Od Janáčka k Schumannovi: Prague Philharmonia, Valentine Michaud a Oscar Jockel

„Celý koncert začneme obklopeni přírodou díky Janáčkově Suitě pro smyčce, pak postoupíme do úplně jiného světa – ztratíme se v Martinově polytonální baladické hudbě se sólovým saxofonem – a na konci první poloviny přijde Milhaudův taneční Scaramouche. Ve druhé polovině koncertu pak zazní ‚Jarní‘, symfonie Roberta Schumanna, která nás opět vrátí k původnímu motivu přírody,” komentuje program koncertu asistent šéfdirigenta Berlínské filharmonie a držitel ceny Herberta von Karajana Oscar Jockel.

Hudba je pro Oscara Jockela cestou do jiného vesmíru, v němž se člověk ztratí, aby se paradoxně skrze tuto ztrátu vrátil sám k sobě. Jako malý totiž trpěl vzácnou vadou sluchu, a právě hudba mu v té době pomáhala. „Nedokázal jsem komunikovat slovy, a tak jsem si místo toho sedl ke klavíru a s jeho pomocí jsem se snažil vyprávět příběhy, nebo spíš vyjádřit své pocity z událostí. V té době mi to ale připadalo jako naprosto normální a přirozené,” vzpomíná Jockel na své komunikační bariéry.

Prague Philharmonia otevře květnový koncert Leošem Janáčkem, jehož kompoziční jazyk se silnými vlivy z moravského prostředí, dozrál k opravdu mimořádné originalitě. Janáčkova Suita pro smyčce vznikla jako jeho vůbec první orchestrální dílo ještě na sklonku 70. let 19. století – největší slávy se přitom skladatel dočkal až o tři dekády později.

Také Symfonie č. 1 B dur „Jarní“ Roberta Schumanna je dílem, které předznamenává velkou budoucnost jejího geniálního autora, jednoho z nejvýznamnějších představitelů německého romantismu.

V centru večera pak stojí dvě kontrastní kompozice pro sólový saxofon, kterého se ujme talentovaná Valentine Michaud. Teskná, melodická Balada švýcarského skladatele 20. století Franka Martina představuje saxofon jako cituplný a tvárný nástroj. Jiskřivý Scaramouche Daria Milhauda zase staví do popředí virtuózní rozměr saxofonu.