Ohlédnutí za 26. ročníkem festivalu tance a pohybového divadla Tanec Praha

26. května – 26. června 2014  

Celé čtvrtstoletí má již festival za sebou a bohaté zkušenosti s realizací, produkcí a stálé snahy, pozvat do Prahy nové umělce z tanečního oboru, který bývá neprávem stavěn na konec řady čekatelů k získání finanční podpory. Ať už se jedná o instituce státní či další mecenáše, je téměř zázrak, že se Tanec Praha vůbec realizuje. Z tohoto úhlu pohledu bylo překvapivé, že se ředitelce festivalu, Yvoně Kreuzmannové, podařilo pozvat premiéru představení Coup Fatal  belgického choreografa a režiséra Alaina Platela.

Stejně tak jako kanadskou choreografku Marii Chouinard, která v Praze již také hostovala. Nicméně letos věnovala Praze hned tři produkce. Poněkud diskutabilní a pro konzervativce jistě pobuřující bylo její vystoupení v Národní galerii. Propojování uměleckých žánrů a stejně tak uvádění taneční produkce v jiných než divadelních prostorách nemá vždy příznivce.

V Hudebním divadle Karlín představila Marie Chouinard svoje Svěcení jara  s hudbou Igora Stravinského (i  s dlouhou pasáží bez hudby) a na závěr festivalového maratónu taneční fresku Henri Michaux: Mouvements. Vazba na výtvarné umění je pro Chouinard osobní i typická. Jemné abstraktní pouto k peru kreslíře se dalo vyčíst i z výstavy jejích kreseb vystavených během festivalu v Divadle Ponec.Bližší k pochopení pro širší publikum byl projekt Coup Fatal, rozhodně více hudební než taneční.

Se strhující energií hráli černošští hudebníci v kompozici i aranžmá Fabrizia Cassola a kytaristy a „frontmana“ kapely, Rodrigueze Valdamy, nikoli skladby africké provenience, ale, zcela odlišně od jejich naturelu, barokní hudbu Bacha, Monteverdiho, Vivaldiho a Glucka. Zpěvák Serge Kakudji (kontratenor) pochází z Konga. Jeho zaměření i velká láska jsou árie z barokních oper. Jejich tragika a lamentující podtext velmi hluboce souzní se situací v zemi, kde žije. Protože vystudoval zpěv v evropských městech (Namur, Paříž), již před několika lety se seznámil s Alainem Platelem a hudebním skladatelem Fabriziem Cassolem.

V návaznosti na dřívější projekt nazvaný pitié! se umělecký tým nechal inspirovat nejen barokní kulisou, ale určitou raritou specifickou pro město Kinshasa. Jde spíš o jakýsi společenský postoj než o provokaci. Místní dandyové se nazývají „sapeury“. Société des ambianceurs et des personnes élégantes je skutečně společnost, která má ambice zůstat hrdá a svérázná i nehledě na boje a občanskou válku v zemi. Extravagantní obleky, křiklavě barevné doplňky, patřičná rádoby elegantní, avšak nabubřelá gesta, nadřazené i rozšafné chování, to vše spojuje tyto muže. I když se to zdá dost nepochopitelné, souvisí to jistě s tím, aby ukazovali svůj jistý nadřazený pohled i aby si dokazovali sebevědomí. I když málokdo v Evropě může porozumět směsici tohoto tematického materiálu v kontrastu s hudební protimluvou. Alain Platel zahrál roli spíše pozorovatelskou než skutečně režijní, ale představení jistě bude mít své diváky a posluchače.Z ostatních představení poměrně různobarevné festivalové přehlídky byly nejčerstvější večery mladých choreografů – Evropské taneční laboratoře, vybraných z dvaceti oceněných „Priority TOP20 Aerowaves companies“.  Mladá krev bez jisté sebekontroly se snaží v nejlepších intencích předvést, co umí. A to je sympatické. Každý z nich v celkem čtyřech předvedených krátkých produkcích přinesl něco jiného a ve svém mladistvém přesvědčení neotřelého:

Portugalci Sofia Dias a Vitor Roriz pod titulem A gesture that is nothing but a threat zkoumají emoce a citové stupnice na základě hlasových cvičení, které přenášejí do pohybu. Antonin Comestaz z Holandska nás nechal nahlédnout do skutečné taneční kompozice Out of the Grey. S maďarskými kořeny se energicky potýkali dva tanečníci József Trefeli a Gábor Varga na pomezí folklóru a současného tance. A půvabné dílko Bruit de couloir předvedl francouzský žonglér a tanečník, Clément Dazin.S podivem byli poměrně dost slabí umělci z Izraele, což nebývá zvykem, jelikož Izrael patří v „contemporary dance“ ve světě k těm významným zemím. V rámci Dnů Jeruzaléma byly dvě vystoupení na lodi Tajemství na Vltavě a produkce byla velmi omezena špatnou zvukovou clonou ze sousedního lokálu.

Skutečným počinem bylo uvedení konceptuální choreografie významného francouzského umělce, Jérôma Bela, nazvaná jménem tanečníka Cédric Andrieux. Původem Francouz Andrieux vypráví o svém životě, velmi prostě, skromně a citlivě.

Důležitou etapou jeho kariéry byl pobyt v Merce Cunningham Dance Company v New Yorku. Popisuje podrobně, jak těžká, někdy i neúprosná práce byla splňovat všechny požadavky legendárního amerického umělce. S určitou dávkou nadsázky a lehké ironie jsou předváděny části tréninku specifického pohybového slovníku Merce Cunningham techniky, předváděny kostýmy i fragmenty choreografií a popisovány reakce amerického choreografa.Posléze Cédric Andrieux líčí svoje další interpretační zkušenosti z Lyonské opery. Předvedl část sólového tance z dílny Trishy Brown a došel ke klíčovému setkání s Jérômem Belem. Snaží se tedy i velmi naučně osvítit nevšední a netaneční produkce a jejich působení na diváky. Je zajímavé, jak autenticky tento dlouhý monolog působí. To vše je v Belově koncepci a dramaturgii známé. I když se na první pohled zdá, že se nejedná o představení v pravém slova smyslu.

Není atraktivním kusem, ale impulzem k přemýšlení.

www.tanecpraha.cz

Foto Tanec Praha, Marie Chouinard, Chris Van der Burght, Gregory Batardon, Herman Sorgeloos

Mohlo by vás zajímat


Komentujte

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na