Opery Antonína Dvořáka XII.: Armida

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
Takové dílo nebylo dosud provedeno v naší Metropolitní? Proč vlastně?
neznámý americký hudební kritik

Nikoho zřejmě nepřekvapí, že v uměleckém odkazu každého skladatele najdeme díla více i méně oblíbená, často i zřídka provozovaná, vyzdvihovaná i podceňovaná. V případě Antonína Dvořáka lze s trochou zobecnění konstatovat, že málo hrané opusy většinou pocházejí z dob skladatelova mládí, tedy z doby, kdy ještě nevykrystalizovala Dvořákova charakteristická hudební řeč. Jedná se o díla, ve kterých prostě zatím není slyšet (někdy jen zdánlivě!) ten „pravý“ Dvořák. O to větší záhadou zůstává osud opery Armida, kterou můžeme bez nadsázky označit za jedno z nejpřehlíženějších skladatelových děl vůbec. Nejde totiž o pokus začátečníka, ale naopak o dílo zralého mistrovství, ve kterém skladatel vrchovatou měrou zúročil vše, k čemu se v průběhu svého tvůrčího života probojoval: skvělá instrumentace geniálně ilustrující exotickou atmosféru orientu přímo opojnými barvami, propracované vokální linie plně korespondující s obsahem zpívaného textu, širokodechá melodika, okořeněná názvuky na hudbu Východu, ale také efektně vystavěné scény s nadpřirozenými jevy, to vše činí Armidu operou s mimořádným jevištním potenciálem.

divadelní cedule k premiéře 25. 3. 1904

Jaká je však bilance jejího provádění na operních scénách? Premiéra v Národním divadle v roce 1904 byla následována pouze šesti reprízami, načež z jeviště zmizela na dlouhých čtyřiadvacet let. V roce 1928 se o její rehabilitaci pokusil Otakar Ostrčil. Byl poněkud úspěšnější, opera byla tentokrát stažena až po osmnácti představeních. Jako druhý se o znovuuvedení Armidy v ND zasloužil Václav Talich v roce 1941, ale naději na udržení díla na repertoáru tentokrát zmařilo uzavření divadla nacisty v roce 1944. Stihlo se jen třináct repríz. Po obnovení provozu divadla se opera vrátila na scénu v roce 1946 a pod taktovkou Františka Škvora bylo odehráno dvanáct představení. Derniéra 11. 2. 1948 představovala poslední možnost zhlédnout Armidu na jevišti ND na dalších téměř čtyřicet let. Teprve v roce 1987 přistoupilo vedení divadla k novému – a zatím poslednímu – nastudování (František Vajnar), které se v průběhu pěti sezón hrálo celkem osmadvacetkrát. Na mimopražských scénách je situace pochopitelně ještě horší, Armida se zde objevuje jen ojediněle: Plzeň (1925 a 1943), Brno (1935 a 1994), Olomouc (1936), Ostrava (1941 a 1991) a Liberec (1968). Jediné zahraniční nastudování Armidy (v Brémách, 1961) je svým způsobem kuriózní – v titulní roli se tehdy představila mladá Montserrat Caballé.

předehra

Námětem opery je příběh hudebně zpracovaný již mnohokrát před Dvořákem (Lully, Salieri, Gluck, Mysliveček, Haydn, Cherubini, Rossini ad.). Jeho základem je epizoda z rozsáhlého eposu italského renesančního básníka Torquata Tassa Osvobozený Jeruzalém (1580), který se značnou fantazií líčí události první křížové výpravy. Armida je v Tassově eposu kouzelnice, jejímž předobrazem byla básníkovi mocná čarodějka Kirké, postava z řecké mytologie. V druhé polovině 80. let 19. století se začal Tassovým eposem intenzivně zabývat jeden z nejvýznamnějších českých literátů své doby, Jaroslav Vrchlický. Neobyčejně plodný básník, prozaik, dramatik a literární kritik byl zároveň i překladatelem z osmnácti (!) jazyků. Práce nad překladem Osvobozeného Jeruzaléma (dodnes jediný kompletním český překlad) ho přivedla na myšlenku vytvořit na stejný námět i operní libreto. Nesledoval v něm přesně italskou předlohu, ta mu posloužila spíš jen jako základní inspirace pro vlastní pojetí příběhu. Text má bohužel řadu nedostatků včetně nepříliš obratných rýmů, což u básníka Vrchlického formátu překvapuje.

Růžena Maturová jako Armida (1904)

Jádrem příběhu, tak jak jej zpracoval Vrchlický, je vášnivý milostný vztah mezi Armidou, dcerou damašského krále Hydraota, a rytířem křížové výpravy Rinaldem, z nichž každý stojí na jiném břehu dvou znepřátelených táborů. Král Hydraot se na počátku opery dovídá, že se vojsko křižáků dostalo do blízkosti Damašku, a tak se na radu čaroděje Ismena odhodlá uchýlit ke lsti. Pokouší se přemluvit dceru Armidu, aby vnikla do nepřátelského tábora a svojí krásou vzbudila žárlivost a svár mezi vojáky. Takto psychologicky „rozložené“ vojsko by bylo snadné přemoci. Armida se nejdříve nechce k takovému dobrodružství propůjčit, ale názor změní ve chvíli, kdy před jejíma očima Ismen vyčaruje obraz nepřátelského ležení. Armida totiž mezi vojáky poznává Rinalda, kterého před časem potkala v lese a na první pohled se do něj zamilovala. Hydraot, který nemá o pravé příčině změny jejího rozhodnutí ani potuchy, je šťastný, že je dcera ochotna obětovat se pro vlast. Armida odchází do křižáckého tábora a svoji krásou okamžitě upoutá Rinalda. Čaroděj Ismen, který již dlouho beznadějně miluje Armidu, se zpočátku domnívá, že Armidina vášeň k Rinaldovi je pouze hraná součást dohodnutého plánu, a tak pro milence vyčaruje v poušti divukrásné zahrady. Armida s Rinaldem se v nich oddávají milostným hrám, ale jen do chvíle, než Ismen zjistí, jak se věci skutečně mají. Aby od sebe milence odloučil, využije toho, že se v poušti objeví dva Rinaldovi spolubojovníci, hledající Rinalda. Prozradí jim existenci démantového štítu archanděla Michaela, který má moc připoutat k sobě kohokoli svojí oslepující září. Rytířům se pak skutečně podaří pomocí štítu odvést Rinalda zpět ke svému vojsku. V posledním dějství propuknou mezi znepřátelenými stranami boje. Rinald v nich usmrtí nejprve Ismena a později také Armidu, kterou nepoznal, protože byla přestrojena za bojovníka. Armida umírá Rinaldovi v náručí.

úvodní scéna 1. dějství
  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na