Ochs auf Lerchenau aneb Kupferova mistrovská lekce v Salcburku

David Chaloupka, 26.08.2015 12:45

Salcburská inscenace Růžového kavalíra v harmonii všech složek a ve zralém režisérském názoru čerstvého osmdesátníka Harryho Kupfera spěje takřka k dokonalosti. Navíc fenomenální pěvecko-herecký výkon basisty Günthera Groissböcka posouvá zavedené hranice role Barona Ochse a stanovuje nová měřítka a to i v takřka celkově ideálním obsazení. Opera by tak mohla nést skladatelem původně zamyšlený název Ochs auf Lerchenau.Růžový kavalír Richarda Strausse nesl těsně až do premiéry v lednu roku 1911 jiný název – Ochs auf Lerchenau, tedy jméno jednoho z hlavních hrdinů opery. Tato slovní hříčka, jež odkazuje na směšnou podobu některých nových šlechtických titulů v Molièrově Měšťáku šlechticem, v přímém překladu znamená Vůl ze Skřivánkova. Tuto postavu skladatel považoval za hlavního hrdinu, a teprve později k přihlédnutí k možnostem překladu do dalších jazyků byl titul změněn na Der Rosenkavalier. Ten je ostatně překládán nepřesně do češtiny jako Růžový kavalír, což evokuje spíše barvu, než přesnější překlad Kavalír s růží, který se zase neujal. České operní publikum se ztotožnilo s přeloženým názvem z prvého českého překladu Karla Šípka. Opera byla v Praze uvedena již v březnu 1911, záhy po drážďanské premiéře v češtině – tehdy se šířily ještě operní novinky rychle.

Salcburská inscenace šťastně soustřeďuje řadu hudebních trumfů naší doby. Bezchybně vede orchestr Wiener Philharmoniker hvězdný dirigent Franz Welser-Möst. Jeho komplexní uchopení partitury jako objemné valčíkové fantazie přinutí diváky o přestávkách si nevědomky pískat melodie z opery. Neuvěřitelně vypracovaný zvuk v úchvatné orchestraci, ve které díky dirigentovi, zaznívají i nejsubtilnější barevné nuance. Zvuk zaplavuje publikum v dynamických vlnách ve velkém rozsahu od niterné lyriky mladých milenců až po hlučnou evokaci městského života a folklóru ve vídeňském Prateru. Oba sbory (Konzertvereinigung Wiener Staatsopernchor a Salzburger Festspiele und Theater Kinderchor) dokonale zvládají obtížné sborové party i náročné herecké akce, které jim předepsal režisér.

Ideální je obsazení opery. Krassimira Stoyanova, která Maršálku nastudovala právě pro salcburský festival v roce 2014, je v roli více ženou než šlechtičnou. Jen v málokteré ženské operní roli ve světovém repertoáru se promítá životní zkušenost pěvkyně jako v roli Maršálky. Stoyanové Kněžna Werdenbergová je pragmatická moderní žena, která ví, že její poměr s mladíkem o skoro generaci mladším, může trvat jen omezenou dobu. Umělkyně v roli příliš neakcentuje nostalgické stránky role, jako stárnutí nebo pocit ubíhajícího času, tak jak to činily některé její slavné předchůdkyně. Ženou s vlivem se stává, až když je to skutečně potřeba, jako ve scéně s Policejním komisařem. V první scéně opery snad trochu chybí úplná intimita vztahu s Octavianem, kterou záhy nahradí úsměvné spojenectví, když podvádějí Ochse se změněnou Octaviánovou identitou. Zde Stoyanova využívá zkušenosti z jiné své role, z Alice Verdiho Falstaffa, kde mistrně připraví intriku a užívá si jejího provedení. Pěvecky roli zvládá fenomenálně v úžasné dynamické šíři a krásnou barvou hlasu. V roli roste od reprízy k repríze, a už dnes bezesporu patří k nejlepším světovým Maršálkám. Octavián mezzosopranistky Sophie Koch, je její profilovou rolí, pro niž má všechny pěvecké, herecké i vzhledové předpoklady. Mladý okouzlený sedmnáctiletý šlechtic se nejprve drží trochu zpátky zasažen citem k zralé ženě, ale brzy podlehne vábení společného žertu, aby Ochse dokonale vykolejil. Svou „dívčí“ roli dostane až na samou hranici přehrávání v rámci převleku, když vidí jak baron Ochs zabírá na její etudu „upejpavé služtičky zamilované do pána“. Pěvkyně vystupovala v této roli i v salcburském nastudování v roce 2004 v inscenaci Roberta Carsense a tento part zopakovala na mnoha scénách celého světa. Její lyrický hlasový materiál se půvabně snoubil s lyrickým sopránem Jihoafričanky Goldy Schultz, která už má také s rolí Sophie mezinárodní zkušenosti. Soprán vyniká krásnou měkkou a hebkou barvou ve střední poloze a velmi příjemnými výškami. Její měšťanská dcerka patří mezi ty výbornější a neplačtivé, které vědí, co chtějí, a které se Ochsovi také zdárně brání. Zde ojediněle došlo k překrytí hlasů příliš zvučným orchestrálním doprovodem (výstup Sofie vyznávající se k citu k Octaviánovi, závěr Octaviána a Sophie).Nová měřítka pro roli Barona Ochse nastavil basista Günther Groissböck. Letos devětatřicetiletý basista, který hostoval na předních světových a festivalových scénách, nejen roli dokonale zazpíval, ale také dal novou podobu této postavy. Jeho Ochs je ještě mladý muž, ovšem nesnesitelně chlubivý, přesvědčený o vlastní neodolatelnosti a schopnostech. To dokazuje neustálým erotickým útočením na všechno, co má sukni. Na Octaviána coby Mariandel se vrhá stejně, jako s vervou osahává Sophii nebo třeba poslední služku, kterou potká v přijímacím pokoji. Nesnesitelný mluvka, který se rád poslouchá a neustále rozdává rozumy svému okolí, okamžitě pookřeje při jakékoliv zmínce o náznaku galantního dobrodružství. Právem i vyrovnaná Maršálka se obává jeho otravné návštěvy. Představitel tak zcela neguje dosavadní převládající představu (i v mnoha salcburských inscenacích) tlustého a neohrabaného venkovského „balíka“. I jeho představitel ale nese záměrně určité venkovské rysy, například když zdůrazňuje vehementně své vztahy s císařským dvorem nebo když přichází na lever k Maršálce přehnaně módně oblečen ve výrazně pruhovaném obleku s vestou, který by si žádný skutečný městský elegán neoblékl. Komplexnost, v níž se vedle hlasové kondice, skvělé výslovnosti, spojuje komický talent a navíc dokonalé zvládnutí vídeňského dialektu němčiny (wienerisch), předestírá divákovi prostě neodolatelnou postavu, směšnou, ale zároveň dokonale uvěřitelnou.Tento vyrovnaný sólistický kvartet doplňují výborní zpívající herci v menších rolích. Znovu se zaskví herecký talent Adriana Eröda v roli bohatého měšťáka Faninala se společenskými ambicemi. Slavná dramatická sopranistka Silvana Dussman pobaví jako Marianne Leitmezerin. Snad jen vždy očekávaný výstup italského pěvce v podání španělského tenoristy Andeky Gorrotxategiho působí vokálně trochu matně a jeho hlasu chybí patřičná italská svítivost a lesk.

Všechny komponenty představení spojuje režie Harryho Kupfera. Není to režie strhávající novátorskými postupy nebo šokujícím řešením. Taková ostatně Kupferova režisérská tvorba nikdy nebyla. Kupferův styl, postavený na dokonalém pochopení díla a respektu k hudební složce, se vždy soustředí na vypracování detailů a psychologickou věrohodnost i vývoj postav. Režisér dílo maximálně zpřístupní divákovi a zároveň ho předestře v rafinovaném, vizuálně atraktivním hávu. Celá výprava je postavena na velkoformátových projekcích vídeňských vedut, exteriérových i interiérových architektonických výřezů. Projekce evokují vídeňské prostředí, ve kterém se prolíná historická architektura se scénografickými prvky z doby vzniku opery (například židle a interiérové detaily Kolomana Mosera pro Wiener Werkstätte, automobilový veterán na konci opery) před I. světovou válkou. Autorem scény je Hans Schavernoch, který spolupracoval s Kupferem například i na inscenaci Wagnerova Prstenu Niebelungů. Videodesign (Thomas Reimer) a koncepce osvětlení (Jürgen Hoffmann) podporují stoprocentně režisérský záměr. Další stálý Kupferův spolupracovník, holandský kostýmní návrhář Yan Tax se nesoustředil na kostýmy určité historické epochy, ale vytváří pocitové kostýmy s nadčasovým obsahem, které danou postavu nejlépe charakterizují. Tak se vedle sebe objevují třeba nadčasové šaty pro Maršálku, kopie historického barokního kostýmu pro Farinelliho (Italský pěvec) nebo modelový klobouk, inspirovaný módou Wiener Werkstätte kolem roku 1912 (Modistka) a dívčí organdové šaty pro Sophii z téhož období. Co by se mohlo zdát nesourodé, se na široké scéně Grosses Festspielhausu spojuje v působivý obraz podpořený promyšlenou prací se světlem. Režisér dokonale vede herecky i nejmenší sborové party. První dvě dějství opery působí architektonickou velkorysostí vídeňské metropole, třetí dějství pak magickou atmosférou osvětleného parku v Prateru v kontrastu s erotickou realitou trochu ušmudlaného hostince.

Růžový kavalír patřil vždy k nejčastěji inscenovaným operním titulům na salcburském festivalu (1929-1935, 1937-1939, 1941, 1946, 1949, 1953, 1960-1961, 1963-1964, 1969, 1978-1979, 1983-1984, 1995, 2004, 2014-2015). V jeho inscenacích se vystřídalo množství světových pěveckých a dirigentských hvězd. Tato inscenace z roku 2014, která je letos reprízována jen s dvěma změnami v obsazení (Golda Schultz nahradila Mojcu Erdmann v roli Sophie a nový je také představitel Pěvce), dosahuje hranic dokonalosti a určitě patří k nejlepším letošním představením.

Hodnocení autora recenze: 100%

Salzburger Festspiele 2015
Richard Strauss:
Der Rosenkavalier
Digirent: Franz Welser-Möst
Režie: Harry Kupfer
Scéna: Hans Schavernoch
Kostýmy: Yan Tax
Světlo: Jürgen Hoffmann
Videodesign: Thomas Reimer
Dramaturgie: Christian Arseni
Sbormistr: Ernst Raffelsberger
Sbormistr dětského sboru: Wolfgang Götz
Konzertvereinigung Wiener Staatsopernchor
Salzburger Festspiele und Theater Kinderchor
Wiener Philharmoniker
Angelika-Prokopp-Sommerakademie der Wiener Philharmoniker
Premiéra 1. srpna 2014 Grosses Festspielhaus Salcburk
(psáno z reprízy 23. 8. 2015)

Die Feldmarschallin Fürstin Werdenberg – Krassimira Stoyanova
Der Baron Ochs auf Lerchenau – Günther Groissböck
Octavian – Sophie Koch
Herr von Faninal – Adrian Eröd
Sophie – Golda Schultz
Jungfer Marianne Leitmetzerin – Silvana Dussmann
Valzacchi – Rudolf Schasching
Ein Sänger – Andeka Gorrotxategi
Annina – Wiebke Lehmkuhl
Ein Polizeikommissar – Tobias Kehrer
Der Haushofmeister bei der Feldmarschallin – Franz Supper
Der Haushofmeister bei Faninal – Martin Piskorski
Ein Notar – Dirk Aleschus
Ein Wirt – Roman Sadnik
Drei adelige Waisen – Federica Lombardi, Catriona Morison, Dara Savinova
Eine Modistin – Claire de Sévigné
Ein Tierhändler – Goran Cah
Vier Lakaien/Kellner – Franz Gruber, Friedrich Springer, Jens Musger, Won Cheol Song
Leopold – Rupert Grössinger