Její dílo stále fascinuje, je strhující, plné imaginace, vášnivé i vtipné, stejně jako její osobnost. Talentovaná komponistka a dirigentka Vítězslava Kaprálová byla drobná a dětsky rozmarná, čímž vyvolávala touhu být chráněna. „Kam přišla, přinesla s sebou jaro,“ napsal o ní její důvěrný přítel, skladatel Bohuslav Martinů. Za křehkou slupkou skladatelky však byla houževnatost, píle i sebevědomí. Dílo Kaprálové, která se narodila před sto lety, 24. ledna 1915, patří dodnes k repertoáru předních světových hudebníků.
Jedna z nejhranějších českých skladatelek se za pouhých pětadvacet let svého života stačila výrazně zapsat do české hudby dvacátého století. V tvorbě uplatňovala rodačka z Brna moravskou melodiku, ale i světové postupy moderní vážné hudby. K jejím známým dílům patří třeba orchestrální Vojenská symfonieta, píseň Sbohem a šáteček na stejnojmennou Nezvalovu báseň či klavírní cyklus Dubnová preludia, se kterými exceloval pianista Rudolf Firkušný.
„Vitka“ Kaprálová, jež se prosadila v oboru, který byl do té doby výsadou mužů, byla osobitou a plně tvůrčí osobností. V jednom dopise matce kupříkladu napsala: „Nezbývá než nacházet dobro s otevřenýma očima a zlem se zocelovat; být vděčen za krásu, která nás obklopuje, i za bolest…“
V posledních desetiletích je ale Kaprálová známa též jako literární postava knih Jiřího Muchy Podivné lásky a Jindřicha Uhra Ona a Martinů. V nich byl zveřejněn intimní vztah Kaprálové ke staršímu a ženatému skladateli Bohuslavu Martinů, což ale nezasunulo do pozadí její dílo.
Vítězslava Kaprálová se narodila v Brně 24. ledna 1915 v rodině skladatele Václava Kaprála. Od dětství projevovala mimořádné hudební nadání – v pěti letech už hrála s otcem čtyřručně na klavír, v devíti napsala první větší skladbu. Zároveň ale často stonala. V deseti letech se léčila v tuberkulózním sanatoriu ve Starém Smokovci.
Proti otcově vůli vystudovala skladbu a dirigování na konzervatoři v Brně, později studovala na mistrovské škole v Praze skladbu u Vítězslava Nováka a dirigování u Václava Talicha.
Ve svých dvaadvaceti letech v listopadu 1937 již dirigovala v Praze před Českou filharmonií svoji Vojenskou symfonietu (prezident Edvard Beneš jí tehdy osobně poděkoval) a o rok později ji přednesla se Symfonickým orchestrem BBC v Londýně.
Vítězslava Kaprálová žila od roku 1937 v Paříži, kde byla soukromou žačkou Martinů. Vztah žačky (Martinů ji oslovoval „písničko“) a učitele (byl o čtvrt století starší) se postupně změnil ve spolupráci dvou vyhraněných osobností a vzájemnou konzultaci při komponování, zároveň ale přerostl v intimní cit. „Že se vztah Martinů k ní měnil, nebyl žádný div,“ napsal její pozdější manžel Mucha v knize Podivné lásky. „Každý se do ní snadno zamiloval, ale Martinů měl několik důvodů navíc. Byla Češka, milovala Vysočinu, jeho rodný kraj, a jako skladatelka byla přímo duší jeho duše.“
Jejich vztah se nejvíce zrcadlí ve Dvou koledách milostných, spolupracovali ale též při skládání Tre ricercari Martinů a Kaprálové Partity pro smyčcový orchestr a klavír. V Paříži také vznikly klavírní Variace na zvonkohru kostela Saint-Etienne du Mont, jedno z nejosobitějších děl Kaprálové.
Krátce před svou smrtí se Kaprálová v dubnu 1940 provdala v Paříži za spisovatele Jiřího Muchu, syna malíře Alfonse Muchy, i když ještě měsíc předtím se zasnoubila s Muchovým přítelem, letcem Ivem Tondrem. Při útěku před postupující nacistickou armádou u ní propukly příznaky tuberkulózy, které podlehla v Montpellieru na jihu Francie 16. června 1940.
A Martinů? Sedm let po Vitčině smrti píše v New Yorku: „Jen jedna otázka neopustila dodnes mé vědomí a vzpomínky. Proč osud jí dal tolik energie a tolik vzácných darů a proč jí nedal možnost, aby jich mohla využíti? A na tuto otázku, myslím, nikdy nedostanu odpovědi.“
Foto archiv
