Obnovené Hoffmannovy povídky v Met s Grigolem a Hampsonem

Z ohlasů v zahraničním tisku

Krotí svou touhu předvádět se, nese se jako páv, ale není nesnesitelný
Vittorio Grigolo je v Hoffmannových povídkách umírněný

Tenoři jako takoví jsou vyhlášení svým údajným špatným hudebním chováním. Přidávají vysoké tóny tam, kde žádné nejsou, a neúměrně prodlužují ty, jež v partituře opravdu jsou. Říká se, že přehlížejí kolegy a ždímají dav.

V několika dřívějších inscenacích v Met, kam se v pondělí vrátil, aby zazářil ve znovuuvedených  Hoffmannových povídkách Jacquesa Offenbacha, se Vittorio Grigolo provinil všemi druhy tenorovských přečinů. V roli Rodolfa v Pucciniho Bohémě (2010) a jako Vévoda ve Verdiho Rigolettu (2013) se předváděl, zpíval tiše, nebo naopak hlasitě, kde neměl, protože, vlastně proč ne, že?

Ale pan Grigolo se do Hoffmannek vrátil, jak se zdá, napravený tak jako polepšený lotr „v podmínce“. Zpíval (relativně) zdrženlivě. Zatímco v Bohémě a Rigolettu byl hyperaktivní, teď byl (víceméně) klidnější a více soustředěný. Když zpíval společně s někým dalším, (většinou) skutečně uznával jeho existenci.Pan Grigolo zůstává typem umělce „i když“. Jeho výšky jsou silné a čisté, i když znějí spíše vynuceně než jako uvolněný zvonivý zpěv. Má příjemný, zářivě barevný hlas, i když se nepohybuje s ideální plynulostí. Jeho přítomnost na jevišti je poutavá, i když jeho herectví nepřináší žádaný velký účinek, ani nefrázuje s jakoukoli rafinovaností.

Ženy v tomto znovuuvedení inscenace režiséra Bartletta Shera z roku 2009, v bezbarvé směsici výjevů z Kafky, Felliniho a Magritta, předvedly více rafinovanosti. Sopranistka Erin Morley byla pozoruhodná v roli Olympie, s oblými tóny, dynamickou rozmanitostí a dramatickým talentem – předváděla humor i patos zároveň – v doslova robotické roli často obsazované pouze podle schopnosti zazpívat stratosféricky vysoké tóny.

Představitelkami dalších dvou faset Hoffmannova ideálu ženy byly Hibla Gerzmava, která zpívala patetickou Antonii jemným, ale pronikavým sopránem, a mezzosopranistka Christine Rice, jež byla v roli kurtizány Giulietty důstojná, ale hlas jí zněl poněkud nakysle. Elegantní mezzosopranistka Kate Lindsey, která představovala Hoffmannova přítele Nicklausse, měla stříbřitý hlas s náznakem hladkosti, jenž však byl příliš lehký pro její vznášející se sólo ve druhém dějství.

Čtyři padouši, kteří jsou společně rolí pro skutečného basbarytonistu, srazily zkušeného barytonistu Thomase Hampsona hluboko pod úroveň, kde se mu dobře zpívá, do nízkých poloh jeho hlasu, jenž tam postrádal plnost a sílu. Snažil se držet krok s dirigentem Yvesem Abelem, který řídil elegantní a živý výkon orchestru, ale měl sklon pěvce popohánět, nebo naopak brzdit. Přinejmenším pan Grigolo, neobvykle poslušný, se zřejmě rád nechal vést.

(The New York Times – 14. 1. 2015 – Zachary Woolfe)


***

Hoffmannovy povídky jsou v Met první obnovenou premiérou roku 2015

Hoffmannovy povídky, poslední opera Jacquesa Offenbacha, jsou dílem mistra opery buffo, díky němuž je považován za tvůrce vážného jevištního dramatu. Je to hořkosladká meditace o lásce a literatuře plná strhující hudby. Protože vycházejí z příběhů básníka a spisovatele Ernsta Theodora Wilhelma Hoffmanna, je autor v opeře přítomen jako protagonista svých vlastních příběhů. Vzhledem k tomu, že Offenbach zemřel během práce na třetím dějství, vyskytuje se tu mnoho textových problémů, komplikovaných navíc inscenační tradicí a rozhodnutím zpěváků přidávat a vkládat do díla árie, které se postupně staly jeho nedílnou součástí.

Inscenace Bartletta Shera v Met z roku 2009, znovuuvedená v pondělí večer v Lincolnově centru s převážně novým obsazením, používá inscenační verzi partitury vytvořené Jamesem Levinem. Pan Levine vybral několik nejlepších dodatků k partituře (zejména Diamantovou árii a sextet) a čtyři hlavní ženské role v opeře rozdělil mezi tři zpěvačky. Jak se ale ukázalo během pondělního provedení pod taktovkou Yvese Abela, toto představení už přišlo o většinu svého lesku. Některé z jevištních nápadů (rámusící horská dráha v prvním dějství či stoupající a klesající les ve druhém) působí nudně a jiné (například Benátské dějství) jsou rušeny jevištním hemžením, které odvádí pozornost od zpěvu.

Vittorio Grigolo v roli Hoffmanna zpíval výrazně a působivě, ve druhé polovině opery rozezněl svůj hlas a představil básníka jako nešťastného, zklamaného romantika. Zpočátku zněl příliš zdrženlivě, téměř jako by ve dlouhé ústřední pasáži písně o Kleinzachovi slabikoval. Pan Grigolo ovšem využil závěrečné fráze této árie, aby svůj hlas „rozbalil“. Po zbytek večera zpíval s čirou energií. Dokonce se mu podařilo udržet formu i v posledním dějství s tématem trestu, čistě se přenesl přes hutnou texturu sextetu a závěrečnou scénu, při níž už je většina zpěváků vyčerpaná, zazpíval s elánem.

Hoffmannovým snahám oponoval Thomas Hampson, který v roli čtyř zloduchů přidal ke svému stále se rozšiřujícímu repertoáru ne jednu, ale čtyři sporné role. Baryton pana Hampsona je pro tuto hudbu zkrátka příliš vysoký a lehký a hlas se mu v průběhu tohoto dlouhého večera nejistě usadil. Zněl sladce, když měl být hrozivý, a v delších pasážích zněl zkrátka opotřebovaně.Pan Hampson je hvězda mezinárodní velikosti, ale jeho jemný, uhlazený jevištní projev vyzařoval jen málo hrozby či autority v inscenaci, která sama o sobě zbavuje padouchy téměř všech jejich „nadpřirozených“ schopností. V triu ve druhém dějství byl jednoznačně mimo rytmus, když zpomalil tempo přehnaným štěkavým smíchem. Nejhorší byla nečekaně přerušená fráze na samém začátku árie Scintille, diamant, zaznělo něco jako škytnutí mezi dvěma úvodními slabikami, které ji celou zkazilo.

Erin Morley v roli Olympie, mechanické natahovací loutky, do níž se Hoffmann v prvním dějství zamiluje, byla působivá. Les oiseaux dans la charmille zazpívala s dokonalým komickým načasováním a nebojácnou koloraturou stoupající až do nejvyšších sfér jejího hlasu se vzrušujícím účinkem, evidentně beze strachu, že publikum uzemní něčím, co znělo jako nadhozené vysoké a moll. Hibla Gerzmava působila v roli Antonie klidně, její trio ve třetím dějství (s panem Hampsonem a Olesyaou Petrovou) bylo pokažené vytaženým ostře vysokým tónem ve vrcholném okamžiku, který vyzněl spíš jako umírající křepelka než jako sopranistka dokončující svůj výstup. Christine Rice v roli Giulietty působila nevýrazně, byla spíš nicka než kurtizána.

Kate Lindsey v roli Múzy, která má v této inscenaci zásadní roli, podala nejlepší pěvecký výkon tohoto večera. Mezzosopranistka zpívala v premiéře této inscenace v roce 2009 a na rozdíl od některých svých spoluúčinkujících zná dokonale choreografii i režijní pojetí. Střídala rod, když představovala Hoffmannova společníka Nicklausse, vedla básníka po spirále, která končila u jeho psacího stolu, u něhož psal, a znovu rozdmýchával příběhy z popela svých nevydařených lásek. Po celou dobu zůstala soustředěná, vychutnávala si a maximálně využila bohaté pěvecké příležitosti, včetně slavné barkaroly, byť byly poněkud rozptýlené. Také dokonale napodobila Olympii s mechanickými pohyby a falsetem, jak ji ztvárnila Erin Morley, za což ji publikum odměnilo hlučným smíchem.

Je rovněž třeba zmínit účinkující ve vedlejších rolích, zejména zkušeného basistu Davida Pittsingera v rolích hospodského Luthera a Antoniina nešťastného otce Crespela. (Byl by býval daleko vhodnější i pro roli čtyř padouchů.) Barytonista Dennis Petersen, v rolích vynálezce Spalazaniho a Schlemila, výstižně pojmenovaného mladého šermíře, kterého Hoffmann v závěrečném dějství zabije v souboji, doplnil, co ještě zbývalo. Tenorista Tony Stevenson byl ve čtyřech různorodých rolích naprosto úžasný, ze svého malého výstupu v roli Frantze, hluchého a netalentovaného sluhy u Crespelových, vytěžil maximum. Yves Abel dirigoval partituru s lyrikou a francouzským stylem a přínos sboru v zásadních okamžicích této komplexní opery si zasluhuje opravdu velkou pochvalu.

(Superconductor – Paul J. Pelkonen)

Jacques Offenbach:
Les contes d’Hoffmann
Dirigent: Yves Abel
Režie: Bartlett Sher
Režijní nastudování: Gina Lapinski
Scéna: Michael Yeargan
Kostýmy: Catherine Zuber
Světla: James F. Ingalls
Choreografie: Dou Dou Huang
The Metropolitan Opera Orchestra and Chorus
Premiéra 3. prosince 2009 Metropolitan Opera House New York
(Live: Met in HD 31. 1. 2015)

Hoffmann – Vittorio Grigolo
Olympia – Erin Morley
Giulietta – Christine Rice
Antonia / Stella – Hibla Gerzmava
Lindorf / Coppélius / Dappertutto / Dr. Miracle – Thomas Hampson
Nicklausse / Muse – Kate Lindsey
Andrès / Cochenille / Pitichinaccio / Frantz – Tony Stevenson
Luther / Crespel – David Pittsinger
Nathanael / Spalanzani – Dennis Petersen
Hermann / Schlemil – David Crawford
Mother’s Voice – Olesya Petrova

www.metopera.org

Přeložila Magdalena Rytinová
Foto Met

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Hodnocení

Vaše hodnocení - Offenbach: Les contes d'Hoffmann (Met New York)

[yasr_visitor_votes postid="148409" size="small"]

Mohlo by vás zajímat


0 0 votes
Ohodnoťte článek
1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments