Odvážná Popelka bez romantizujícího hávu

Popelka choreografky a režisérky Markéty Pimek Habalové vychází nejvíce z předlohy Perraultovy. Příběh o Popelce, jako téma pro balet, bylo zpracováno již před dvěma sty lety. První verze vznikla v Londýně v r. 1822, Petipova inscenace byla uvedena v Petrohradě v r. 1893. André Howard vytvořil okouzlující, ale zkrácenou verzi pro Ballet Rambert v r. 1935. Michail Fokin inscenoval svou verzi pro Basilův soubor v r. 1938. Prokofjevova partitura, vytvořená během válečných let, byla poprvé inscenována Rostislavem Zacharovem ve Velkém divadle v Moskvě v r. 1945 s Ulanovou v titulní roli a pak v příštím roce v Leningradě Konstantinem Sergejevem pro sólistku Dudinskou. Slavnou se stala i Ashtonova Cinderella z r. 1948. Další současnější inscenace vytvořil např. Rudolf Nurejev či Magui Marin. Na česká jeviště si tato kouzelná pohádka našla svou cestu díky Sašovi Machovovi, Vlastimilu Jílkovi či Jiřímu Nermutovi a Luboši Ogounovi spolu s Olgou Skálovou.

Prokofjevova Popelka patří mezi klasický baletní odkaz určený dětskému publiku. Nemá svou „tradiční verzi“, i když většina choreografů ji uchopila spíše jako romantizující inscenaci na principech akademického tance. Ne tak Markéta Pimek Habalová, která je členkou Baletu NdB od r. 1996, dříve demisólistka, dnes baletní mistr. Jako choreografka není brněnskému publiku neznámá. Uváděla již kratší tituly v rámci Choreografických ateliérů, spolupracovala s Taneční konzervatoří Brno, s činohrou NdB a pro baletní soubor vytvořila Gershwinovu Rhapsody in Blue či Silvestrovské jezero labutí. Jako choreografce je jí blízký současný pohybový slovník. Již na předchozích dílech prokázala, že je tvůrkyní hravou a vtipnou.

Jestliže vytváříte tzv. „rodinný balet“, akceptovatelný všemi generacemi a cílený k dětskému divákovi, je třeba ho udělat srozumitelný a „divadelně barevný“. To se režisérce a choreografce určitě podařilo. Jednotlivé obrazy jsou zpracovány pečlivě a následují poměrně rychle za sebou. A děje se tam toho opravdu hodně. Hlavní charaktery postav jsou pojaty velmi lidsky a přirozeně. Důležitým momentem je humor v tanečním i hereckém provedení. Je zde velké množství postav (možná až příliš), které autorka zpracovává komicky. Nejvíce se samozřejmě „vyřádí“ na dvou Popelčiných sestrách, které tuto komiku mají tzv. „v popisu práce“. Velmi příjemně překvapí trio Prince a jeho přátel, kteří jsou zdravě přidrzlí, neposlouchají žádné autority a dělají si ze všech jen blázny. Ale jako jisté karikatury jsou zde zpracovány i postavy Učitele tance a cizích princezen na královském plese.

Markéta Habalová si vystačí s prázdnou scénou a několika rekvizitami. Nejprve se podivíte, proč se v kouzelném lese objeví truhla, ze které Popelka vytáhla maminčiny šaty, ale později pochopíte, že je to vlastně její součást, která ji doprovází po celý příběh. Zvláštním světem je kouzelný les Dobré víly a jejího fantaskního doprovodu. Tady se naplno uplatní výtvarná stránka představení. Lesní krajinu vytvořil scénograf David Janošek pomocí „velkých houbiček“ připomínajících lysohlávky a velice „bláznivě“ mu sekunduje i Pavel Knolle v bílých nápaditých „chlupatých“ a individualizujících kostýmech lesní havěti, která doprovází Dobrou vílu. Ani choreografie tedy nemůže být unylá, ale přináší pestrý, až „psychedelický“ kaleidoskop celé „lesní rodinky“ včetně malých dětí. Jedině vlčí smečka – pánská družina Dobré víly působí díky kostýmům s rozcuchanými rokokovými parukami a bílými plnovousy až strašidelně a nepřátelsky.

Jak na jevišti vytvořit moment ztráty střevíčku, je opravdu oříšek. Jen tak schovat Popelku do shluku tanečníků, nestačí. Ten moment je podstatný, režijně důležitý a tady působil nepřesvědčivě. Naopak choreograficky je Popelka Markéty Pimek Habalové odvážná, plná neotřelých nápadů, výrazně charakterizující to obrovské množství postav a postaviček, které jsou originální ve svém tanečním projevu. Současný pohybový slovník, který se nebojí snížit těžiště, pracovat s podlahou, vytvářet pohybové novotvary se v okamžiku proměny Popelky, která získá od Dobré víly „baletní plesové střevíčky“ mění na citlivý neoklasický tanec, který je méně stylizovaný, přirozený a samozřejmý. Asi nejvíce vynikne v případě závěrečného éterického duetu Prince a Popelky s nevšedními zvedačkami a přesně korespondujícího s Prokofjevovou hudbou. Závěrečný obraz, kdy Popelka vrací Dobré víle své plesové střevíčky, které už nepotřebuje, je geniálně prostý. Hraje si se světélky v rukou tanečníků a Dobrá víla posílá hvězdu, ze které byly střevíčky utkány, zpět na oblohu… Dojímavé a čisté.

Správná pohádka musí být zároveň i vizuálně atraktivní. Jelikož bylo předem jasné, že choreografka pojme titul poněkud netradičně, stojí v protipólu (kromě „houbičkového lesa“ a noční oblohy) interiéry Davida Janoška. Jsou pojaty více klasicistně. Domov Popelky a paláce se od sebe příliš neliší. Portály zakryté šedými kulisami a horizont ozdobený krbem či slavnostní bránou jsou si až příliš podobné. O to víc mohou zazářit kostýmy Pavla Knolleho. Zejména se zde uplatňují syté barvy od červené přes růžovou, fialovou, modrou až k zelené. Střihem jsou spíše civilnější, což odpovídá zvolené koncepci, a také zcela netradiční a bláznivý je již zmíněný bílý svět lesního společenství.

Velkou zásluhu na vysoce divadelním, zábavném a poetickém představení mají tanečníci baletního souboru, ve kterém se objevila řada nových jmen. Popelka Klaudie Radačovské je křehká tanečnice, které se lépe dařilo v druhé neoklasické části. Tam mohla uplatnit své krásné paže, lehké skoky a značnou citovost i hereckou proměnu z pokořované dívky v princeznu. Zvláště v duetech s Princem Arthura Abrama si tato dvojice navýsost rozuměla. Abram vytvořil svou roli bohatou na změny charakteru. Zpočátku je drzý hejsek, který si užívá malé nezbednosti se svými dvěma parťáky. Po setkání s Popelkou je doslova očarovaný a šťastný se svou láskou. Výraznou trojici vytváří krutá a žensky lstivá Macecha v podání herecky přesné Ivony Jeličové a jejích dvou rozmazlených dcer v komickém ztvárnění Barbory Bielkové a Kristýny Kmentové. Dobrá víla An Se Hyun je elegantní, spíše statičtěji pojatá role, technicky jistá a s přehledem ovládá svou bílou suitu. Mezi třemi cizokrajnými princeznami na sebe strhává pozornost hlavně Klaudie Lakomá jako drsná Ruská princezna, která o prince bojuje s velkou a nelíčenou urputností.

Co je ale na představení nejcennější, je zapojení celého souboru, který si večer s radostí a nasazením opravdu užívá. Jejich energie se přelévá na diváky a přináší uvolněnou a dobrou náladu. Ještě bych vyzvedla choreografčinu práci s dětmi, které působí roztomile a přirozeně.

Markétě Pimek Habalové se podařilo vytvořit vysoce divadelní představení, plné gagů a neotřelých nápadů. Je svá a originální. Je to gejzír, který diváka občas až zahlcuje, ale rozhodně nepřináší nudu. Jsem přesvědčena, že si brněnská Popelka najde své dětské i dospělé publikum a přinese radost, úsměv a víru v dobro všem.

Popelka
Hudba: Sergej Prokofjev
Choreografie a režie: Markéta Pimek Habalová
Libreto: Nikolaj Volkov, úprava Markéta Pimek Habalová
Scéna – David Janošek
Kostýmy – Pavel Knolle
Světelný design – David Janošek
Videoprojekce – Miroslav Bláha
Dirigent: Ondřej Olos

Účinkující na první premiéře: Popelka – Klaudia Radačovská; Princ – Arthur Abram; Macecha – Ivona Jeličová; Sestry – Barbora Bielková a Kristýna Kmentová; Dobrá víla – An Se Hyun; Otec – Petr Hos; Maminka – Klaudie Lakomá; Přátelé prince – Manuele Bolzonello a Ryunosuke Ishikawa; Učitel – Petr Hos; Král – Uladzimir Ivanou; Královna – Jana Přibylová; Ruská princezna – Klaudie Lakomá; Francouzská princezna – Sarah Dadonova; Španělská princezna – Gloria Benaglia

Psáno z premiéry 13. 5. 2022, Mahenovo divadlo, Brno