Věčně mladý Garrick Ohlsson vystoupil na Pražském jaru

Klavírista Garrick Ohlsson se do Prahy vrací často a rád, o čemž svědčí i jeho téměř padesátiletá spolupráce s festivalem Pražské jaro. Na letošním ročníku zastával post předsedy poroty klavírní soutěže a po jejím skončení představil 16. května 2021 i svůj vlastní recitál. Program složený ze slovanských skladatelů přelomu 19. a 20. století jsme mohli vyslechnout v přímém přenosu na youtubovém kanále a Facebooku Pražského jara.
Pražské jaro 16. května 2021: Garrick Ohlsson (foto Zdeněk Chrapek)
Pražské jaro 16. května 2021: Garrick Ohlsson (foto Zdeněk Chrapek)

Je velice smutné, když jedinou možností, jak živě vyslechnout výkon umělce takového kalibru, je internetové vysílání, které má navíc často výpadky. Organizátoři však zareagovali rychle a hned druhý den po koncertu nahráli na YouTube technicky bezchybnou verzi, a tak si máme možnost Ohlssonův recitál vychutnat alespoň zpětně. A že je co vychutnávat!

Garrick Ohlsson zvolil pro tento koncert vcelku netradiční, ale časově i místně koherentní a chytře postavený repertoár. Byli v něm zahrnuti skladatelé střední a východní Evropy, kteří tvořili na přelomu 19. a 20. století, tj. na počátku velkých změn hudebního myšlení. Skladatelé na ně reagovali různými způsoby, což jsme do určité míry mohli pozorovat i při tomto koncertě. Posluchačsky se tedy jednalo spíše o náročnější repertoár. Docela odvážným krokem bylo začít celý recitál Karolem Szymanovským (Sonáta pro klavír č. 3 op. 36); Sonáta pro klavír č. 8 B dur op. 84 Sergeje Prokofjeva pak byla zcela jasným signálem, že tento recitál nemá záměr podbízet se masovému publiku. V druhé polovině pak zazněla Sonáta pro klavír 1.X.1905 „Z ulice“ Leoše Janáčka a tři skladby Alexandra Skrjabina: Preludium op. 59 č. 2, Poema Fis dur op. 32 č. 1 a Sonáta pro klavír č. 5 op. 53.

Pražské jaro 16. května 2021: Garrick Ohlsson (foto Zdeněk Chrapek)
Pražské jaro 16. května 2021: Garrick Ohlsson (foto Zdeněk Chrapek)

U tohoto recitálu jsem si opět potvrdila myšlenku, že pokud je skladba zřetelně vystavěná a je způsobem interpretace dostatečně vysvětlená její – často značně spletitá – faktura či struktura, stává se na poslech přístupnější. V Ohlssonově hře je možné v průzračné čistotě vyslechnout každý hlas i protihlas, každou upozaděnou melodii; díky geniálnímu „timingu“ jsou nám logicky vysvětleny všechny přechody mezi kontrastními částmi a všechno do sebe zapadá jako části puzzle. Proto dokážeme „chápat“ i tento náročnější repertoár (pokud mu tedy dáme šanci).

Jak Ohlsson sdělil ve velice příjemném a až intelektuálním rozhovoru (který byl odvysílán v přestávce koncertu), tento program zahrnoval starý i nový repertoár, tedy jednalo se jak o skladby, které nacvičil již v mládí, tak o ty nově nastudované. Možná i proto, že to nebyl jeho běžně hraný repertoár, Ohlsson působil, že si hru nesmírně užívá. Nebylo to pouze zaujetí, byla to radost z každé fráze, kterou kouzlil na rudolfinském Steinwayi. To se snad nejvíce projevilo v nově nastudované Janáčkově sonátě (s „neuhlazenými emocemi“, jak tuto skladbu Ohlsson charakterizoval), ale samozřejmě i v jedné z Ohlssonových nejoblíbenějších skladeb, páté sonátě A. Skrjabina, kterou celý program vygradoval.

Pražské jaro 16. května 2021: Garrick Ohlsson (foto Zdeněk Chrapek)
Pražské jaro 16. května 2021: Garrick Ohlsson (foto Zdeněk Chrapek)

Právě na této skladbě, která v sobě skrývá velké množství velice protichůdných a často se měnících emocí, se snad nejlépe odrazil Ohlssonův typický způsob interpretace, který se – troufám si říct – v posledních letech ještě prohlubuje. Zatímco z hudby prýští obrovská emocionální smršť, klavírista hraje s maximální úsporou gest a veškerá jeho energie směřuje do prstů. Je to opravdu jeden z mála velkých klavíristů, u kterého emoce slyšíme, ale (tedy pokud nám kamera nezabírá detail) na něm přímo nevidíme. Tato subtilnost projevu je mi na něm velice sympatická.

Je obdivuhodné, že si toto hráčské nasazení dokázal udržet i po tolika desítkách let své pianistické kariéry, ale ještě obdivuhodnější je to, že je i ve více než sedmdesáti letech schopen odehrát tak nesmírně technicky náročný repertoár. Ohlsson ukázal, že mu prsty stále běhají jak při dramaticky vyhrocených pasážích v Prokofjevovi a Skrjabinovi, tak při „ševelení“ v nízkých dynamikách (například v Szymanovském). Úhozově nádherná „piana“ jsme pak slyšeli zvláště v Janáčkovi.

Své mistrovství nadále Garrick Ohlsson předával na své Master Class, která se konala 17. května 2021 v sále Martinů na pražské HAMU, a kterou bylo (a stále je) možno taktéž zhlédnout online. Více o ní v samostatném článku.

Festival Pražské jaro
16. května 2021, 20:00 hodin

Program:
Karol Szymanowski: Sonáta pro klavír č. 3 op. 36
Sergej Prokofjev: Sonáta pro klavír č. 8 B dur op. 84
Leoš Janáček: Sonáta pro klavír 1. X. 1905 „Z ulice“
Alexandr Nikolajevič Skrjabin: Preludium op. 59 č. 2
Alexandr Nikolajevič Skrjabin: Poema Fis dur op. 32 č. 1
Alexandr Nikolajevič Skrjabin: Sonáta pro klavír č. 5 op. 53

Účinkoval:
Garrick Ohlsson – klavír

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat


0 0 votes
Ohodnoťte článek
Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments