Obývací pokoj: Jak se asi cítí vaše skříňka?

Performer a člen kolektivu tYhle Lukáš Karásek uvedl ve Studiu Alta veřejnou premiéru autorského projektu Obývací pokoj. Scénická skica nabízí úsměvný exkurz do lidských úvah o pocitech a stavech několika kusů nábytku, které sdílí uzavřený prostor. Vizuálně zajímavý počin, ve kterém aktér propůjčuje neživým objektům svou tělesnost a lidskou podstatu, má potenciál vyvolat až bezbřehou mnohost asociací a domněnek s nimi spojených. Celek působil, jako by se po oživované scénografii klouzalo a zastavovalo zvětšovací sklo. Co divák, to však jiný úhel pohledu, odlišná perspektiva, rozdílné interpretace uměleckého díla.

Obývací pokoj (foto Anežka Medová)

V prostoru – pokoji ohraničeném příjemně minimalistickým náznakem koberce s třásněmi dominovala dřevěná dvoudveřová skříň. Jejím partnerem ve hře a komunikaci se později stala menší komoda se zásuvkami, jež v symbióze s lidskou postavou připomínala roztomilou, obrovskou hlavu s člověčími rysy, jako jsou oči a ústa. Kolorit místnosti doplňoval stolek, stoličky a lampy, stolní u země a mezi podlahou a stropem závěsná s rozložitým stínidlem a dlouhou ovládací šňůrou zakončenou roztřepenou ozdobou. U vybavení ke stolování absentovala minimálně jedna podpora, tj. každému prvku chyběla noha. Pokoj na první pohled působil tiše a zapomenutě, a přesto hned na několika úrovních naznačoval nerovnováhu či nesoulad. Neexistující verbální narativ zajišťoval obsahovou a fyzickou nepředvídatelnost. Geometrie, rozměry a tvary předmětů však dávaly tušit, kudy povedou pohybové – manipulační trajektorie a na mysl se plížily myšlenky povzbuzované zvídavostí, co by se stalo, kdyby… Pohyb performera byl členěn na účelové úchopy a přesuny a na výrazový pohyb, jenž původní praktičnost a hospodárnost posouval do roviny metaforické, asociativní a následně z hlediska interpretace ryze divácky individuální.

Představení Obývací pokoj připomínalo inspirativní objektovou instalaci, která svou uniformitou vytvářela univerzální design obývacího čili svým způsobem k socializaci předurčeného pokoje a podtrhovala pocit všeobecně známého prostředí. Tuto globální sterilitu vědomě a funkčně narušoval právě performer. Zároveň ani nyní není zcela jasné, kým nebo čím aktér byl, nebo se chtěl stát – součástí objektu, nebo subjektem mezi předměty? Transformací prošel pokoj z hlediska rozestavení nábytku, zanesení prostoru skleněnými kuličkami, zřícením stolu a židličky, ale zda proměnu zaznamenala jevištní postava, není jednoznačně vysledovatelné. Příslib nastal ve chvílích, kdy se v útrobách skříně objevila tatáž postavička ve stejné pozici jako její lidský vzor, jen subtilnější a statická.  

Autor se v úvodním obrazu vpil do svého nábytku, aby se posléze stal jeho hybatelem a možná i alter egem, či dokonce jeho destruktorem. Vybudoval prostor, ve kterém vlastním tělem oživoval objekty – propůjčoval jim svůj tělesný tvar, také v nich zanikal a na konec opravdu zanikl. Anebo jej nábytek vypustil, aby splnil svou misi a znovu pohltil? Měl být člověk v Obývacím pokoji vnímán jako neoddělitelná součást zařízení, anebo se člověk stal dobrodruhem v krajině s nábytkem?

Obývací pokoj (foto Anežka Medová)

Neuchopitelná nejednoznačnost performance se objevovala s každým krokem, v tomto případě s každým posunem – šoupnutím, vrznutím či skřípotem. Na základě fyzikálních vlastností výchozího materiálu aktér dokázal díky manipulaci se dřevem (v jednu chvíli se skleněnkami) vytěžit libé i disharmonické zvuky. Hudební podklad sice absentoval, ale sluchové vjemy naplnily rány o podlahu, dech herce a přirozeně vznikající ruchy. Performer manipuloval věcmi, intenzivně, rytmicky i nekontrolovatelně. Části svého těla sdílel veřejně, ale s anonymitou obličeje zacházel obezřetně, a nerušivě. Skrýval svou identitu, aby našel tvář okolostojícího domácího mobiliáře?

Nahlédnu-li na představení jako na situaci, jejíž bezvýchodnost tkví v nemožnosti objektů opustit vymezený prostor, pak postrádám zřetelnější motivace k jednání a hlubší dramatičnost než jen velmi efektní pád nábytkové pyramidy a rozsypání skleněnek. Pokud se ale muž rozhodl, že prozkoumá útroby svého obývacího pokoje a postupně se s ním ztotožní, čímž na sebe doslova vezme i jeho limity (zejména v pohybovém rozsahu), chybí aspoň náznak, kým osoba je a jakým způsobem se ono ztělesnění s prostorem projeví, vyjma využití nábytku jako celotělové (skříň) a celoobličejové (komoda) masky. Velkorysost k divácké fantazii pak může vyústit v pocit emočně vyprahlého divadla za sklem, které emoce demonstruje viditelným chvěním, třesem, prudkou změnou v pohybu atp.

Sólo vytěžilo patrně maximum z výborného nápadu. Osobitá objektová hříčka však jako by nedokázala vygenerovat více než přející diváckou pozornost díky neotřelým sekvencím s nábytkem, které však začaly a bez významnější eskalace skončily. S fyzickými předpoklady a scénickými zkušenostmi je až škoda, že se autor a performer v jedné osobě drží ve svém Obývacím pokoji příliš při zdi.

Obývací pokoj (foto Anežka Medová)

Obývací pokoj
Autor, performer: Lukáš Karásek
Dramaturgie: Viktor Černický
Scénografie, výroba masek: Lukáš Urbanec
Světelný design: Zuzana Režná
Kostýmy: Hynek Petrželka
Produkce: tYhle, Studio ALTA
Partneři: Terén, Cooltour, Cirqueon, Kredance, Tanec Praha / PONEC-divadlo pro tanec
Psáno z veřejné premiéry 27. 5. 2021, Studio Alta Invalidovna

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments