Odvážná dramaturgie závěrečného koncertu Janáčkovy filharmonie byla osvěžující
Janáčkova filharmonie Ostrava prošla neobvyklou sezónou 2020/21 se ctí. Velmi rychle se v roce 2020 adaptovala na alternativní provoz se streamingem ve spolupráci se Slezskou univerzitou a PARMA Recordings, v září a listopadu 2020 se jí podařilo uskutečnit dva mimořádné projekty pro Českou televizi – Stíny v mlze a Vánoční kolegy v obýváku. V roce 2020 navýšila nahrávací frekvence na dvojnásobek a vydala sedm CD, z nichž nejzajímavější byla s díly Zdeňka Fibicha, Philipa Glasse a Richarda Wagnera.
Z náročnějších symfonických koncertů připomeňme inaugurační koncert nového šéfdirigenta Vasilije Sinajského (s dlouhodobější praxí ve Velkém moskevském divadle, BBC Philharmonic orchestra a se Symfonickým orchestrem v Malmö) s náročným programem Richarda Strausse (s Kateřinou Kněžíkovou) a Igora Stravinského, nebo koncert s vystoupením úspěšného mladého klavíristy pocházejícího z regionu, Lukáše Vondráčka, 11. února 2021 s koncertem Sergeje Rachmaninova.
Koncert 13. května 2021 byl závěrečným vystoupením sezóny a dramaturgický nápad zrealizovat Alfreda Šnitkeho (v současnosti přepisovaného v německé verzi – Schnittkeho) jednovětý Koncert pro klavír a smyčce v kombinaci se Stravinského suitou Pták Ohnivák se jeví v převládající dramaturgické opatrnosti orchestrů v dobách omezení jako velmi osvěžující.
Šnitkeho koncert je z roku 1979, jeho premiéra zazněla 10. prosince 1979 v Leningradě v provedení Leningradské filharmonie pod řízením Alexandra Dmitrijeva s klavíristou Vladimírem Krajněvem. V roce 1985 ji nahrála Česká filharmonie pod taktovkou Gennadije Rožděstvenského s debutující klavíristkou Hanou Dvořákovou (PANTON 8111 0496). Tuto nahrávku lze považovat za autentickou vzhledem k tomu, že Rožděstvenskij (1931–2018) patřil k nejzasvěcenějším interpretům a přátelům skladatele, LP je dosud k sehnání.
Posluchači koncertu 13. května 2021 si mohli Koncert poslechnout ve streamované verzi s talentovaným mladým českým klavíristou Tomášem Vránou (*1994) za řízení hostujícího ruského dirigenta Andreje Borejka, který dlouhodobě spolupracuje s českými orchestry. Záznam byl opět pořízen ve spolupráci se Slezskou univerzitou (s krátkým výpadkem zvuku na začátku zahájení). Sledovanost se během víkendu ustálila na 750 návštěvách na YouTube.
Kdo by chtěl nahlédnout do složité osobnosti skladatele Alfréda Šnitkeho (1934 Engels-1998 Hamburk), lze doporučit dostupný zdroj kompilovaných rozhovorů. Sám autor odkazoval především na dlouholeté rozhovory s Alexandrem Ivaškinem, které chápal jako autentické a inspirativní (zpětně dokonce i pro sebe sama). Ivaškin sám připodobňuje hudbu Šnitkeho k jeho osobitému slovnímu projevu, kde se za jednoduchými povrchovými strukturami řadou asociací zrcadlí neuchopitelná složitost života.
Citujme dále z uvedeného zdroje: „.Myšlenka otevřeného kruhu, nebo spíše spirálové smyčky, je přítomna ve všech nejdůležitějších dílech Šnitkeho. Takže například ,hrdina‘ jeho instrumentálních koncertů (v tomto žánru se střety konfliktních sfér stávají snad nejnaléhavějšími) se na konci ,cesty‘ nutně vrací k něčemu originálnímu, hlavnímu, co přehodnocuje. Zkoušky nejsou marné…“
Šnitke svůj původ označil za poněkud „zmatečný“. Píše, že jeho předek přijal jméno německého pastora, který neměl rodinu. Narodil se 1934 v Engelsu v autonomní republice povolžských Němců, matka byla Němka a otec Žid s německým jménem, rodným jazykem pro něj byla ale ruština. Oba rodiče s nedokončeným vzděláním se živili překlady a novinařinou. K hudbě, jak říkal, ho nevedli, naopak, matka se dokonce údajně „děsila“ jeho zaměření, nicméně dvouletý pobyt v hudební a kulturní Vídni v něm zasel zájem o hudbu i literaturu. S klavírem začal nesoustavně až ve dvanácti letech. K tomu se vyjádřil: „Nenásledoval jsem přirozenou dětskou cestu postupného učení, a proto byl pro mě vstup na studium na škole (na Moskevské konzervatoři) velkým skokem. A skok vždy vyžaduje následné vyplnění, takže si myslím, že všechny ty styly, kterými jsem komponoval, jsou pokusem o vyrovnání v chybějící erudici hudební výchovy.“ (ibid.).
Pokud je Šnitkeho hudba vnímána bez předchozího poučení, slyšíme v ní spontánně například otisky Šostakoviče, Stravinského, Mahlera. V letech 1968–72 postupoval skladatel do jisté míry konceptuálně. Záměrně maximalizoval stylový kontrast v rámci jedné skladby (2. Houslová sonáta, První symfonie). Klavírní koncert, který jsme slyšeli v podání Janáčkovy filharmonie, nepatří do této kategorie, je to existenciální skladba, která se nabízí k interpersonální interpretaci symbolického vztahu sólisty – „hrdiny“, jak bylo uvedeno v citaci, a orchestru jako zástupce society.
Pokusme se, pro ilustraci, o popis nuancí vztahové dynamiky této skladby: Klavír začíná nejprve jednoduchým motivem v pianissimu. Jemně opakovaný, leč nesmlouvavý repetující tón se rozplyne do harmonické kakofonie. Poté to „hrdina“ zkouší jakoby deformovanou lyrickou beethovenskou promluvou. Orchestr odpovídá opakováním své verze, ale k harmonickému pochopení nedochází. Slyšíme paralelní míjení se. Orchestr nabídne jakousi optimistickou, až budovatelskou variantu, na kterou „hrdina“ neodpoví. Orchestr přichází s důraznějším projevem. Houpavý rozladěný zvuk další části vzbuzuje nevolnost. Klavír se vrací ke své replice. Orchestr začíná vlastní „štiplavé“ téma ve vysokých smyčcích. Klavír také odpoví rytmickým tématem. Orchestr se v gradaci přidává. Najíždí typický zvuk „ruské avantgardy,“ který se motoricky hrne v prudké dynamice pásem kupředu. Klavír začíná novou „zákrutu“ spirály – exponuje složité téma s trylky. Z orchestru vycházejí občasné reakce, které jako by si nevěděly úplně rady s dlouhou promluvou nástroje, který formuluje sebevědomé téma a rozpracovává i lyrický pohled na věc. Orchestr odpovídá ve vysokých smyčcích a opět se vynořuje společný „tanec“, kterým se propadáme do komplexního stupňujícího se šílenství, nebo možná kolektivního podvědomí, které nakonec ústí do generální pauzy. Klavír se vrací k jednoduché, ale temnější konstataci, kterou transponuje do světlejší verze. Je v tom chvíle smíření nebo snad rezignace. Začíná nový pokus o dialog. Potichu, jako by padaly kapky deště v pocitu deprese ve spodním rejstříku. Vrací se opět jednotónové téma klavíru, které se variačně rozvíjí a vrství, jako když se myšlenka „hrdinovi“ točí v hlavě a graduje. Přidává se orchestr rytmickou figurou. Tentokrát spolu bojují. Opět se vrací quasi optimistické téma orchestru, ale klavír si vede svou, nesouhlasí. Obě strany se konfrontují ve forte. Skladba končí výtryskem klavírního zvuku, který náhle přejde do piana. I orchestr reaguje náznakem jakéhosi mahlerovského smutku. „Hrdina“ se vrací k úvodnímu tématu. Orchestr reaguje hrozivým náznakem, zvuk opět řídne, zazní poslední krátké crescendo a vzmach klavíru a opět se „vrací“ jednotlivé tóny klavíru ve vysoké poloze v postupném ustávání.
Jak říkal skladatel – „V mých skladbách všechno často přechází do elips nebo se jednoduše zastaví a končí bez finale.“ (ibid.) K této kompozici se hodí poznamenat, že pravé umění vždycky vyjádří víc, než si uvědomuje autor sám, nebo my jako společenství a měli bychom se s takovými skladbami více potkávat! “Šnitkeho díla se neomezují pouze na skutečně znějící. Jejich stopa zůstává v paměti po dlouhou dobu a nutí člověka přemýšlet.“ (ibid.)
Tomáš Vrána interpretoval part s ponorem do měnících se nálad skladby. Zvuk klavíru zněl stříbřitě, ale zaokrouhleně. Právem se v chatu objevovalo slovo „Bravo“!
Následující suita Stravinského Pták Ohnivák byla dobře zvolenou dramaturgickou kombinací, protože ukázala progresivnost Stravinského vnitřní stylové dynamiky (byť primárně reagující na příběh předlohy), skvělé instrumentace a orchestrace. Suita má čtyři postupné verze (1910, 1911, 1919 a 1945), protože balet je dlouhý a koncertní provedení suity potřebuje větší spád. Proto se také suita udržuje v kmenovém repertoáru orchestrů. Zvuk provedení byl dostatečně prokreslený, jednotlivá nástrojová sóla čitelná.
Přejme si, aby vedení orchestru nadále rozšiřovalo dramaturgické obzory i kmenovému posluchači a aby si je posluchači mohli vychutnat v příští sezóně prezenčně a bez častých změn.
Závěrečný koncert 67. sezóny Janáčkovy Filharmonie Ostrava
13. května 2021, 19:00 hodin
Program:
Alfred Schnittke: Koncert pro klavír a smyčce
Igor Stravinskij: Pták ohnivák, suita (verze 1945)
Účinkující:
Tomáš Vrána – klavír
Janáčkova filharmonie Ostrava
Andrej Borejko – dirigent
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
