Ohlédnutí za Wagnerovým Prstenem Niebelungovým v Lipsku (2)

Uvedení kompletní tetralogie Richarda Wagnera Prsten Niebelungův lipskou operou byl přítomen Pavel Horník, který nám o této události podal svědectví slovem i obrazem. Po Zlatu Rýna a Valkýře, které byly reflektovány v minulém díle, přichází na řadu i Siegfried a Soumrak bohů.

Na další víkend s posledními dvěma díly Wagnerovy tetralogie jsme se samozřejmě těšili. Hned po ubytování jsme zaparkovali pro jistotu v podzemních garážích pod náměstím Augustusplatz s východem přímo do budovy divadla. Počasí bylo tentokrát chladné a nevlídné, a tak pohled a několik snímků na čelní frontu divadla s velikým plakátem s názvem Siegfried v nás vzbudil radostné očekávání věcí příštích. Hned po příchodu do rozsáhlého vstupního foyeru, obloženého stejným jasanem jako v hledišti, nás přivítal stánek Lipské společnosti Richarda Wagnera, nabízející řadu knih, pohledů a dalších předmětů připomínajících velkého skladatele. Byla zde i dosti veliká modrá socha skladatele, podobná těm, které byly rozmístěny na trávníku ve svahu před Festspielhausem v Bayreuthu. Byli jsme trochu překvapeni nad jejím umístěním, protože minule před Valkýrou byla situována v honosném obrovském foyeru nacházejícím se v úrovni parteru divadelního sálu. Mile jsme si se členy společnosti popovídali a připomněli jejich návštěvu pražského představení Lohengrina v Národním divadle s Andreasem Schagerem (který v Lipsku zpíval před třemi lety Siegmunda a též Rienziho), kdy jich přijel celý autobus. Členové spolku nám opět poskytli řadu užitečných tipů a informací o místech, kde se skladatel v Lipsku pohyboval a které památky nebo pomníky a pamětní desky jej připomínají. O tom se zmíním později.

Vystoupali jsme o patro výše a znovu se podívali v prostorné chodbě mezi foyerem a přízemím sálu na mramorovou bustu Richarda Wagnera od sochaře Melchiora Antona zur Strassen. U té se pochopitelně návštěvníci neustále fotografují. Toto umělecké dílo bylo umístěno na čelním místě bývalého Nového lipského městského divadla a bylo jako jedna z mála věcí zachráněno po rozbombardování divadla v roce 1943. Zbytky původních soch z tympanonu zničeného divadla jsou dnes vystaveny vedle levé stěny dnešní operní budovy.

Siegfried
Zaznívá zvonek a je třeba zaujmout místa v desáté řadě v přízemí. Ladění hudebníků nás příjemně připravuje k následujícím zážitkům. Světla zhasínají a v úvodním preludiu se ozývají motivy Niebelungů. Pro vysvětlení dodávám, že tzv. leitmotivů, tolik typických pro toto dílo, se v něm vyskytuje okolo stovky. Objevuje se spoře nasvícená scéna a ocitáme se v obydlí skřeta Mimeho, bratra Alberichova, se kterým jsme se již setkali ve Zlatu Rýna. Uprostřed scény je hustý zelený porost, vlevo pak dětský kočárek a kolébka. Vždyť Mime (typově vhodně vybraný Dan Karlström) vychoval Sieglindina syna Siegfrieda a doufá, že ten přemůže obra Fafnera a získá tak prsten a roušku umožňující zneviditelnění. Na pravé straně je pak sporá kovárna s velkou kovadlinou, dále postavený stan a bicykl, na kterém Mime občas jezdí. A nyní k Siegfriedovi. Pro jeho ztvárnění byl vybrán známý německý hrdinný tenor (původně baryton) Thomas Mohr, který tak obdivuhodně zpíval Logeho ve Zlatě Rýna. Je až s podivem, jak tento sedmapadesátiletý umělec má svěží a průrazný hlas. Osobně jsem jej slyšel před dvěma lety jako Parsifala a byl vynikající. Ovšem vizuálně a ještě díky nešťastně šitému kostýmu vypadal spíše jako Mimeho otec. Zeleň v pozadí se jakoby větříkem zasažená začíná vlnit a s ní se též vlní postupně vylézající a kroutící se postavy baletních umělců. Objeví se nakrátko Poutník-Wotan ztvárněný znovu výborně disponovaným Iainem Patersonem, který sděluje, že ukout meč může pouze silný muž. Mime hned pomyslí na Siegfrieda.

Přeskočím teď ke klíčové scéně prvního dějství, kování meče Nothung přelomeného Wotanovým kopím při souboji Hundinga se Siegfriedem v předchozí Valkýře. Mime toho není schopen, a tak se práce úspěšně ujme Siegfried. Tako klíčová scéna ovšem vyšla bez jakýchkoli efektů, které se v jiných divadlech používají. Siegfried téměř nic nedělá a meč mu podají postavy tanečníků hemžících se v zeleném porostu. Ovšem po hudební stránce byl podán excelentní výkon, jak ze strany orchestru, tak představitele Siegfrieda a nakonec i Mimeho ve známém zpěvu „Nothung ! Nothung! Neidliches Schwert…“ a „Hoho! Hoho! Hohej!“ Siegfried by měl údajně mečem přeseknout kovadlinu, ve zdejším pojetí to jasně znázorněno není, a tak jen vítězně zvedá meč do výše. Opona padá. Velký potlesk publika a zasloužená přestávka pro představitele a samozřejmě diváky. Vyvětrání se na čerstvém vzduchu a pořízení večerního snímku divadla s plakátem k Siegfriedovi a hurá zpět do sálu k očekávání věcí příštích.

Dostáváme se do druhého dějství. Na scéně jsou postaveny dvě vysoké stavby, spojené šikmým polozbořeným mostem klenoucím se přes velkou díru. V popředí se povalují drátěné koše, červenobílá dlouhá tyč. Ano, jak všichni tušíme, jsme před slují, kde žije obr Fafner s uloupeným zlatem, přilbou a samozřejmě zlatým prstenem. Pobíhá zde Alberich (dlouholetý prominentní člen souboru a jindy též představitel Wotana, Fin Tuomas Pursio), přemýšlející, jak se zmocnit pokladu a hlavně prstenu společně s Mimem. Volají na obra, aby šel ven. Zespoda jeviště vyjede nahoru jeho obrovská tlustá figura s hnědým cylindrem sedící na velké červenozlaté rokokové pohovce, pod níž se válejí hroudy zlata a šperků. Je obklopen skupinou neustále se pohybujících tanečníků a tanečnic, oblečených jako on s typickými cylindry na hlavách. Siegfried zabíjí Fafnera bodnutím meče (rána byla vedena přehnaně opatrně do předem viditelného malého otvoru ve Fafnerově těle). Stává se majitelem prstenu a zneviditelňující roušky, ale ve své nevinnosti neví, k čemu mu poslouží. Alberich se hádá s Mimem o to, komu má patřit prsten.

Siegfried, protože se mu dostala do úst kapka Fafnerovy krve, se naučí porozumět řeči ptáků, čehož využije ve scéně s Waldvogelem (Lesním ptáčkem). Po šikmém mostě opatrně přichází při krásné melodii flétny bíle oblečená baletka, která má znázorňovat lesního ptáčka. Toho za scénou rozkošně zpívá mladá Bianca Tognocci. Lesní ptáček (k baletce se pak připojí ještě tři další, což mi připadalo trochu jako scéna z Labutího jezera) komunikuje se Siegfriedem. Ten se pak díky znalosti ptačí řeči dozvídá, že si má určitě ponechat prsten a přilbu; a též o zradě Mimeho. Siegfried tedy svého bývalého pěstouna zabije. Dále mu ptáček radí, aby šel vyhledat horu, kde leží krásná dívka Brünnhilda. Náš hrdina se tedy vydá za ní.

Zbývá nám již jen jedno dějství, ve kterém se po dlouhé pauze dostáváme na Walhalu, kde Wotan žádá bohyni Erdu (v podání Henriette Gödde), aby mu prozradila budoucnost. Ta odmítá a Wotan rezignuje na svoji moc a rozhoduje se, že vládnout bude Siegfried a Brünnhilda. Přicházející Siegfried se s ním dostává do konfliktu a přelomí mu kopí. Polibkem pak probouzí spící Brünnhildu a poznává, že je to jeho vyvolená. Závěrečný náročný milostný duet s Brünnhildou (Daniela Köhler) vyšel působivě a pěvecky excelentně. Dlouho trvající ovace tak ukončily další díl mýtické tetralogie. Plni dojmů se vracíme do hotelu a o představení ještě vášnivě diskutujeme.

Neděle nás vítá nevlídným deštivým počasím. Moc nás to mrzí, protože jsme si chtěli vyfotografovat ve městě některé objekty se vztahem k Richardu Wagnerovi. Bez slunce to ale musí jít také, jsme snad profesionálové. V podstatě se jednalo o tři věci. V centru Lipska v ulici Brühl 1 se nacházel skladatelův rodný dům. Dnes je tam moderní obchodní dům, na jehož zadní straně se nachází nevelká kovová deska s Wagnerovým portrétem. Vypadá sice docela nenápadně a najít ji není lehké, je ale vkusná. Zato asi několik set metrů západním směrem se nachází na konci promenádního okruhu u Matthäikirchhofu na konci parčíku nový skladatelův pomník s bohužel ošklivým pozadím panelákové budovy. Na žulovém soklu, kde jsou vytesány postavy ze skladatelových děl, jsou čelně umístěny tři nahé postavy dcer Rýna a na levé straně je Siegfried, Mime a drak (Fafner). Podstavec z tyrolského mramoru 2 x 2 x 3 metry, který vznikl před více než sto lety, je dílem Maxe Klingera. Sochař také navrhl přes pět metrů vysokou bronzovou sochu skladatele. Vše mělo sloužit k výstavbě monumentálního pomníku, ale nikdy k tomu z nejrůznějších důvodů nedošlo. Dnes stojí na podstavci barevně vyvedená socha samotného mladého mistra v životní velikosti a za ní je stejně vysoký černý stín, jako měla být původní Klingerova socha. Autorem současného komplexního díla, odhaleného v roce 2013, je Stephan Balkenhol. Nadšen jsem ale příliš nebyl…

Vracíme se pak přes centrum k divadlu, kde za jeho zadním traktem v prostředí parčíku s rybníkem zvaným Schwannenteich (Labutí jezírko) se nachází na kamenném podstavci Wagnerova bronzová busta, opět od sochaře Maxe Klingera z konce druhé půle 19. století;  byla sem instalována v roce 2013, k 200. výročí Wagnerova narození. Ještě fotografický záznam čelní fronty divadla s nápisem Götterdämmerug zrcadlící se v menší louži na náměstí Augustusplatz. Teď již je čas ukrýt se před deštěm k múzám do příjemných útrob divadla a těšit se na další. Opět v nás hrklo, když vyšel před oponu pán, který oznámil indispozici představitele Hagena.

Soumrak bohů (Götterdämmerung)
V předehře k závěrečnému dílu celého cyklu se ocitáme na útesu Valkýr, kde sudičky předou nit osudu. Na lipské scéně táhnou za dlouhé lano společně jejich doprovodní tanečníci, v pozadí je třeba vidět lebky. Brünnhilda (Lise Lindstrom) se loučí se Siegfriedem, kterého ztvárňuje Ian Storey, známý anglický představitel zejména hrdinských a dramatických tenorových partů. I zde dostál své dobré pověsti, přestože někdy mi připadal poněkud hlasově unavený. Jako zástavu lásky dostává Siegfried zlatý prsten a Brünnhilda mu propůjčuje i svého koně Grana (tedy jeho mutaci v podobě lidského představitele), aby mohl odjet za dalšími hrdinskými činy. Pak přichází krásná orchestrální mezihra, Siegfriedova rýnská cesta. Zde se projevila naplno kvalita orchestru vedeného dirigentem Ulfem Schirmerem.

V prvním dějství se přeneseme do moderně pojatých honosných prostor s vysokými sloupy a velkou zadní prosklenou plochou. Obsluhována služebnictvem zde sedí vzácná společnost. Král Gibichungů, do elegantního obleku oděný Gunther (Tuomas Pursio), se svojí sestrou Gutrunou (Gabriela Scherer); je zde též Alberichův syn Hagen představovaný Sebastianem Pilgrimem (hrál obra Fasolta ve Zlatu Rýna). Poslední jmenovaný bohužel nemohl plně rozvinout svůj hlasový fond v důsledku ohlášené indispozice. Hagen vypráví o krásné Brünnhildě, kterou by mohl Gunther získat pouze pomocí Siegfrieda, jemuž by mohl dát svoji sestru Gutrunu. Siegfried se jásající vrací z cest a je v domě Gibichungů vřele přijat. Intrikán Hagen mu dává vypít číši s nápojem zapomnění a Siegfried se skutečně do Gutruny zamiluje. Vydává se spolu s Guntherem za Brünnhildou. Dekorace se mění. Na výšině Valkýr sedí Brünnhilda se sestrou Waltrautou (Kathrin Göring), která chce, aby Brünnhilda vrátila prsten rýnským dcerám. Přichází Siegfried, který na sebe díky přilbě zneviditelnění bere Guntherovu podobu, a díky nápoji zapomnění Brünnhildu nepoznává. Zmocní se prstenu a odvádí ji do domu Gibichungů. Opona. Přestávka a trochu čerstvého vzduchu před nasvíceným divadlem.

Zpět do druhého dějství. V potemnělém sále domu Gibichungů Alberich (opět Martin Winkler) ponouká Hagena, aby se zmocnil prstenu. Pak se rozjasní a Hagen svolává prostřednictvím tří dvojic svých mužů zadutím na dlouhé rohy početný sbor svých bojovníků v béžovohnědých uniformách s barety, kteří čekají v řadách na uvítání Gunthera a jeho nevěsty Brünnhildy. Přidává se i sbor žen (je to jediná smíšená sborová scéna v celém Ringu). Oba přicházejí a Brünnhilda, když jí Siegfried představuje Gutrunu jako svou manželku a potvrzuje, že Gunther je nyní její muž, uvidí na Siegfriedově ruce zlatý prsten a konečně pochopí celou hru. Je rozhněvána na Siegfrieda a prozrazuje Hagenovi, že nepřemožitelný Siegfried je zranitelný pouze na zádech.

Ve třetím dějství v divoké krajině dcery Rýna marně loudí na Siegfriedovi prsten a varují jej, že mu přinese smrt. Přichází lovecká družina Gibichungů za přítomnosti Gunthera, někteří táhnou velikého zabitého jelena. Hostesky přinášejí židle a občerstvení a všichni společně hodují. Siegfried vypráví o sobě a svých příhodách. Hagen mu pak dá do číše nápoj navracející paměť, a když se náš hrdina při vyslovení jména Brünnhildy na vše rozpomíná, zabíjí jej Hagen oštěpem ranou do zad. Umírajícího Siegfrieda podpírá jen věrný kůň Grane, a pak hrdina klesá na mrtvého jelena. Zde musím velmi vyzvednout gradující pěvecký výkon Iana Storeye v celé závěrečné scéně. Následuje velmi známé a opět s velkým vnitřním nábojem a patřičnou dramatičností orchestrem Gewanhausu zahrané hudební číslo, tzv. Trauermarsch (Smuteční pochod).

V posledním obraze leží mrtvý Siegfried na bílém klavíru v síni paláce Gibichungů s prstenem na ruce. Hagen žádá za přítomnosti žalem zraněné Gutruny Gunthera, aby mu jako odměnu za vraždu vydal prsten. Ten odmítá, a tak Hagen zabíjí i jeho. Brünnhilda, stojící vedle mrtvého Siegfrieda, pochopila jeho nevinu a snímá z jeho prstu nešťastný prsten. Vody Rýna zatopí hranici, vodní víly tak dostávají prsten zpět, Hagen se utopí a Walhala vzplane a éra bohů je u konce.

Co dodat na úplný závěr. Samozřejmě, že Prsten Niebelungův v Lipsku je jiný než na druhých scénách, nepatří ani mezi ty naprosto extravagantní jako Castorfův v Bayreuthu, ani k těm klasickým, což se dnes již nenosí. Je prostě svůj, má nesporné hudební kvality a jeho inscenační pojetí působí srozumitelně. Určitě stojí za to se na něj zajet podívat.

 

Psáno z představení 13. a 14. dubna 2019

SIEGFRIED

Hudební nastudování: Ulf Schirmer
Gewandhausorchester

Inscenace: Rosamund Gilmore
Výprava: Carl Friedrich Oberle
Kostýmy: Nicola Reichert
Světla: Michael Röger
Dramaturgie: Christian Geltinger

Erda: Nicole Piccolomini
Brünnhilde: Daniela Köhler
Hlas lesního ptáka: Bianca Tognocchi
Siegfried: Thomas Mohr
Mime: Dan Karlström
Poutník: Iain Paterson
Alberich: Tuomas Pursio
Fafner: Randall Jakobsh
Tanečníci: Unita Gay Galiluyo, Johanna Kasperowitsch, Elodie Lavoignat, Sandra Lommerzheim, Martina Morasso, Ayako Toyama, Ziv Frenkel, Martijn Joling, Mathis Kleinschnittger, Alexander Range, Jochen Vogel

SOUMRAK BOHŮ

Hudební nastudování: Ulf Schirmer
Gewandhausorchester
Sbormistr: Thomas Eitler-de Lint
Opernchor

Inscenace: Rosamund Gilmore
Výprava: Carl Friedrich Oberle
Kostýmy: Nicola Reichert
Světla: Michael Röger
Dramaturgie: Christian Geltinger

Brünnhilde: Lise Lindstrom
Gutrune: Gabriela Scherer
Waltraute: Kathrin Göring
1. Norn: Karin Lovelius
2. Norn: Kathrin Göring
3. Norn: Olena Tokar
Woglinde: Magdalena Hinterdobler
Wellgunde: Sandra Maxheimer
Floßhilde: Sandra Fechner
Siegfried: Ian Storey
Gunther: Tuomas Pursio
Alberich: Martin Winkler
Hagen: Sebastian Pilgrim
Tanečníci: Unita Gay Galiluyo, Johanna Kasperowitsch, Elodie Lavoignat, Sandra Lommerzheim, Martina Morasso, Ayako Toyama, Ziv Frenkel, Martijn Joling, Mathis Kleinschnittger, Alexander Range, Jochen Vogel