Ohlédnutí za Tanzmesse v Düsseldorfu (2)

Z velkých produkcí uvedených v Capitol Theater, se představila například produkce švýcarské provenience, ale v podání šestice afrických tanečníků – The Ecstatic. Autory jsou choreografové Jeremy Nedd a Impilo Mapantsula, kteří ve společném kuse hledali a propojili dvoje rozdílné kořeny své tvorby. Choreografii zarámovali jako setkání skupiny přátel, kteří jednoduše podléhají touze po rytmu a tělesném vyjádření vnitřních pocitů. Jedním ze základních kamenů byla jihoafrická pantsula, specifický tanec spojený s celou subkulturou, u nějž můžeme obdivovat především přirozeně pohotovou práci nohou a izolovanými pohyby dalších částí těla. Druhým vlivem vstupujícím na scénu bylo naopak klidné a téměř nábožné zastavení, jako při extatickém vyvrcholení gospelu. Jistě ne náhodou evokovala scéna v nejednom okamžiku slavné Revelations. Unikum choreografie Ecstatic je ve spojení těchto dvou světů, pouličního a extaticky spirituálního, spojnicí v tomto případě je hudba, dlouhé blues, a touha po svobodném sebevyjádření, které zahrnuje nutnost prožít až do dna a bez potlačování pocity negativní i ty (téměř) extatické. Modifikovaná zvuková stopa v závěru dala příležitost jednomu z tanečníků k rozehrání stejně zpomaleného pohybového módu, jakkoli nahrávka sama byla spíše rozčilující. Jen předimenzované ozvučení prostoru ubíralo kusu na atraktivnosti, protože se blížilo hladině snesitelnosti.

Šest mužů tančilo shodou okolnosti i následují kus v Tanzhausu, Arrangement britsko-irského choreografa Joe Morana. Ten se ve své práci rozhodl zkoumat hranice maskulinity v tanci, ale vydal se do krajiny již umělecky dosti zabydlené a nedal divákům příliš jasný klíč k rozpoznání, co kritizuje nebo jaké sdělení chce choreografií předat. Tanečník v sukni ani v průsvitné haleně jistě již není zjevem nijak neobvyklým, stejně tak jako jsme navykli na to, že vnější fyzické projevy, které tradičně spojujeme s maskulinitou či feminitou, zkušenost současného tance dnes a denně posouvá a mění, a že jak pohybové prostředky, tak možnosti kostýmu jsou bez omezení. Interakce tanečníků tak spíše než poukazování na stereotypy rozvíjela jakousi jejich osobní hru v prostoru mezi sebou i s diváky. Od první chvíle, kdy se publikum nechalo vyprovokovat k pozdravům, přes choreografii, která se proměnila v bojové zápolení a vyústila ve vytvoření jediné skulptury propletených těl a končetin, po další interaktivní vstup. V něm se performeři usadili sami na stranu publika a střídali se před ním mezi sebou jako na tiskové konferenci – a diváci se rádi dali do pokládání otázek a humornou vložku si užili skutečně aktivně. Ovšem z hlediska tématu jsme zůstali v lehkém tápání, jaký i zde byl účel. Že by se poučené publikum mělo tanečníků ptát na to, proč mají na sobě ten který kostým, to snad ne. Jakkoli si tato na pohled nesourodá, ale přitom sehraná skupina tanečníků získávala publikum svým humorem, ani v samotné choreografii nebylo mnoho okamžiků, které by v paměti utkvěly významně a dlouho.

O jedno z vyvrcholení přehlídky z hlediska inscenací se postarala maďarská choreografka Adrienn Hód ve spolupráci s německým souborem Unusual Symptoms. Inscenace Harmonia, která zprvu napínala diváckou trpělivost, vyústila v explozi energie a čisté radosti z tance a pohybu. Na jevišti se spolu ocitli zdraví a hendikepovaní performeři, které publikum mohlo sledovat rozesazeno ze všech stran, někteří mimořádně disponovaní tanečníci na širokém spektru zaměření, od moderního či současného tance až po tanečníka s tělem nade vší pochybnost zformovaným akademickou technikou. U některých performerů si diváci ani nemuseli na první pohled všimnout odlišností. Inscenace tohoto typu je jistě pro určitý typ publika diváckou výzvou, protože každého staví do konfrontace s ním samotným, s konzervativním estetickým vnímáním, možná i profesními otázkami. Může být pro performerku trpící obrnou fyziologicky vhodné zdravé učit se prvky akademické techniky u baletní tyče? Ale je vůbec takové rozhodování na místě, pokud taková činnost přináší skutečnou radost a potěšení? Takových otazníků vyvstává mnoho, oči těkají, uhýbají nebo jsou fascinovány a člověk si klade otázku, kdy je jeho reakce morálně nezávadná, a kdy je zavrženíhodná. Mimochodem zařazení klasického tréninku má své dramaturgické opodstatnění v tom, že zpochybňuje tradiční estetickou i výkonnostní nadřazenost akademické techniky, která je stále spojená s výlučností, sociálním statusem, extrémními estetickými nároky, nároky ohledně dispozic apod. Má svou vlastní auru, ale k tomu ji předurčuje historie, vzhledem k tomu, že má své kořeny ve šlechtickém, ba královském prostředí. Často se i dnes ještě setkávám s názorem, že z jejího principu vůbec nemožné, aby se jí někdo mohl věnovat „pouze“ zájmově, což samozřejmě neobstojí, pokud se oprostíme právě od snahy určit její hierarchii a pohlédneme na ni jako na ryze pohybovou metodu založenou na specifických principech.

Inscenace Harmonia má velmi pomalý nástup a její pozvolna (opravdu pozvolna) narůstající dynamiku a strukturu docení divák až při zpětném pohledu. Dominuje jí pasáž, v níž se všichni performeři dlouze rozcvičují, a to jak sami, tak především v párech, v kombinaci able + disabled (v angličtině jsou označení o poznání neutrálnější a přívětivější). Jde však o rovnocennou oboustrannou pomoc. Mladý muž na vozíčku a tanečnice si vzájemně prohřejí a protáhnou těla, stejně jako dvě ženy, jež se při protahování dostávají do pozic, které připomínají kontorzistiku a divák si v obdivu k pružnosti jejich těl ani pořádně nevšimne omezení, které tak ve výsledku ani omezením není, což je také jedna z point. A tak se před zraky diváků choreografie… vleče. Nicméně je naprosto jasné, že je takto vystavěna se záměrem vytvořit kontrastní plochy. Pozice a polohy, které se zprvu zdály ryze pragmaticky účelné, se komplikují a najednou leckteré „cvičení“ nápadně připomíná kontaktní improvizaci. Nenápadně, jako když otáčí kolečkem plynového hořáku, se dostávají těla nejen do nevšedních poloh, ale také do prostoru a divák si vposled ani nevšimne, že tanec se náhle stal dynamickým, že se performeři střídají ve variacích a rozehrávají choreografii.

Stejně tak nenápadně, jako pohybový materiál přešel od rozehřívání k choreografii se objeví zvuková a hudební linka, aby vyústila v halasný doprovod. Ve výsledku unikne pozornosti i okamžik, ve kterém se dění na jevišti proměnilo v show, exhibici a v tančírnu. Všichni interpreti bez výjimky udivují svými fyzickými výkony, vzájemně se podporují i provokují, sami sebe uvádějí do humorných situací, ve jménu oslavy toho, že jejich tělo je schopné tančit, ať už je „able“ nebo „disabled“. Diváci přihlížejí a roztleskávají s bohatou škálou pocitů, v nichž se mísí dojetí, nadšení, zrcadlové neurony pohybují i jejich těly a nohy vydupávají rytmus populárních písní. Není zde vůbec nic laciného, prvoplánově provokativního ani kýčovitě líbivého. Sdělení je bez příkrasy, ale není vnucované. Radost hmatatelná na straně účinkujících i publika, které zapomnělo na prvotní rozpaky a přijalo radost z tance.

Kredity:

Daimon
Tvorba: Karen (La Burbuja) Carabajal a Luis Garay
Performerka: Karen Carabajal
Hostující performerka: Nele Ruckelshausen
Zvuk (live): Slim Soledad
Hudba: Guillermina Etkin
Světelný design: Sylvie Melis
Scénografie: Vanina Scolavino a Luis Garay
Koncept: Luis Garay

Simple
Choreografie: Ayelen Parolin
Tanečníci: Baptiste Cazaux, Piet Defrancq, Daan Jaartsveld
Asistent choreografie: Julie Bougard
Světelný design: Laurence Halloy
Scéna a kostýmy: Marie Szersnovicz
Dramaturgie: Olivier Hespel
Vnější konzultace: Alessandro Bernardeschi
Vizuál: Cécile Barraud de Lagerie
Realizace kostýmů: Atelier of Théâtre de Liège

Looping
Choreografie: Josh Martin a Lisa Mariko Gelley, Company 605
Vytvořeno s performery: Brandon Alley, Francesca Frewer, Kate Franklin, Lisa Mariko Gelley, Jeanette Kotowich, Josh Martin, Tamar Tabori, Avery Smith, Matthew Tomkinson, Jessica Wilkie, Sophia Wolfe
Zvuk živě: Matt Tomkinson
Tvůrčí podpora: Maiko Yamamoto

The Ecstatic
Koncept a choreografie: Jeremy Nedd & Impilo Mapantsula
Performeři, choreografie: Kgotsofalang Moshe Mavundla, Tommy Tee Motsapi, Bonakele Mambotjie Masethi, Sicelo Malume ka Xaba, Sello Zilo Modiga, Vusi 2.2 Mdoyi
Technický ředitel, světelný design: Thomas Giger
Scéna: Laura Knüsel
Hudba: Xzavier Stone & Modulaw
Audiodesign: Fabrizio Di Salvo
Produkce Švýcarsko: Ursula Haas
Produkce Jihoafrická republika: Daniela Goeller
Produkce zájezdů: Regula Schelling
Dramaturgie: Anta Helena Recke
Asistent produkce: Kihako Narisawa, Lucas Del Rio Estevez
Vnější oko: Deborah Joyce Holman, Maximilian Hanisch
Koprodukce: Kaserne Basel, Arsenic Lausanne, Theater Tuchlaube Aarau

Arrangement
Choreografie a produkce: Joe Moran
Tanečníci: Andrew Hardwidge, Sean Murray, Alexander Miles, Samir Kennedy a další
Původní obsazení: Andrew Hardwidge, Samir Kennedy, Erik Nevin, Christopher Owen, Alexander Miles a Yiannis Tsigkris
Původní světelný design: Beky Stoddart
aktuální světelný design: Antony Hateley
Kostýmy: Tom Rogers
Asistent kostýmního výtvarníka: Peter Butler

Abacus
Choreografie: Laura Murphy
Produkce, Inspice: Kristyn Fontanella
Vedoucí zkoušek: Siobhán Ní Dhuinnín
Účinkující: Marion Cronin, Justine Cooper, Magda Hylak, Lucia Kickham, Emily Kilkenny-Roddy, Siobhán Ní Dhuinnín, Isabella Oberlander, Sarah Ryan, Catherine Young
Kostýmy: Deirdre Dwyer
Vnější oko: Mary Nunan, Colin Dunne, Matteo Farrigon

Harmonia
Choreografie: Adrienn Hód / Hodworks
Spolutvorba a interpretace: Yanel Barbeito, Aaron Samuel Davis, Florent Devlesaver, Gabrio Gabrielli, Carolin Hartmann, Paulina Porwollik, Leisa Prowd, Tamara Rettenmund, Nora Ronge, Andor Rusu, Young-Won Song
Umělecká spolupráce: Csaba Molnár
Hudba: Ábris Gryllus
Scéna a kostýmy: Anna Lena Grote
Světelný design: Christian Kemmetmüller
Dramaturgie: Gregor Runge
Dramaturgická spolupráce: Ármin Szabó-Székely
Produkce: Alexandra Morales
Asistent produkce: Masch, Andy Zondag
Produkce Hodworks: György Ujvári-Pínter
Asistent scénografa: Naomi Darleen Schade
Inspice: Lena Maire