Sobotní přenos Musorgského Borise Godunova z Metropolitní opery oživil vzpomínky i nejednoho českého návštěvníka vroclavské, či chcete-li vratislavské Opery před třemi lety, kde právě Godunova uvedli v inscenaci, na kterou se nezapomíná. Právě po sobotním večeru z Met stojí za to si zmíněné vratislavské pozoruhodné nastudování Borise Godunova z roku 2007 v tehdejší recenzi připomenout.
Vratislavský Godunov je strhující metaforou moci
Označení „megaprodukce“, které Vratislavští už deset let používají pro některé své inscenace, sice zavání reklamním sloganem, ale ve skutečnosti je přesné – nastudování Musorgského Borise Godunova, kterou intendantka vratislavské opery Ewa Michniková vybrala pro magaproduci, by se do nově zrekonstruovaného divadla nevešla. I v obrovské Hale století bylo nutné snížit kapacitu sedadel skoro o polovinu na 3.500. Monumentální betonovou Halu století z roku 1913, průkopnické dílo moderního inženýrství a architektury německého architekta Maxe Berga (v roce 2006 byla zapsána do prestižního seznamu světového dědictví UNESCO), dokázal inscenační tým Godunova skvěle využít a zapojit do ohromující a drtivé metafory mechanismů moci. Dojem byl umocněn i zapojením velkých bočních obrazovek, na které se promítaly detaily nasnímané kamerami živě během představení (a titulky).
Zkušený ruský režisér Jurij Alexandrov respektoval základní dějovou osnovu Borise Godunova ukotvenou v historii Ruska na přelomu 16. a 17. století, dokázal ale zdůraznit a přesvědčivě ilustrovat mechanismy mocenských her, které jsou stále stejné, nezávisle na tom, do jakých kulis a kostýmů se právě převlékají. Jeho Godunov tak putuje časem jako prototyp tyranské vlády s jejími vzestupy a pády, devastujícími zemi, které se obratem zmocňují noví mocichtivci. Pro tento koncept se z mnoha podob Musorgského partitury velmi dobře hodila verze Rimského-Korsakova z roku 1896, s polskými obrazy a smrtí Borise v závěru. A také kostýmy Małgorzaty Słoniowské v koláži minulých epoch po současnost.
Scénograf Paweł Dobrzycki vystavěl obří stupňovité mauzoleum – vrchol je nahlodaný erozí, dole se povalují popadané hlavy. Před mauzoleum umístil rozlehlé nádražní nástupiště s dvěma lavičkami, na které přijíždějí ze stran vagóny pro jednotlivé scény. V kleci „dobytčáku“ je pod dohledem policistů navážen lid, aby prosil za nového cara – uplacený vodkou rozjařeně kýval na cokoli. Na okázale velkolepé carské korunovaci pak novopečený car Godunov v zlatém rouchu „roste“ do obří výše. Lid je odvezen a na opuštěných nádražních lavičkách svačí mnich Pimen vajíčko natvrdo a Griška pospává. Živý sen a Pimenovo vyprávění o zavraždění mladého careviče v Ugliči ho přimějí, aby „naskočil do vlaku ruských dějin“. Na nádraží zastaví „jídelňák“ s potulnými mnichy Misailem a Varlaamem, zde potetovanými rockery v černých ocvokovaných kožených kombinézách. Svou produkcí za doprovodu elektrické kytary (balada o tatarském městě Kazani) a plakátem s pozváním se snaží přesvědčit ženskou, která se sem vláčí s igelitovými taškami, aby jim věnovala flašku. Do vozu vtrhne policejní kontrola, hledaný Griška ale stihne z rozjíždějícího se vagónu vyskočit. Pak vjede carský vůz s těžkými sametovými fialovými zlatem lemovanými závěsy: chůva sice došije mladičké Xenii elegantní bělostné svatební šaty, ale ta v nich může tak jedině oplakat smrt svého snoubence. Mladý revolucionář Fjodor v kšiltovce s rudou hvězdou horuje, jak změnit svět. Cara Borise v carském plášti přes elegantní šedý oblek Šujskij obloudí alkoholem i historkou o mrtvém careviči. Pro polské obrazy se scenerie promění ve velkopanský kýčovitý banket s barovými tanečnicemi a antickými válečníky – to ale na rozptýlení nudy mondénní Mariny nestačí, její zájem vybudí až k fanatismu teprve vidina ještě mocnějšího vládnutí. Výsledkem všeho toho „šibování“ je, že Boris a jeho děti, sice nastrojeni v carském, ale jako osamocení burlaci táhnou vagón nacpaný vším, co stačili z carského paláce pobrat, včetně písaře. Nemají už sílu, aby odehnali zdivočelou chátru, která se na vagón vrhne a rozhazuje chtivému lidu perlami a kožešinou obšité bojarské pláště. Ti nejdravější se jich zmocní a takto „překabátění“ jako členové dumy rozhodují o osudu země. Do bezbranného pološíleného monarchy si kopne i tlustý policista. A za zády umírajícího Borise si už podávají ruce noví spojenci moci – Šujskij a Griška.
Inscenátorům se podařilo celé toto dějinné balábile udržet pohromadě, s přesně načasovanými a bezchybně provedenými proměnami a vybalancováním davových a komorněji pojatých scén – vše na úrovni herectví, které by obstálo i v činoherním kusu.
Základem úspěchu je ale spolehlivé hudební nastudování: Ewa Michniková je nejen respektovanou ředitelkou, ale i výbornou dirigentkou, která bez okázalých gest s úspornou přesností dokáže ovládnout pro Godunova posílený orchestr tak, že hraje precizně, s velkým nasazením a muzikantským zápalem. Prostory haly vyžadovaly, aby se zpívalo na mikroporty, ale nazvučení bylo velmi kvalitní. Jak největší role Borise v podání Janusze Monarchy, Grišky tenoristy Leonida Zachozjajeva nebo Mariny sopranistky Galiny Kukliny, ale i všechny další byly obsazeny výbornými pěvci, suverénně ovládajícími své party. A velkolepě zněl i posílený stodvacetičlenný sbor.
V podmínkách naší domácí operní produkce nic srovnatelného s vratislavskými megaprodukcemi dosud neznáme – jistě i kvůli finančnímu zajištění projektu a otázce jeho ekonomické rentability. Pro ty, které i tyto věci zajímají: Godunov se ve zcela zaplněné Hale století hrál 6x, zhlédlo ho tedy 21.000 diváků. Vstupné bylo překvapivě lidové – v nejdražších sektorech za 100 zlotých, nejlevnější za 40. Sólisté, sbor i orchestr by kvalitou obstáli na kterékoliv prestižní operní světové scéně. A to vše je k vidění v šestisettisícové Vratislavi. Opravdu se vyplatí podívat se na náš operní dvorek s odstupem.
Modest Petrovič Musorgskij: Boris Godunov. Dirigentka Ewa Michnik, režie Jurij Alexandrov, scéna Paweł Dobrzycki, kostýmy Małgorzata Słoniowka, choreografie Vladimir Romanovskij, sbomistr Małgorzata Orawska. Vratislavská opera – Hala století, 19. října 2007