Očima Lukáše Vasilka: Pražský filharmonický sbor po dvou letech v Bregenzu II.

Mokré počasí potíže opravdu přineslo, ale technický tým ani sólisté se nevzdali. Navlékli pláštěnky a holínky a zkoušelo se i za deště. Muselo to být zničující. V poslední chvíli naštěstí přišel zlom – před generálními zkouškami urputné deště ustaly a do premiér už nespadla ani kapka. Jubilejní pětasedmdesátý ročník Bregenzer Festspiele tak mohl ve středu 21. července 2021 začít.

Festival byl zahájen slavnostním koncertem. Na programu byly ukázky z nově nastudovaných oper a před Vídeňskými symfoniky se vystřídali všichni dirigenti letošních inscenací. Nebyl to ovšem jen hudební zážitek, ale také vypíchnutá společenská událost, kterou sledovalo celé Rakousko. Ve vyprodaném divadle byli přítomni mj. rakouský prezident Alexander Van der Bellen, kancléř Sebastian Kurz a ministr zahraničí Alexander Schallenberg. Pan prezident měl skvělý proslov. Mluvil převážně spatra, obratně improvizoval, dotýkal se celospolečenských témat. Festivalové publikum hltalo každé jeho slovo, několikrát spontánně zatleskalo, párkrát se i srdečně zasmálo. Nejsem Rakušan, ale i mě jeho slova zahřála. Jenže vzápětí, když jsem si uvědomil, že u nás se kultura takovému zájmu politických elit už celá léta netěší, mě přepadla spíš lítost.

Zahajovací koncert následovala ve stejný den večer premiéra opery Arriga Boita Nerone. Režijní ztvárnění Oliviera Tambosiho se nakonec ukázalo spíš nezvyklé než komplikované, ovšem i tak zůstala tato inscenace pro všechny účinkující velkou uměleckou výzvou. Boitova hudba je totiž mimořádně náročná. Například sborový part patří v rámci operního repertoáru rozhodně k těm obtížnějším a rozsáhlejším. Skladatel žene zpěváky do velmi exponovaných hlasových poloh, spoustu pasáží navíc komplikuje bohatou rytmikou a tempovou agogikou. Souhra s orchestrem pak není jednoduchým úkolem, zvlášť ve chvíli, kdy se ta složitá hudební struktura zkombinuje s hereckou akcí. Německý dirigent Dirk Kaftan ale zkoušel pečlivě, rozvážně a s nadhledem, a tak jsme se do žádné z pastí Boitovy originální partitury nechytili.

Nejtěžší úkol nás čekal ve čtvrtém dějství, kde jsme neměli vystupovat na scéně, ale náš zpěv měl znít z prostoru za jevištěm. Jenže během zkoušek se nepodařilo najít místo, které by bylo akusticky tak vyhovující, aby nemuselo být uměle amplifikováno. Dirigent proto po nějakém čase přišel s nápadem umístit sbor na osvětlovačskou lávku zavěšenou vysoko nad hledištěm. Zvukový záměr, kdy publikum neuslyší zpěv zepředu, ale odkudsi z výšky, se zdál být perfektní – sbor zde totiž ztvárňuje rozlícené obecenstvo římské arény, v níž probíhají gladiátorské hry. Praktická stránka věci ale už tak idylická nebyla. Na úzkou polouzavřenou lávku bylo totiž potřeba vtěsnat čtyřiapadesát zpěváků a sbormistra, k tomu tam bylo nutné počítat s vysokou teplotou a nedostatkem čerstvého vzduchu. Z hlediska souhry s orchestrem se navíc jedná o nejtěžší úsek celé opery. Ale zvukový efekt se nakonec ukázal jako velmi dobrý, dokonce snad ohromující, a tak jsme se dohodli, že nám to za tu chvíli nepohodlí stojí. Naše ochota podstoupit tuto „uměleckou akrobacii“ si vysloužila od vedení festivalu velké uznání!

Druhý den večer, 22. července, se uskutečnila obnovená premiéra Verdiho Rigoletta, což bylo zároveň první letošní představení na slavné jezerní scéně. Opera určená pro venkovní prostor se v Bregenzu provádí vždy ve dvou sezonách za sebou, a to kvůli zájmu publika i finanční nákladnosti. Od první premiéry této inscenace už nicméně uběhly dva roky, protože loňský festival byl kvůli covidu zrušen. Šéfem předloňského hudebního nastudování byl dirigent Enrique Mazzola. Jeho Rigoletto byl velmi detailně propracovaný, skoro virtuózní, a měl doslova rossiniovský švih. Letošní sérii převzala britská dirigentka Julia Jones a její pojetí je spíše tradiční. Druhým dirigentem je mladý izraelský umělec Daniel Cohen, se kterým jsme se poprvé setkali před dvěma lety, kdy s námi tady v Bregenzu výborně nastudoval Massenetova Dona Quichotta.

Pražský filharmonický sbor v Rigolettovi nevystupuje přímo na jezerní scéně, ale spolu s Vídeňskými symfoniky provádí operu ve vnitřním prostoru divadla. Zvuk sboru a orchestru je pak přenášen do venkovního hlediště a na jevišti vystupují místo našich zpěváků statisté nebo členové místního Bregenzského festivalového sboru. Publikum tedy sbor i orchestr slyší, ale nikdy nevidí, a pro nás je to každý večer spíš koncert než představení. Jinak to ovšem mají sólisté. Ti, které publikum sleduje na scéně, jsou skuteční a při zpěvu se řídí gestem dirigenta přenášeným prostřednictvím monitorů do všech koutů členitého jeviště.

Jezerní scéna je vybavena tak, aby umožňovala co nejefektnější podívanou plnou originálních světelných, vizuálních a technických efektů. Často se v této souvislosti ozývají hlasy, že opera nepatří na vodní hladinu, ale do divadla, nebo že to, co se odehrává na scéně, je až moc prvoplánové či přehnané. Možná na tom něco je. Jenže který jiný festival dokáže přivést do hlediště sedm tisíc posluchačů pětadvacet večerů za sebou, a k tomu na operu? Posluchači navíc odcházejí nadšení a následující rok se znovu vracejí, klidně na stejnou inscenaci. Kdyby opery na jezerní scéně nenabízely tak výjimečnou podívanou zasazenou do originálního venkovního prostředí, těžko by toto široké laické publikum přicházelo v takovém množství. Je navíc jisté, že většina ze stávajících návštěvníků by pak žádnou operu za celý svůj život neviděla ani neslyšela. A to je ohromná kulturní hodnota, která onu „show“ snadno ospravedlňuje.

Pražský filharmonický sbor je rezidenčním tělesem Bregenzského festivalu od roku 2010. Za tu dobu u Bodamského jezera odzpíval a odehrál více než tři sta představení nebo koncertů a počet velkých operních titulů, které pro festival nastudoval, atakuje dvacítku. Mnozí zpěváci strávili v Bregenzu už rok a tři čtvrtě ze svého života! Z této bilance je jasné, že sbor se stal nedílnou součástí festivalu a festival nedílnou součástí sboru. Obě instituce spolu rády spolupracují a plánují projekty na několik sezon dopředu. Už teď lze prozradit, že v roce 2022 bude Pražský filharmonický sbor na Bregenzer Festspiele účinkovat v Pucciniho opeře Madame Butterfly a v raritním díle Umberta Giordana nazvaném Siberia.