Od moře k moři (2)

aneb Čtyři hudební zastavení Pražských symfoniků na španělském turné 

Koncert první: Castellón 
My v Čechách z evropských peněz stavíme cyklostezky a pořádáme semináře. Španělé po svém vstupu do Evropské unie stavěli nejprve dálnice a pak koncertní sály. Každý na to jde po svém. Nemyslím, že by jich v jiné zemi bylo postaveno za krátké období tolik jako tady. Svá úskalí to ale také mělo. Když jsem před lety poprvé vstupoval do Auditori i Palau de Congressos de Castelló, byla to zbrusu nová budova čistých linií s velkými skleněnými plochami v jejím plášti, s designovými křesílky v rozlehlém chladivém foyeru, s koncertním sálem, jehož obložení svědčilo o pozornosti věnované akustice. Ta budova stála uprostřed pole – vyprahlé kamenité pláně. Příjezdové cesty žádné. To bylo před deseti lety.

Dnes už je to naštěstí jinak. Z jedné strany park, všude spousta stromů obsypaných teď v lednu mandarinkami, upravená plocha před průčelím budovy, samozřejmě příjezdové cesty, parkoviště. Důstojné entrée takové budově, překvapení ale zase jiná.

Cestu do světa našim orchestrům i všem komornějším formacím vydláždili naši skladatelští velikáni. Tomu také odpovídají nejfrekventovanější zájezdové programy. A tak jsme v Castellónu hráli předehru k Prodané nevěstě a Dvořákovu 8. symfonii. A k tomu Brahmsův Koncert pro housle op. 77 se sólistou Ivanem Ženatým.

Nenabízí Castellón odpověď na otázku, zda v Praze stavět nový koncertní sál?
Z mnoha zřejmých a patrně i mnoha nevědomých detailů se nám do mysli vkrádal pocit, že místní pořadatelé dorazili asi tak hodinu před námi, aby rozlehlou budovu po delším období odemkli, rozsvítili, zatopili a připravili na koncert. Zejména zima ve všech prostorách patřila k těm zřejmým signálům. Naštěstí také hudebníci mají v sobě odhodlání vlastní jen těm, kteří vystupují na podium či jeviště před své publikum – hrají, zpívají, mluví, tančí pro svého diváka bez ohledu na osobní strázně.

Španělské publikum ovšem bylo vřelé a koncert si náramně užilo. Mně bylo hloupé vzít si také kabát, a tak jsem seděl v auditoriu, mrzly mi nohy a záviděl jsem muzikantům, že se hraním zahřejí.

Obecně je pravda, že jižní země si ne vždy umí poradit se zimou. V tomto případě je ale zřejmé, že budova Koncertního a kongresového centra v Castellónu není vytížena, jak by měla být. Jistě se na tom podepisuje i ekonomická kondice Španělska. Protože to ale není první případ, první země a první město, kde na něco takového narážím, vidím v tom odpověď na ambice postavit v Praze nový koncertní sál.

Zájezd je i není vybočením z rutiny
Když jste na turné, nevedete děti do školky, nečekají vás na finančním úřadě, nejdete venčit psa. Jste vysvobozeni ze svých domácích tras a rutin a běžné starosti lidí v zemi a městě, kam přijíždíte koncertovat, k vám doléhají jen okrajově. Tak jako když jsme v Castellónu vyráželi v autobusech ke koncertnímu sálu a museli čekat, než se rozjede doprava zablokovaná kvůli demonstraci.

Život orchestrálního hudebníka má ale své zákonitosti. A tak, když se projdete během dne hotelem, kde je orchestr ubytován, můžete si myslet, že jste se ocitli na akademii, kde právě probíhají mistrovské kurzy pro všechny orchestrální nástrojové obory. Jdu chodbou a slyším hned několikery housle, vstoupím do svého pokoje a někde za zdí flétna, otevřu dveře do koupelny a shora i zdola zase tóny.

Jak se FOK řekne španělsky
Zkratka FOK je celých osmdesát let existence našeho orchestru součástí jeho názvu. A dávno také značkou. Ovšem pouze v češtině. Náš oficiální (a chráněný) název v angličtině zní Prague Symphony Orchestra, v němčině Prager Symphoniker, ve francouzštině Orchestre symphonique de Prague. Designovaný šéfdirigent Pietari Inkinen si ale zkratku FOK oblíbil a rád ji používá. Vkradla se nyní i do názvu, který používají španělští pořadatelé. Takže tady v Castellónu jsme Orquestra Simfónica FOK de Praga.

Přeji příjemný den do Prahy, z Castellónu exkluzivně pro Operu Plus
Daniel Sobotka

Autor je ředitelem Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK
Foto FOK