Operní panorama Heleny Havlíkové (4)

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Týden od 18. do 24. října 2010

° Bělohlávkova a Carsenova madridská Káťa s cenou diváků
° Atrakce versus meditace
° Příliš barvotisková ilustrace historie Ruska

***

Bělohlávkova a Carsenova madridská Káťa s cenou diváků

47. ročník Mezinárodního televizního festivalu Zlatá Praha zná vítěze. Opera se prosadila v kategorii záznamů představení nebo koncertů, zvítězila Bizetova Carmen z divadla své světové premiéry – pařížské Opéry Comique s Annou Catarinou Antonacci v titulní roli a dirigentem Sirem Johnem Eliotem Gardinerem. Tahle inscenace ukazuje pošetilost sporů kolem tradičního a řekněme provokativně nonkonformního přístupu k opeře – jsou inscenace hudebně strhující s promyšleným a propracovaným scénickým vyjádřením a nastudování chabá, mdlá, prázdná. Tahle Carmen nechtěla šokovat, ukázala sílu a svěžest partitury včetně libreta a scénických poznámek – a jasně patřila do té první skupiny.

Při udělení ceny za zachycení pařížské Carmen porota také přihlédla k záznamu Janáčkovy Káti Kabanové stejného přihlašovatele – François Roussillon et Associés. A měla jsem obrovskou radost, že právě tato inscenace Jiřího Bělohlávka a režiséra Roberta Carsena s Karitou Mattilou a Miroslavem Dvorským v rolích Káti a Borise z madridského Teatro Real získala cenu diváků. V zemi, kde je nasazení Janáčkovy opery do repertoáru stále ještě dramaturgickým rizikem. Tato Carsenova režie Káti vznikla původně v roce 2004 pro Vlámskou operu v Antverpách, inscenaci v roce 2006 převzala milánská La Scala (sólisty byli Janice Watson, Štefan Margita a Peter Straka, dirigoval John Eliot Gardiner) a o dva roky později nejprve opera v Kolíně nad Rýnem a právě Madrid. Tato Káťa zůstává stále emocionálně nesmírně sugestivní s vodou a jejím zrcadlením jako základním výtvarným a významovým principem. Nabízí se srovnání s Káťou v pražském Národním divadle: Robert Wilson i Robert Carsen vycházejí z podobného základního východiska – z jednoduché scény založené na měkce barevné světelné proměnlivosti a na výtvarně vytříbených kompozicích při rozmístění postav na jevišti. Zatímco Wilson pohyby postav přísně stylizuje do výtvarných obrazů, Carsen s hlubokým respektem k hudbě a textu se nebojí „ilustrovat“ charaktery a pocity postav a situací v přesném, srozumitelném a divadelně působivém vyjádření. Když Káťa pošle při loučení Borisovi polibek tak, že rukou od úst rozvlní směrem k Borisovi plochu vodní hladiny, která je odděluje, a tyto vlny se zrcadlí na celém zadní horizontu, vyhrkly mi slzy. Je skvělé, když Janáčkova úžasná hudební dramata umocňují takové osobnosti. A musíme se ptát, proč se alespoň Praha nezapojí do tohoto koloběhu osvědčených inscenací, za který se „nestydí“ ani Scala, než aby potácivě hledala za každou cenu vlastní cesty s hodně nezaručeným výsledkem. A proč to musí být zahraniční televizní společnosti, které nám záznam Káti zprostředkují, zatímco Česká televize přičinlivě natáčí muzikál KudyKam a přebere tak leda obstarožního Rigoletta z Mantovy.

Atrakce versus meditace

Struny podzimu si vydobyly, přinejmenším v pražském hudebním světě, pozici inspirativního hudebního festivalu, který už patnáct let neotřele hledá spojnice napříč hudebními, ale i divadelními žánry: základním pojítkem je hudba ve své rozmanitosti, účelu i podobách, ve špičkové kvalitě i výtečném provedení. Tyto konfrontace jsou pro publikum velmi cenné – nabízejí možnost vnímat hudbu nejen jako kulturní zážitek, zábavu nebo umění, ale uvědomit si asociace, které ho běžně při poslechu hudby nenapadnou – například, že hudba je (a zejména ve svých kořenech byla) také formou lidského dorozumívání. Nebo rozmlouvání s přírodou, vesmírem a bohy.

Letošní ročník Strun podzimu v rámci své specifické série neobvyklých vokálních projevů po zemité sardinské vokální polyfonii s kořeny ve 3. tisíciletí před naším letopočtem (Tenores di Bitti) nebo bizarní trojici jódlujících hudebníků (Zvuky domova) tentokrát nabídl skupinu čtyř zpěváků a muzikantů Alash z malého středoasijského státu Tuva. Ovládají tamní tradiční alikvótní hrdelní zpěv, při němž jeden zpěvák dokáže vyluzovat více tónů najednou. Nad základním tónem/melodií (v jednom typu velice hlubokého chraplavého zabarvení) zní současně vyšší alikvotní tóny; z jedněch úst (ale i hlavy a vlastně celého těla) tak vychází vícehlas podmanivého zabarvení, dráždivě se vymykající evropské tradici a připomínající rytmus cválajících koní nebo zurčení vody v horských bystřinách. To vše za doprovodu „syrově“ znějících tradičních smyčcových nástrojů s rytmickou podporou bubnu.

Díky za možnost se seznámit s takto specifickými podobami využití lidského hlasu. Na rozdíl od dřívějších koncertů této série se ale vtíral pocit jakési komerčnosti „atrakce“, kterou Alash prodává zejména po USA, a o kterou je v západním světě ovšem zájem. Nepominutelnými kořeny tuvinského tradičního zpěvu je totiž duchovní rozměr a původ tohoto vokálního projevu, který je jen jakýmsi „vedlejším produktem“ prastaré komunikace s přírodou nebo duchovní meditace. A ta se – „odsvěcená“ podobně jako prostor Českého muzea hudby, kde se koncert konal – kamsi vytratila i pod náporem „vyvolávání“ amerického konferenciéra na mikrofon. Vytržen z tohoto podstatného kontextu se Alash stává spíše jen zábavou až na hranici cirkusového úžasu, analogickou až břichomluvectví. Součástí tištěného programu nebyly texty písní, ale možná je to tak dobře – kdyby publikum vědělo, že některé písně oslavují budovatelský zápal pracujících z doby, kdy Tuva patřila k SSSR, patrně by to nesporný umělecký zážitek poněkud oslabilo. Ostatně i my jsme si prošli obdobím, kdy tradiční folklór byl využit podobně. Tanečnice z Lúčnice byly krásné holky a skvěle tančily – podobně Alash skvěle ba virtuózně ovládá zpěv i původní lidové nástroje. Ale i tak (nebo právě proto?) to byl inspirativní večer.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
7 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments