšnikov navštívil během zájezdu Kirovova divadla do Londýna v roce 1970. Ptám se, jestli v něm setkání s Nurejevem, který létal po celém světě a měl byt se šesti ložnicemi, vyvolalo touhu po širších obzorech.

„Ne, ne, ne. V té době ještě žil můj učitel a ještě nedokončil mou výuku. Ani na chvíli, ani v okamžiku, kdy odešla Nataša.“ Baletka Kirovova divadla Natália „Nataša“ Makar zůstala na západě pár dní po Baryšnikově návštěvě u Nurejeva. „Myslel jsem si, což bylo hloupé, že nemá dost vytrvalosti a vůle, aby se o sebe dokázala postarat.“ Jeho obličej zvrásnil další úsměv. „Jak jsem se mýlil.“

Jeho vlastní útěk o čtyři roky později se obvykle vysvětloval jako důsledek jeho neuspokojené intelektuální zvídavosti, ale Baryšnikov si tím není tak docela jistý. „Nevím, jestli jsem byl v roce 1974 opravdu tak zvídavý. Byl jsem trochu naštvaný, trochu zklamaný, můj osobní život byl v troskách. Tou dobou jsem potkal pár lidí z ciziny. Znali cizí jazyky, cestovali, pracovali svobodně. V baletu Kirovova divadla bych nikdy neměl takovou osobní svobodu a to je vše.“

Když nám přinesli účet (81 liber je vcelku horentní suma za dva chody a vodu z kohoutku), zkoušíme menší scénický výrazový tanec na téma, kdo bude platit. „Je mi to velice trapné,“ říká, ale konverzace pokračuje. Když se dostal na západ, mohl pracovat s kýmkoli, rychle si zvykl na jinou disciplínu. Spojil síly s Nurejevem a americkou taneční průkopnicí Marthou Graham. „S technikou Marthy Graham to nejde dělat takhle…“ Luská prsty ve stylu Dona Quijota a číšník sebou trhne jako lovecký pes. „Nurejev zkrátil fázi zkoušek na minimum, ale já bych byl ochoten pracovat na dvacetiminutovém baletním vystoupení několik měsíců. Nevadilo mi, že nejsem na pódiu. Ale v divadle to takhle nefunguje. Divadlo člověku umožňuje předvést něco nového při každém představení. Tanec je spíš něco jako autopilot.“

Jeho tanec tak nikdy nevypadal. Při vší klasické dokonalosti působil při tanci nenuceně a spontánně, čímž připomínal vystupování svého idolu Freda Astaira.

„Setkali jsme jen jednou. Měl jsem o něm přednášku v Newyorském filmovém institutu. Posadili mě ke stolu mého přítele Jamese Cagneye. Mám fotku, kde sedím mezi Jamesem Cagneyem a Fredem Astairem. Mohl bych spálit všechny své fotky, fotky své rodiny, fotky všech, ale tuhle jedinou bych si schoval.“

Výstava fotografií Michaila Baryšnikova Dancing away bude zahájena 29. listopadu v galerii Contini Art UK v Londýně.

Přeložil Ondřej Lábr
Ilustrace James Ferguson
Foto archiv, Michail Baryšnikov