Obtížný Filoktétés Jana Klusáka míří z Ostravy na Pražské jaro

Operu v současnosti nedělají ani tak města a místa, jako režiséři. A pokud je odvážný režisér zároveň šéfem divadla, může se stát, že na Pražském jaru zazní až třetí repríza opery uvedené v Ostravě. Skladatel Jan Klusák svěřil premiéru své nové opery Filoktétés Jiřímu Nekvasilovi z dobrých důvodů a zkušeností z někdejší popřevratové Opery Furore. Pozitivní šok z nových inscenačních přístupů už sice časem vyprchal, přesto jeho režii zůstává příchuť lehké ironie, odstupu a jevištního pragmatismu. Přidá-li se scéna Daniela Dvořáka a hudební nastudování Marka Ivanoviće, je zaděláno na neopominutelnou událost sezony. Potvrdilo to i včerejší provedení (21. května 2015) v ostravském Divadle Antonína Dvořáka. Filoktétés je veskrze komorní opera. Pracuje se čtyřmi hlavními postavami: Filoktétem, Odysseem (respektive jeho vyzvědačem), Neoptolemem a na krátký okamžik i Hérakleitem. Čtveřici doplňuje antický chorus na scéně.

Kdo je vlastně Filoktétés? Nepohodlný lučištník a hrdina trojské války zavržený Řeky kvůli svému zranění, jímž obtěžuje všechny okolo. Je vysazen na pustém ostrově Lémnos a prakticky odsouzen k zapomnění. Zcela účelově pro něj Odysseus nařídí poslat a přivézt ho do bojů o Tróju, aby mu dopomohl k vítězství. Ale protože to byli právě Řekové, kdo se chtěl Filoktéta původně zbavit, pošle Odysseus místo sebe Achilleova syna Neoptolema. Ten je možná středobodem celého dramatu, protože řeší morální dilema mezi uposlechnutím svého velitele inscenací lsti k získání Filoktéta a mezi vlastním svědomím a soucitem. Dilema řeší také Filoktétés, který se nehodlá po řecké zradě vrátit do Trojské války a žádá pouze návrat domů. Problém řeší deus ex machina Hérakleitos coby posel Dia, který Filoktétovi velí vrátit se do války, ve které získá slávu a nazpět své zdraví.

Jaký je vztah Filoktéta a Jana Klusáka? V úvodní projekci na průsvitné plátno se jejich obličeje na chvíli prolnou, a tak vizuální motiv z propagačního materiálu opery najednou získá nový rozměr. Mohl by být autor jedincem vysazeným společností na pustém ostrově, kde žije v izolaci a odmítá návrat do bojů o slávu, dokud mu to nepřikáže vyšší moc? Znamená to, že je ochoten podrobit se pouze vyššímu než lidskému principu? Nebo jednoduše říká, že sláva i zdraví jsou výhradně darem shůry?

Ať je tomu jakkoliv, Jan Klusák je autorem nejen hudby, ale i libreta vybraným ze Sofokla. Ve dvacátém století by jistě nebyl sám, Sofoklovi se věnoval například Igor Stravinskij ve svém Oidipu Rexovi či Carl Orff nebo Iša Krejčí v Antigoně. Ale ve století jedenadvacátém?

Filoktétés trvá sice jen hodinu a půl, ale hutnější konverzační operu bychom těžko hledali. Autor navrhuje hovořit spíše o oratoriu, ale chybí zde přece jen postava vypravěče jako v tradičních oratoriích, kterou dodržuje ještě Stravinskij ve zmíněném Králi Oidipovi. Navíc je opera opravdu statická a vše se odehrává v rovině textu. Ve Filoktétovi se téměř neustále konverzuje a to velmi svižně. V tradiční opeře by na takové množství textu možná nestačilo několik hodin. I proto jsme uvítali titulky, které zpočátku u české opery mohly působit paradoxně. Další výhodou sledování textu byla nepříliš dobrá česká výslovnost Odyssea, resp. Odysseova vyzvědače v podání tenoristy Jorgeho Garzy. Jeho postava často hovoří velmi rychle a autor ji několikrát ironizuje květnatými koloraturami, které v převážně atonální opeře modernistického střihu působí záměrně poněkud komicky. V této souvislosti můžeme připomenout například operu Faust Josefa Berga, který používá stejný princip právě k ironizaci a demytizaci Fausta. Konečně, Josef Berg má také operu Odysseův návrat, kterou v roce 1994 pro Českou televizi připravili právě Daniel Dvořák s Jiřím Nekvasilem.

Filoktéta doprovází klavír, snad jako pozůstatek někdejšího barokního recitativu secco. Když jsme u tradiční terminologie, dalo by se říci, že Klusákova opera stojí převážně na recitativním principu, několik zastavení v toku rychlého vyprávění představují vnitřní úvahy Filoktétovy, které bychom mohli přirovnat k áriím. Jinak je dění přerušováno pouze vstupy sboru, neustále přítomného na scéně, který je komentuje, často náročnou polyfonní technikou. Obecně řečeno, skladatel posluchače nešetří. Když ve Filoktétově výstupu zazní asi v půli opery durový akord, získáte pocit, že se děje něco zásadního. Jan Klusák evidentně mistrně pracuje s témbry nástrojových kombinací. Jen bychom potřebovali hudbu slyšet ve velkém divadle a hlavně ve velkém orchestrálním obsazení. Snad Pražské jaro napoví víc. Z páté řady Divadla Antonína Dvořáka si o hudbě nic bližšího napsat netroufám.

Co hodnotit lze, jsou výkony pěvců. Jakub Tolaš je výborný a přesvědčivý Filoktétés. Je mu zřetelně rozumět, stejně jako Neoptolemovi Jany Hrochové (dříve Wallingerové).  Oba zpívají téměř bez ustání, což je nesmírně náročný úkol. Mužský sbor je v zásadě komorní a je komponovaný v několikahlasé polyfonii. Větší jistota by mu prospěla, ale možná by stačilo jen navýšit počet pěvců. Pro herectví zde příliš mnoho prostoru není a vzhledem k minimalistické scéně i úsporným náznakům ve svícení je nutné bedlivě sledovat text a znát příběh a libreto nejlépe v předstihu. Barokně působí sestup Hérakleita (Martin Gurbaľ) z nebes ve velmi nebarokním výtahu a jeho ironicky sošný kostým neodkazuje ani tak ke komturově soše v Donu Giovannim, jako spíše k Supermanovi s batohy svalů přišitých pod kostýmem. Jistý paradox spatřuji v tom, že moderní (v pravém slova smyslu) opera Jana Klusáka je inscenována postmoderním způsobem. Nicméně návodů, jak inscenovat soudobou českou operu s antickým námětem mnoho nemáme. Důležitý je samotný fakt vzniku opery, která se v žádném případě neveze na vlně popularity autora nebo tématu, jak jsme mohli vídat v jiných případech v minulých letech. Jan Klusák striktně trvá na morální závažnosti tématu a způsobu zhudebnění, který se nepodbízí publiku. Hodinu a půl drží obecenstvo v sevření a donutí ho odnést si nastolené otázky s sebou domů.

Hodnocení autora recenze: 90 %

Jan Klusák:
Filoktétés
Hudební nastudování a dirigent: Marko Ivanović
Režie: Jiří Nekvasil
Scéna: Daniel Dvořák
Kostýmy: Simona Rybáková
Projekce: Tomáš Hrůza
Sbormistr: Jurij Galatenko
Dramaturgie: Daniel Jäger
(koprodukce NDM Ostrava / ND Praha)
Světová premiéra 14. května 2015 Divadlo Antonína Dvořáka Ostrava
(psáno z reprízy 21. 5. 2015)

Filoktétés – Jakub Tolaš
Odysseus / Oddyseův vyzvědač převlečený za kupce – Jorge Garza
Neoptolemos – Jana Hrochová
Héraklés – Martin Gurbaľ
Stráž – Jan Hrubý, Petr Venera

www.ndm.cz

Autor je muzikolog a vysokoškolský pedagog
Foto Martin Popelář