Od moře k moři (4)

aneb Čtyři hudební zastavení Pražských symfoniků na španělském turné 

Aragonii střídá Kantábrie, ze Zaragozy se přesouváme autobusy o dalších 400 kilometrů severozápadním směrem do Santanderu na břehu Biskajského zálivu. S předposledním městem našeho turné tak završujeme přesun přes šíji španělského poloostrova od Středozemního moře k Atlantiku.

Orchestr na cestách: stočlenná expedice a klidně i 4 tuny nákladu
Orchestr na cestách, to není živelná karavana turistických nadšenců, ale profesionální logistická operace, měsíce promýšlená a vylaďovaná. Nástroje a hudebníci cestují zvlášť. Není to tak, že například kontrabasisté si k autobusu vedle kufru přitáhnou svůj nástroj a za pomoci řidiče ho s tvořivým zanícením autoturisty nacpou do přívěsu nebo nějaké nástavby jako při cyklistických či vodáckých zájezdech. S sebou si hudebníci do autobusu berou jen menší nástroje a pak ty opravdu cenné mistrovské – to se týká zejména smyčcových. Většina nástrojů se ale dopravuje v kamionu, uložená ve speciálních bednách. Třeba právě taková kontrabasová bedna má výšku přes 2 metry. Kromě nástrojů se v bednách přepravují i boty, fraky, noty, někdy pro jistotu i notové pulty. V místě koncertu se beden ujímají naši kustodi, rozmisťují je v zázemí, připravují pódium. A po koncertě naopak. V sále musejí být o několik hodin dříve než orchestr a končí hluboko v noci ve chvíli, kdy už ostatní dávno sedí na večeři nebo spí. Je to dřina hodná přístavních dělníků. Jede-li velké obsazení orchestru na delší zájezd, může takový náklad hravě dosáhnout i 4,5 tuny. Zkuste si spočítat, kolik ti dva maníci za jeden zájezd navzpírají. Mimochodem, znáte je, to jsou ti samí, co si pak uvážou kravatu a mezi skladbami přestavují pódium. Zasloužili by potlesk také. Toto naše turné obnáší 42 beden, jejichž celková váha činí 3295 kg a objem 28 kubických metrů.

Království cestovních beden

I přesuny hudebníků se řídí přísnými pravidly. Existuje na to dokonce podrobný zájezdový řád. Definuje také, kolik hodin lze v autobuse v den koncertu přesunem strávit. Ale i bez něj je zájem orchestru, sólisty, dirigenta, managementu i hostitelské agentury stejný: až nastane večer, rozsvítí se pódium a do potlesku nastupuje vyžehlený, naleštěný, soustředěný orchestr, aby publikum i v tomto sále uvedl do extáze.

Španělské měření času
Hned první přejezd z Madridu do Castellónu je delší, domlouváme se proto na přestávce. Odjezd za 40 minut. Za 40 minut všichni stojí u zamčených autobusů. Po dalších 20 minutách řidiče nacházíme. Právě dokončili svůj lehký oběd, a tak odjíždíme.

Manažerka orchestru Tereza Kramplová se během jiného přejezdu se španělským řidičem domlouvá, kdy udělat přestávku. Jsme na dálnici. „Za 10 minut bude perfektní místo, naznačuje.“ A skutečně, už za 45 minut u toho motorestu zastavujeme.

Ale nemylte se. Naši řidiči jsou vždy usměvaví, ochotní, pomáhají s kufry, nic není problém. S těmi časy také už není žádná potíž. Registrovali jsme i jejich první anglická slova: thank you a Tereza.

Ivan Ženatý je lachtan
Možná to mají všechny vnitrozemské národy stejné, rozechvění, když se blíží oceán, když začínáte cítit jeho vůni. Asi 100 kilometrů před Santanderem jsme se vynořili z hor a spatřili Atlantik. Čtyřicet lidí v autobuse slastně vzdychlo. Dalších čtyřicet lidí v našem druhém autobuse nepochybně také.

Ivan Ženatý je sólový hráč, psychicky vyzbrojen jít ještě dál. Atlantik ho přitahuje tak, že se šel po příjezdu do Santanderu vykoupat. Bylo 7 stupňů, tak proč ne. Doprovodil ho ještě Miloš Havlík, vedoucí skupiny druhých houslí. Ten už se koupal i na Aljašce. Oba vypadali posléze náramně osvěženi, jen měli obavy z velkých vln, které je táhly od břehu. To nakonec potvrdil i Pavel Peřina, vedoucí skupiny viol a jinak také námořník, který na jachtě obeplul svět: „Vlny a počasí v Biskajském zálivu jsou proslule zrádné.“ Připojil pak historku o jiném mořeplavci s katamaránem, který se právě odtud vydal na moře. Za dvě hodiny byl zpět v hospůdce, kde seděl před vyplutím, když neuspěl proti vlnám a větru. Majitel hospody mu vysekl poklonu, „čekal jsem tě za hodinu“, řekl.

Po cestovním dnu koncert třetí: Santander
Magie oceánu pro vnitrozemský národ je jedna věc. Že náš hotel je blíž oceánu než k Palacio Festivales Cantabria, je věc druhá. Obě jdou stranou, když přichází na řadu koncert.

Palacio de Festivales de Cantabria

Příjezd Pražských symfoniků je tu inzerován jako událost už druhý měsíc. Vezměte v potaz, že jsme ve městě s necelými 200 tisíci obyvateli, koncert takového rozměru se tu koná jen několikrát do roka.

Poutač na koncert FOKu

Ve zcela naplněném sále vidíme i pár dětí a zíráme, jak zvládnou i Sibelia.

Program hrajeme stejný jako v Zaragoze (Smetana, Brahms, Sibelius). Dirigent Heiko Mathias Förster má rozšafnější gesta než jindy, Ivan Ženatý je opět tím koncentrovaným houslistou, jak ho známe vždy, a oceán jako by mu opravdu dodal ještě další energii, orchestr je bezchybný.

Po koncertě sedíme ještě dlouho do noci s paní Sanzovou, agentkou, která nás ve Španělsku již desítky let zastupuje. I ona je spokojená, jinak bychom nemluvili o tom, kdy se sem FOK zase vrátí.

Vyhlášená santanderská pláž při odlivu

Tak zítra Logroňo.

Ze Santanderu exkluzivně pro Operu Plus Daniel Sobotka

Autor je ředitelem Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK
Foto FOK

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

Mohlo by vás zajímat