Oběd s Michailem Baryšnikovem

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Legendární tanečník a nyní fotograf hovoří při návštěvě Londýna nad svojí porcí mořského jazyku o tom, že od svých osmnácti váží pořád stejně, že se raději dívá na druhé, když tančí, a o svých častých návštěvách Bílého domu
(The Financial Times – 21. 11. 2014 – Louise Levene)

Ulice Regent’s Park Road je uzavřená filmaři kvůli natáčení filmu Alana Bennetta The Lady in the Van. Pár fotografů doufá, že se jim podaří vyfotit Maggie Smith. Legendární baletní tanečník Michail Baryšnikov vklouzl do restaurace Odette’s nepozorován. Komentuje to slovy: „Nikoho nezajímá šestašedesátiletý muž. V tomto ohledu mám veliké štěstí. Mohu si jít, kam chci. Paparazzi o mě ztratili zájem před čtyřiceti lety.“

Jeho nenápadnost je zjevně navyklá, není vždy zcela přesvědčivá, ale Baryšnikov odpovídá ochotně a často se směje. Právě dorazil z Milána, kde s avantgardním režisérem Robertem Wilsonem konzultoval hru inspirovanou legendou baletního souboru Ruský balet Václavem Nižinským. Jeho nynější čtyřdenní zastávka v Londýně souvisí s další z jeho tvůrčích aktivit – s taneční fotografií.

Uvolněně se usmívá. „Nemusíme mluvit o fotografii,“ říká a pak mi vypráví, jak před čtyřiceti lety dostal svůj první fotoaparát. Bylo to krátce po jeho útěku ze Sovětského svazu na Západ během zájezdu do Toronta v roce 1974.„V prvních letech jsem fotil jen přátele a místa. Používal jsem fotoaparát jako cestovní deník. Nikdy ani jedinkrát jsem nefotil tanec. To se změnilo až v Dominikánské republice (kde Michail Baryšnikov vlastní dům). Pár piv značky Presidente, a lidé se zvednou a začnou tančit. Na ulici, v tančírně, u benzinové pumpy, kdekoli.“

Fotografie na Baryšnikově první londýnské výstavě s názvem Dancing away se velmi liší od typických baletních fotografií se zastaveným pohybem a snahou zachytit energii těla v pohybu. Autor vysvětluje: „Když má baletka nohu takhle nějak, znáte to…“ V tom okamžiku vzlétne jeho paže vzhůru a nemotorně se zlomí v lokti. „Tak to vypadá neohrabaně, ale pokud je to v moderním tanci, tak to může být opravdu hezké.“Jeho ruka ve vzduchu přivolala číšníka a já jsem se trochu polekaně začala věnovat denní nabídce. Dle vlastního pozorování je Baryšnikov, který se dosud téměř každé ráno věnuje upravenému baletnímu tréninku, poněkud vybíravý v jídle. Nejí rýži, pšenici ani nudle.

„Snažím se nejíst mléčné výrobky, některé dny držím bezlepkovou dietu.“ Nepřítomně si začíná mazat máslem plátek celozrnného chleba s vysokým obsahem lepku. „Ale podvádím při tom…“Jeho italský tmavomodrý oblek šitý na míru je opravdu přiléhavý. Ptám se, jestli si nikdy nedělal starosti se svojí váhou?

Baryšnikov se posadil zpříma jako člověk, který ukazuje prodavačce svoji míru přes prsa. „Od svých osmnácti devatenácti let vážím pořád stejně. Když jsem byl mladší, byl jsem trochu statnější. Tanečník musí mít svalnaté tělo, protože zvedá…“ Drobné vyboulení na ramenou naznačuje, jakých svalů je zapotřebí při zvedání partnerky nad hlavu v klasickém titulu Giselle. Účinkování v tomto baletu mu vyneslo slávu. Bylo to v roce 1974, kdy poprvé tančil v divadle American Ballet Theatre. Arlene Croce tehdy v časopise New Yorker napsala: „Baryšnikov naplňuje klasické baletní role novou životností. Při jejich ztvárnění doslova přeskakuje z devatenáctého století do století dvacátého.“

Když se v roce 1964 zapsal v Petrohradě na Akademii A. J. Vagan, předurčovala ho jeho drobná postava k méně významným rolím Šaška nebo Modrého ptáka v Labutím jezeře spíše než k roli Siegfrieda. Ovšem jeho technické vybavení a citlivá péče Alexandra Puškina, bývalého učitele Rudolfa Nurejeva, který dokázal udělat z tanečníků hvězdy, ho přivedly k vyšším metám. „Začali jsme všichni ve stejný den, ale já jsem byl trochu rychlejší, silnější. Nebyl jsem lepší, ale od začátku jsem trochu vynikal.“

Trochu vynikal? Když osmnáctiletý Baryšnikov vyhrál v baletní soutěži ve Varně zlatou medaili, primabalerína Maja Plisecká mu udělila nevídaných třináct bodů z dvanácti. Když jsem ho o čtyři roky později viděla poprvé tančit v Royal Festival Hall během hostování někdejšího Kirovova divadla, byla jsem ještě malé dítě. Vzpomínám si na vzrušení z tehdejšího vystoupení spíše než na jeho kroky, ale na YouTube je možné si vzpomínky oživit. Byl mladý, vitální, figury klasického baletu prováděl s lehkostí. Pohyby jeho těla byly přirozené jako zpěv ptáka. Vrátil se někdy ke svým tehdejším výkonům na těchto záznamech? S grimasou říká: „Ne! Ledaže by šlo o nějakou technickou záležitost, kvůli které bych se na záznam musel podívat. Jinak mě to děsí.“

Nedívá se ani na své role ve filmu. Na plátně debutoval jako svůdce a tanečník ve filmu Nový začátek (The Turning Point) a jeho výkon získal nominaci Americké filmové akademie. Jeho občasná vystoupení ve filmu a v televizi pak pokračovala rolí v seriálu HBO Sex ve městě a nedávno v epizodní roli ve filmu Kennetha Branagha z roku 2014 Jack Ryan: V utajení.

Dostává prý pořád ještě scénáře, ale film ho příliš neláká. „Nikdy jsem neusiloval o filmovou kariéru. Vždy jsem si uvědomoval, že jsem jen tanečník, ale byla to výzva. Musel jsem ovládnout svoji nervozitu a postavit se před kameru. Občas si zahraji menší roli jako ve filmu Kennetha Branagha. Bylo to pár zábavných dní, ale některým projektům je třeba se věnovat tři, čtyři až pět měsíců. Člověk riskuje, že to bude ztráta času a žádné peníze to nemohou vynahradit. Je tady pár projektů, kterými se zabývám, ale čas běží a je nutné se rozhodnout, jak naložit s časem, který mi ještě zbývá. Momentálně je mojí prioritou divadlo. Jsem opravdu nasycený.“

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat