Očekávání. Začíná festival Janáček Brno

Velká zkušenost a výzva
O letošním ročníku janáčkovského bienále v Brně s dramaturgyní Patricií Částkovou

Co hlavně si brněnské Národní divadlo, potažmo Brno od Festivalu Janáček vůbec slibuje?

Leoš Janáček je jedním z největších českých skladatelů a v Brně, ač se tu nenarodil, prožil největší část svého života. Vděčíme mu nejen za díla, která znamenala obrovský posun v hudbě dvacátého století, ale i za vznik a rozkvět kulturních institucí v Brně, na což se dnes často zapomíná. Janáček jako ředitel Varhanické školy, ze které vzešla dnešní Konzervatoř Brno. Janáček jako organizátor koncertního života a člen řady spolků. Pro Národní divadlo Brno je důležitým cílem předávat dál jeho odkaz, seznamovat s ním další generace posluchačů a město Brno vnímá propagaci Janáčka jako jednu ze svých priorit. Festival zde hraje velmi důležitou roli. Je to událost, na kterou se dnes sjíždí lidé nejen z České republiky, ale i ze zahraničí. Jsou sem zvány vynikající produkce a umělci. Díky festivalu tu vzniká prostor pro uměleckou konfrontaci různých přístupů k interpretaci Janáčkova díla. A to všechno přímo v místě, kde skladatel žil a tvořil. Pro operní soubor Národního divadla Brno to je úžasná příležitost dalšího rozvoje a uměleckého růstu, jako v rámci letošního ročníku, kdy se setkali naši sólisté, sbor i orchestr se zahraničním inscenačním týmem při spolupráci na tak výjimečné produkci jako je Káťa Kabanová v režii Roberta Carsena. A samozřejmě nemůžeme pominout, že to je výborný způsob, jak propagovat město i jeho kulturní instituce.

Pro letošní ročník jste si jako téma zvolili Očekávání. Do čeho všeho se toto téma promítlo?

Letos se Janáček Brno koná již po páté, festival už si získal své renomé a místo. Je skvělé, že ho zahraniční festivaly a přední operní domy přijaly jako partnera. Zároveň jsme toto malé jubileum cítili jako určitou křižovatku a očekávání, kam se festival dále vydá. Když tvoříte program festivalu, jehož základ je postaven na díle tak razantně převratném jako je Janáčkovo a na ideji konfrontovat ho se soudobou tvorbou, tak musíte nezbytně vnímat i celkovou atmosféru ve společnosti. A ta je, myslím, v posledních letech plna očekávání. Jako už mnohokrát v historii lidstva vyvstávají otázky, kudy se bude naše civilizace ubírat. To se nám prolnulo do skutečnosti, že Janáček velkou část života vlastně čekal, jestli jeho dílo dojde uznání. Vždyť největší část svých vrcholných děl napsal až v relativně pozdním věku. Samozřejmě si každý povšimne, že jedno z děl uvedených na festivalu – Schönbergova opera – se jmenuje Očekávání, ale téma se projevilo například i v programové volbě videoopery Steva Reicha The Cave. Není tu jen jako konfrontace soudobé hudby s Janáčkovou, i její tématika, která staví do jednoho večera různé pohledy tří náboženství na jejich společný základ, je odrazem právě toho očekávání v dnešní společnosti. Nakonec umění a očekávání jsou spojeny odjakživa – víte, ta chvíle, kdy dirigent pozvedne ruce a nastane na zlomek vteřiny absolutní ticho naplněné očekáváním…

Jak organizačně a také finančně náročné bylo zajistit pro festival jeden z klíčových letošních programových bodů, Carsenovu inscenaci Káti Kabanové?

Finančně se produkce pohybovala v obvyklých rozmezích běžných pro evropská divadla. Každá operní inscenace má své výzvy, se kterými je třeba se během zkouškového procesu vypořádat. Technické i organizační, ale nic není neřešitelné. Když máte jeviště pokryté patnácti tisíci litry vody, je potřeba některé věci nejprve vyzkoušet a zjistit, jak je co nejlépe zorganizovat. Nic krásného nevzniká snadno, ale když jsem poprvé viděla postavenou scénu s vodou a se světly, řekla jsem si, že ta spousta práce, co do toho všichni s obrovským nasazením investovali, stála rozhodně za to. Žádný záznam z DVD vás nemůže připravit na ten neskutečně krásný obraz. A říkám si to na každé další zkoušce, znovu a znovu.

Významnou událostí letošního ročníku je bezesporu i Radokova inscenace Schönbergova Očekávání a Bartókova Modrovouse. Jak jste došli k této dramaturgické volbě a jaká je perspektiva setrvání těchto titulů v repertoáru Národního divadla Brno?

Spolupráce s göteborskou operou začala už při koprodukci Věci Makropulos v režii Davida Radoka pro festival v roce 2014. A náš šéfdirigent Marko Ivanović v rámci koprodukce Věc Makropulos nastudoval i v Göteborgu a při té příležitosti tam viděl představení Modrovousova hradu a Očekávání také v režii Davida Radoka. Obě opery patří k dílům, která posunula významným způsobem vývoj operního žánru, stejně jako Janáčkova tvorba, a jedním ze záměrů festivalu je dát Janáčkova díla do kontextu dalšího uměleckého dění v jeho době. Bartók i Schönberg mají v určitém smyslu s Janáčkem hodně společného – hledání nové cesty pro operu, snaha po opravdovosti a přenesení reality na operní jeviště. V případě této inscenace došlo i krásnému propojení obou souborů, v Brně se k nám připojili švédští sólisté Katarina Karnéus, Katarina Giotas a Anders Lorentzson a nastudovali zde inscenaci společně s naším orchestrem a pod taktovkou Makro Ivanoviće. V této sezoně mohou diváci produkci vidět 15., 16., 23. a 30. října, ale stejně jako v případě Káti Kabanové inscenace zůstane na našem repertoáru a diváci se na ni mohou těšit v některé z dalších sezon.

V programu je i velký počet sborových koncertů. S jakým záměrem jste je zařadili?