Ohebné hlasivky a železná vůle Soni Červené (1)

Soňa Červená je všestranná umělkyně nebývalé šíře tvůrčího záběru a talentu v několika uměleckých oborech a žánrech – od operního zpěvu, který byl po většinu divadelní kariéry její doménou, až po činoherní role a slovesné umění – propojených ale společným jmenovatelem, hudbou. Po oslnivé zahraniční kariéře, během níž spolupracovala po celém světě s režiséry, dirigenty a umělci, kteří jsou dnes legendami kulturního vývoje 20. století, se po pádu železné opony vrátila do České republiky. S obdivuhodnou vitalitou pokračuje v uměleckých aktivitách nejen v divadle, ale i ve filmu, na koncertních pódiích – vždy s pozoruhodným výsledkem, zúročujícím celoživotní uměleckou zkušenost.

Především je ale Soňa Červená fascinujícím člověkem. Setkání s ní, ať již na jevišti nebo mimo ně, je vždy vzrušujícím, inspirujícím a obohacujícím zážitkem, stvrzujícím pravdivost a poctivost jejího umění a vyzařování její mimořádné osobnosti. A v září zástupy gratulantů vzdaly Soně Červené hold k 85. narozeninám.

Vyšla knížka Vašich vzpomínek Stýskání zakázáno, existuje mnoho rozhovorů, pořadů v rozhlase a televizi, až by se zdálo, že nezůstalo mnoho k doptání. A přece mi, prosím, dovolte vstoupit do Vašich zkušeností, pocitů, paměti…

… paměť… jsem jako počítač – všechno, co nepotřebuji, gumuji. Proto se také dost dobře učím texty nazpaměť. A za druhé jsem člověk nesdílný. Nerada mluvím o sobě, nerada se beru vážně. Všecko, co jsem chtěla říci, jsem už někdy někde řekla. Mám sestru, která je dost nerudná a přísná, a ta mě vždycky kritizuje: ten rozhovor s tebou byl nezajímavý, to už jsi přece říkala. A já odpovídám: žila jsem jenom jeden život a o tom mluvím. Chcete-li slyšet něco nového, musíte to ze mě vydolovat.

Se sestrou Jiřinou (Ateliér Wildt)

Co považujete za klíčový moment, který Vás vyslal na dráhu umění, která vyústila v tak oslnivou kariéru, ve které stále pokračujete.

Jistě to byl můj otec a moje dětství, kde se hodně mluvilo o muzice a takzvaně muzicírovalo, tam to semínko do mě padlo. Ale nejspíš se to stalo tím, že mi pánbůh nadělil dvě věci, které byly pro moji kariéru nejdůležitější – ohebné hlasivky a železnou vůli. Když to je naopak, je to katastrofa – pevné hlasivky a ohebná vůle, s tím nikam nedokráčíte. Za to správné propojení jsem vděčná. A také za to, že jsem to s ním tak dlouho vydržela.

Za dobu Vaší kariéry se operní svět proměnil, pozice režisérů, nároky na sólisty, inscenační praxe. Jak se při tom měnily Vaše profesní návyky, které jste si formovala v padesátých letech v brněnské opeře, následně v NDR, pak tzv. na Západě, v Americe a zase zpátky v porevoluční České republice. Co nového jste se musela učit, na co si zvyknout, co Vám chybělo? Jaké jste měla štěstí na lidi, o kterých se tolik nemluví – na pedagogy, na korepetitory?

Dříve byla v operním světě opravdu nejdůležitější hudba, stálo se na rampě a zpívalo se bel canto. Když jsem začínala a především když jsem přišla do Německa, tak se začal vyvíjet režijní kult, myslím kult v dobrém slova smyslu. Scénického nastudování se ujímali skvělí režiséři, dokonce i činoherní, kteří – trochu, ale někteří i dost – muzice rozuměli. Byla jsem u toho a tyto začátky jsem ve světě všechny absolvovala. To mě úžasně oslovovalo. Proto jsem se také sešla s těmi výbornými režiséry – Walter Felsenstein, Volker Schlöndorf, který byl filmový režisér, ale stvořil u nás ve Frankfurtu báječnou Káťu Kabanovou. A spousta dalších, za kterými já tíhla. Proto si mě nakonec vyhledal Robert Wilson, se kterým pracuji přes dvacet let. Jenže ten vývoj šel tak daleko, že kult režisérů – a teď řeknu v tom špatném slova smyslu – začíná převládat. Za prvé kult režisérů a za druhé dramaturgů. Dramaturgové jsou úžasně užiteční lidi a několik jich znám moc chytrých, ale o jevišti nemají tušení. Znovu a znovu se s tím setkávám. To všechno pak svádí z cesty, po které by opera měla jít, aspoň jak já osobně bych si přála, aby šla.

S režisérem Robertem Wilsonem, Hamburk 1994 (foto E.Stölting)

Zažila jste různé přístupy režisérů k sólistům…

Řeknu vám to ze svého subjektivního stanoviska. Mám ráda, když mohu režisérovi věřit a odevzdat se mu do rukou, když přijde připravený a řekne přesně, co ode mě chce. Pak se ráda poddávám, v tomhle vůbec nejsem feministka… když režisérovi věřím a dám se mu všanc, tak jsem šťastná, když vyjádří své požadavky. Pak je pro mne svět v pořádku. Takové to improvizování, které se dneska při zkouškách děje na jevišti, kdy režisér řekne – jeviště je vaše – tak to nenávidím… když každý mluví do všeho: tenhle by si to představoval takto… a tamten si myslí tohle… pak to je katastrofa. Je to nešvar dneška, ta volnost na jevišti. Není to volnost umělců, ale spíš bezradnost režiséra. Z toho mě jímá hrůza – důsledkem jsou potom taková představení, jaká tady někdy máme. Pro mě je ideální, když jsem na inscenaci perfektně připravena – tedy ne perfektně, dokonalosti nikdy nemůžete dosáhnout… – ale když přijdu připravená už od počátku. Dneska převládl takový zlozvyk, že zpěváci přijdou na první korepetici a ještě si ani neotevřeli klavírní výtah, nechají to do sebe tón po tónu nahustit. To nikdy nemůže být dobré, protože v nich nemá co vyzrát. Dneska se honí čas, všude se lítá letadly, na všechno se spěchá, ale zpěvák si musí – alespoň já jsem si musela – ten čas najít a připravit se na práci, která potom následovala, nejdříve sama pro sebe. Pro mne je nemyslitelné přijít nepřipravená na zkoušku nebo s klavírním výtahem chodit po jevišti a zkoušet. To pak je pro režiséra peklo, když na tuto praxi přistoupí.

G.Bizet: Carmen – Carmen a Don José-Mario del Monaco – Opera San Francisco 1962 (foto C. M. Jones)

Za dobu Vaší kariéry se proměnily nároky na „činoherní“ vybavenost sólistů a jejich fyzické předpoklady – dnes není problém obsadit operu typově přesnými zpěváky, kteří nejen perfektně zpívají, ale i roli plnohodnotně dramaticky ztvární. Jak k té proměně došlo?

Hlavní podíl na tom má televize a film. Na obrazovce nebo na plátně nešlo ukazovat ty korpulentní nebo prkenné pěvce a pěvkyně z dřívějších dob – řešilo se to tak, že za ně na plátně účinkovali vhodní činoherci a zpěváci „jen“ zpívali. Ty zvýšené požadavky přinesla doba a technika a je to tak správné, že dnes musí zpěvák na jevišti nejenom zpívat, ale i dobře vypadat a hrát. A komu to nejde, tak to nejde a nepatří tam.

Ch.W.Gluck: Orfeus a Eurydika -Orfeo – Barcelona 1963

Při přebírání ceny Thalia od Václava Havla – Zvláštní cena Kolegia 2004

(pokračování zítra)