Od literatury k opeře

V Divadle na Vinohradech hrají Její pastorkyňu, drama Gabriely Preissové. Silným realismem vzbudilo ve své době bouřlivě protichůdné ohlasy, autorka byla obviňována z přehnaného naturalismu, z neúcty k tradovanému idylickému vidění venkova, z plagiátorství i z psychologické nevěrohodnosti a dokonce z toho, že musí přece mít něco s ředitelem Národního divadla Šubertem, když jí to vůbec uvedli. Hra se později ve “zlaté kapličce” už nikdy nedávala. Vidět ji nyní a prožít ji, je silné. Je to dobře napsaná a emotivně zahraná věc. Je v divadle mimořádným zážitkem. Ale ještě větším zážitkem je pro operního nadšence, pokud k tomu má před vnitřním zrakem a sluchem dostatečně přítomnu Janáčkovu operu stejného jména.

Jenůfa, Laca a Števa jsou si v činohře podobní s těmi, co známe od Janáčka. Na počátku zamilované děvče, o několik měsíců později skrývaná svobodná matka, posléze zlomená bytost bez energie a bez pořádné budoucnosti, ale na samém konci mladá žena s troškou nové naděje. Števa jako bezstarostný, povrchní a namyšlený chasník, který tvrdě narazí. A Laca jako trochu urputný, ale hodný a čím dál ryzejší muž. Tak je podává i režisér Martin Františák. O to větším překvapením je Kostelnička. Z opery si ji pamatujeme jako upjatou, přísnou osobu, z níž jde opravdu respekt a strach; jen vzpomeňme na Evu Urbanovou v této roli…!

Dagmar Havlová ji na Vinohradech hraje jako mnohem složitější postavu, ne jako jeden daný typ, ale lidštější. Civilně, mnohotvárně. Taková role je ovšem zároveň ve své přirozenosti obyčejnější a tedy i jakoby jednodušší. Jen si pořád v duchu říkáte, nakolik je to tak napsané a nakolik jde o vklad režiséra a herečky.

Když sedíte v hledišti a intenzivně vnímáte děj vesnického dramatu, neustále si uvědomujete, že dialogy, repliky a ducha a spád tohoto příběhu znáte jako své boty, i když jste Preissové drama dosud neviděli. Někdy je skoro až neuvěřitelné, že herci říkají úplně stejná slova, jaká jiní umělci v jiném žánru, v žánru hudebního divadla, zpívají. Ano, Janáček samozřejmě předlohu nějak zkrátil – ale jinak ji už pak zhudebnil, jak byla. A byl mezi prvními, kdo komponovali na prózu. Vždyť jen o pár let dříve ještě Josef Bohuslav Foerster převedl jinou hru Gabriely Preissové do klasického operního libreta, které má být ve verších. Předlohou byla Gazdina roba, výsledkem opera Eva. Janáček ponechal rozvrh, děj, zápletku i vyznění mnohem syrověji. Udělal dobře. Hudbou pochopitelně příběh posunul. Shodným směrem.

Pak si vzpomenete na Soňu Červenou jako Emilii Marty v Národním divadle před několika lety. Čapkova hra, odehrávající se v jeho současnosti v městském prostředí, inspirovala Janáčka k opeře Věc Makropulos. První opeře, v níž se telefonuje. A zase – jste na činohře a text se vám odvíjí, jako byste se ho kdysi naučili. Skladatel to risknul a zhudebnil i prózu Karla Čapka v mnoha místech tak, jak byla. Jste na činohře, kterou jste nikdy předtím v divadle neviděli, ale máte nutkavý pocit, že jste na místě, kde už jste byli, že zažíváte něco podruhé… Ne, není to tak. To jen originalita skladatelova hudebního myšlení a vyjadřování Čapkovu prózu integrovala.

O Janáčkovi se říká, že jeho opery jsou lepší než jejich předlohy. Něco na tom bude. Hudba každopádně literaturu či drama povznáší někam, kam by se pouhá slova nedostala. Uvědomil jsem si to nedávno při sledování útržkovitého děje dramatu Z mrtvého domu ve Velšské národní opeře. Výjimečně se tam v tomhle případě zpívala věc anglicky. Na rozdíl od místních jsem tedy nerozuměl jednotlivým slovům a větám zdaleka tak dobře, jako když zaznívají v mé mateřštině. Ale hudba mi to pomáhala překonat. Sugestivita sibiřského lágru a vězňů na samém okraji společnosti a života, ale přesto s jiskrou Boží, byla úžasná. Hudba povznáší slova někam, kam sama nedosáhnou…

Vzpomeňte na obyvatele Měsíce nebo na husity u pana Broučka. I tam hudba podává pomocnou ruku jak poetičnosti, tak patosu… Uvědomíte si to i tehdy, když sledujete nějakou opravdu dobrou inscenaci Káti Kabanové, třeba tu Carsenovu, co se hrála loni na Janáčkově festivalu v Brně. Kdo kdy u nás slyšel nebo četl předlohu této opery. Zasvěcený divadelník řekne, že se Janáčkově opeře nevyrovná. S hudbou se ovšem i v tomto příběhu náhle dostanete na nebesa i do úchvatné hloubky… A uvědomíte si totéž, když posloucháte Karla Högera, jak nenapodobitelně čte Těsnohlídkovu Bystroušku. Je to jako slovesná záležitost úžasné, dojemné, hluboké i zábavné, ale pokud znáte i operu, něco tomu přece jen jakoby schází. Prostor, nálada nočního lesa. Chybí tomu naléhavost a rytmus, jaké má a dává literatuře či příběhům jen hudba.

A teď si vezměte stranou na pár slov středoškoláka gymnazistu a chvíli se vyptávejte. Na rozvrh, na to, co se učí… I když už dávno není povinná ruština, o Dostojevském ve škole slyšel. Neslyšel o Ostrovského Bouři. Jméno Svatopluk Čech zná. Preissovou mu jako zakladatelskou osobnost nového stylu při probírání české literatury podrobně vysvětlovali, i když s jejími texty se patrně nijak intenzivně nesetkal. Čapka mu vysvětlili také – a dokonce od něj asi i něco četl, tedy přesněji řečeno: musel přečíst… A o Těsnohlídkovi ví náhodou něco víc od vás – z posledního rodinného výletu na Brněnsko. Ale pak zaveďte řeč na hudebku – hudební výchovu. Janáčkovu Věc Makropulos, Z mrtvého domu, Káťu Kabanovou, Lišku Bystroušku, Výlety páně Broučkovy ani Její pastorkyňu jim samozřejmě ve škole nikdo ve zvuku nepustil. Ani kousek. Nepustil jim ani Rusalku. Ani jiné klasické české operní dílo. Nikdo jim neřekl, že taková díla existují, nikdo je s nimi nerozebíral. Nikdo jim nedal za úkol si je někde sehnat a poslechnout. Nikdo s nimi nikdy nehovořil o Janáčkovi, natož o světové oblibě jeho opery známé pod jménem Jenůfa… Prý jim učitelka hudební výchovy ale často nutila klábosení o posledním týdenním vývoji jakési komerční televizní soutěžní show, kde se zpívá.

Tak tady bude asi něco špatně. A hned několikrát, řeknete si. Nejen v konkrétním provedení onou vyučující a v kvalifikačních požadavcích na pedagogy. Právě že bude něco špatně už v osnovách. A asi ještě i někde hlouběji a zásadněji.