Od FOKu zpět k romantikům

Zápisník Jindřicha Bálka (104)

Občas člověka nějaký koncert inspiruje poslechnout si stejná díla znovu a připomenout si některé nahrávky. Poslední koncert FOKu k tomu zvlášť nahrává. Dvořákova koncertní předehra V přírodě na koncertě pod taktovkou Jaca van Steena ve středu postrádala barvitost a zvukovou plnost.

Byl jsem ale posléze překvapen, kolik jí obsahuje Talichova nahrávka z roku 1948. Patří sice k těm technicky horším, ale i tak má neobyčejnou vnitřní živost a poetickou atmosféru. A je zajímavé, jaké zvukové homogenity je v ní dosaženo a jak i z krátkých zvukomalebných témat vzniká velký souvislý hudební proud, do kterého se přirozeně zapojují sóla dřevěných dechových nástrojů. Když už si člověk pustí takovou předehru V přírodě, samozřejmě nechá hrát desku dál a slyší jeden z nejtemperamentnějších Karnevalů, jaký byl kdy zahrán. Tato nahrávka je navíc novější a technicky lepší. Talich nejprve žene orchestr do závratného tempa, aby pak o to více vyzněla lyrická střední část, kde se tempo téměř zastaví. A tu mystiku, se kterou pak začíná Othello, tu snad v dnešních koncertních síních nemůžeme slyšet vůbec. Je občas dobré zažít, že když se o nějakém dirigentovi mluví jako o legendě, největším českém dirigentovi a podobně, lze se o tom velmi živě přesvědčit – a není to pouze tvrzení ze slovníku. Je také dobré zažít, že Talichův „romantismus starého slohu“ nepůsobí nijak zastarale.

Když se pak vrátíme ke koncertu FOKu tento týden, bylo neobyčejně sympatické slyšet, že houslistovi Janu Mráčkovi je velký kus romantického stylu přirozeně přítomen, i když je velmi mlád. Jeho kulatý vřelý tón se k Bruchovi hodil skvěle. Janine Jansen s Českou filharmonií před několika měsíci pravda ukázala zcela jiné tónové bohatství a svrchovanější techniku, ale bylo v tom mnohem více spekulativnosti. A člověka to láká zaposlouchat se do někoho ze starých romantiků s velkým srdcem, já jsem vybral Davida Oistracha a jeho nahrávku z roku 1954 s Lovro von Matačičem. Je to snímek v každém tónu tak podmanivý, že má člověk pocit, že to v podstatě nelze hrát jinak.

Do třetice měl FOK na programu skladbu Tak pravil Zarathustra Richarda Strausse. Pokaždé mě nad tím dílem napadá, jaký byl Strauss mistr či praotec marketingu. Věděl, že když se na plakát napíše Also sprach Zarathustra, zaujme to. Zkomponoval mnohaslibné a virtuózně instrumentované dílo, které má jakési hlubokomyslné charisma – a úspěch sklízí dodnes. Přitom se obávám, že v něm mnoho filosofičnosti není. A přesně takové jsou názvy jednotlivých částí, převzaté z Nietzscheho spisu. Občas také přemýšlím nad tím, jestli Strauss svým dílem bezděky nevystihl ducha a povahu jeho literární předlohy.

Na koncertě vyšlo toto dílo FOKu docela dobře, zvuk byl mnohem barevnější, ale možná k tomu přispělo hlavně větší obsazení orchestru.

Když pak člověk chce opravdu ocenit, jak se dá kouzlit se zvukem, namůže udělat chybu, když si pustí Karajanovu nahrávku. Na ní pak musí ocenit zejména jejich bolestně vášnivou barvu, při které se dá na chvíli sladce zapomenout, že navzdory všem kompozičním dovednostem dílo nemá hlavu ani patu. A když jsme vzpomínali před chvílí Talicha, lze připomenout, že Karajanův estetický ideál homogenního a plného zvuku je velmi podobný. A slavný šéf Berlínských filharmoniků Talicha velmi uznával.

Autor je redaktorem České rozhlasu-Vltava