Ohlédnutí za kariérou zesnulého operního skladatele Siegfrieda Matthuse

Siegfried Matthus se narodil 13. dubna 1934 v Mallenuppenu ve východním Prusku. V letech 1952-1958 studoval na Německé vysoké hudební škole v Berlíně u Rudolfa Wagnera-Regenyho a později byl ještě žákem Hannse Eislera. Od roku 1960 působil jako skladatel „na volné noze“. V letech 1966-1989 byl dramaturgem Komické opery v Berlíně, kde spolupracoval s tak významnými osobnostmi, jakými byli dirigenti Kurt Masur nebo Rolf Reutter a režiséři Walter Felsenstein, Götz Friedrich, Harry Kupfer a Ruth Berghaus. Jeho díla uváděly světové orchestry, přední operní divadla, například všechny tři operní domy v Berlíně, Semperova opera v Drážďanech nebo festival v Santa Fe.

V roce 1985 byl Matthus jmenován profesorem a v roce 1991 založil Komorní operu Schloss Rheinsberg, jejímž uměleckým vedoucím byl až do roku 2014. S tímto operním festivalem, který se koná vždy v letních měsících, je také spojena soutěž mladých operních pěvců a účinkování s nastudovanými operami v dalších městech. Z pěveckých finalistů je patrně nejznámější sopranistka Anette Dasch. Matthus byl také členem různých akademií a získal řadu vyznamenání, například v roce 2015 Velký kříž za zásluhy Spolkové republiky Německo.

Jako skladatel Siegfried Matthus psal skladby pro orchestr, řadu koncertů, komorních nebo vokálních skladeb. Psal i hudbu k činohrám a k filmům. Opera zaujala Matthuse již v jeho 17 letech, kdy viděl ve válkou zničeném Berlíně Mozartovu Kouzelnou flétnu.  Ve svých 27 letech napsal svou první operu Lazarillo von Tormes, kterou nastudovalo operní divadlo v Karl-Marx-Stadtu (Chemnitz). Svými čtrnácti operami se řadí k nejvýznamnějším operním skladatelům 2. poloviny 20. století a prvních desetiletí 21. století. Po prvotině Lazarillo von Tormes zaujal operou Der letzte Schuss (Poslední výstřel), která vznikla podle novely Borise Lavreněva Jedenačtyřicátý. Libreto, napsané skladatelem spolu s režisérem Götzem Friedrichem, líčí boj rudých proti bílým po říjnové revoluci v Rusku. Opera měla svou světovou premiéru 5. listopadu 1967 v Komické opeře v Berlíně. Matthus se v ní představil jako moderní skladatel, který vytvořil v opeře serielní struktury, dvanáctitónovou řadu, použil elektroniku a magnetofonový pás. Operní tvorbě se pak věnoval pravidelně po celý svůj život.

Následovala nepříliš úspěšná opera Noch einen Löffel Gift, Liebling? (Ještě jednu lžičku jedu, miláčku?), napsaná na libreto Petera Hackse podle kriminální komedie Risky Marriage Saula O´Hary v překladu Hanse-Joachima Pauliho. Poprvé zazněla v Komické opeře v Berlíně 16. dubna 1972. Po ní následovala opera Omphale, opět na libreto Petera Hackse, poprvé uvedená ve Výmaru 7. září 1976. Následující operou byla Judith, napsaná podle stejnojmenného dramatu Friedricha Hebbela a textů ze Starého zákona, snad nejúspěšnější skladatelova opera. Svou světovou premiéru slavila v Komické opeře v Berlíně 28. září 1985. Novinku nastudoval dirigent Rolf Reutter v režii Harryho Kupfera. Matthus ji původně psal na objednávku k otevření znovuvybudované Semperovy opery v Drážďanech, ale Harry Kupfer ji nakonec uvedl v Berlíně.

Matthus pak pro Drážďany napsal svou následující operu Die Weise von Liebe und Tod des Cornets Christoph Rilke (Píseň o lásce a smrti korneta Kryštofa Rilka) podle stejnojmenné předlohy Rainera Maria Rilka, kterou Matthus zhudebnil téměř doslova.  Na paměť zničení Drážďan v únoru 1945 a hořící Semperovy opery vložil do ní působivé Dies irae, které zazní na začátku a na konci díla. V Semperově opeře měla svou světovou premiéru 16. února 1985. Dirigoval Hartmut Haenchen, režii měla Ruth Berghaus. Píseň o lásce a smrti korneta Kryštofa Rilka se stala vedle Judith skladatelovou nejúspěšnější a nejhranější operou. Hned po dokončení „Rilka“ hledal další operní námět. Tak vznikla opera ke 200. výročí pádu Bastilly Graf Mirabeau (Hrabě Mirabeau), opět na skladatelovo vlastní libreto, která byla ve světové premiéře 14. a 15. července 1989 uvedena hned na třech německých scénách – ve Státní opeře v Berlíně, v Karlsruhe a v Essenu. Hrabě Mirabeau se stal poslední berlínskou světovou premiérou operního skladatele rozpadlé NDR.

I po zániku NDR se Siegfried Matthus intenzivně věnoval operní tvorbě. 12. května 1992 měla v rámci festivalu ve Schwetzingenu premiéru jeho komorní opera Desdemona und ihre Schwestern (Desdemona a její sestry) podle námětu Christiny Brückner. Dirigentem světové premiéry byl Rolf Reutter, režisérem Götz Friedrich. Opera je složena ze tří ženských monologů a často ji později inscenovali i na vysokých hudebních školách. Další významnou operou Siegfrieda Matthuse se stala Farinelli oder die Macht des Gesanges(Farinelli aneb Síla zpěvu), poprvé uvedená v Karlsruhe 28. února 1998. Titulní role je napsána pro kontraaltistu, v opeře vystupují i skladatelé Nicola Porpora nebo Georg Friedrich Händel či zpěvačka Anna Maria Strada. Opera Kronprinz Friedrich (Korunní princ Friedrich) je komorní a měla premiéru 30. prosince 1999 na zámku Rheinsberg opět v nastudování týmu Rolf Reutter a Götz Friedrich. Opera se na zámku Rheinsberg také odehrává, korunní princ Friedrich zde v letech 1736/40 žil.

Další opera Die unendliche Geschichte (Nekonečný příběh) vznikla na libreto Matthusova syna Franka podle stejnojmenné knihy Michaela Endeho. Poprvé zazněla 10. dubna 2004 v Národním divadle ve Výmaru a zároveň v Trieru. Harry Kupfer inspiroval Siegfrieda Matthuse k napsání opery o manželce Richarda Wagnera Cosimě nazvané Cosima, která měla premiéru 28. dubna 2007 v Braunschweigu a následně 5. května téhož roku v divadle Altenburg-Gera. Vedle Cosimy Wagnerové v opeře vystupuje například Friedrich Nietzsche, král Ludvík II. nebo dirigent Hans von Bülow. Po operách Grete Minde a Luthers Träume (Lutherovy sny) se poslední Matthusovou operou stala Effi Briest, napsaná podle románu Theodora Fontana opět na libreto skladatelova syna Franka a poprvé uvedená 21. října 2019 ve Státním divadle v Cottbusu s Ludmilou Lokaichuk v titulní roli.

Podíváme-li se, jak naše operní scény uváděly Matthusovy opery, pak dojdeme ke smutnému zjištění, že pouze opera DJKT v Plzni uvedla v roce 1973 Matthusovu operu Ještě jednu lžičku jedu, miláčku? pod názvem „Manželství je riziko“. V překladu Evy Bezděkové, v hudebním nastudování dr. Karla Vašaty a v režii Bohumila Zoula zpívali V. Florian nebo K. Petr, J. Hořický, L. Bláhová, L. Neubarthová, J. Fuchs nebo D. Novotný, M. Cihelníková, I. Malinová nebo E. Pechánková a V. Míšek nebo J. Beneš. Škoda, že se naše velké operní scény, zejména Praha nebo Brno, neodhodlaly k nastudování Matthusových oper Judith nebo Hrabě Mirabeau. Obě si můžeme alespoň pustit v nahrávkách firmy Eterna (dnes Berlin Classics). Judith z roku 1986 s vynikající Evou-Marií Bundschuh v titulní roli a Hraběte Mirabeau z roku 1989 v nastudování dirigenta Heinze Frickeho.

V knize Opera 20. století, kterou napsal za spolupráce dalších autorů Udo Bermbach, se Siegfried Matthus, jako jeden z nejvýznamnějších operních skladatelů dneška, v kapitole nazvané Warum komponiere ich heute Opern? (Proč dnes píši opery?) zamýšlí nad postavením operního skladatele na konci 20. století. Vyznává se, mj. o svém vztahu ke zpěvu a k lidskému hlasu, který považuje v opeře za klíčový: „Co mě individuálně přivedlo k opeře, byla smyslná přitažlivost a požitek ze zpěvu ve spojení s emocionálními projevy lidských konfliktů a chování. Lidský hlas jako nejcitlivější nástroj, který seismograficky nejlépe prozkoumává lidskou duši, je základem veškerého muzicírování, jeho čistý hudební výraz mě fascinuje po všechny časy. Zpěv je původním zdrojem mé hudební invence.“

Poměrně rozsáhlý článek zakončil těmito slovy: „Pevně ​​věřím v budoucnost opery a moje skladatelská práce, stejně jako založení Touring Opery, je mou pragmatickou odpovědí na mnoho skutečných i zbytečných obtíží okolo současné opery.“