Ohnivý anděl z Ostravy ve Státní opeře. Strhující, i když technika skřípala

V rámci festivalu ostravských divadel Ostrava v Praze se 8. listopadu představil na prknech Státní opery operní soubor Národního divadla moravskoslezského s inscenací, kterou již samotný marketing ostravské opery označil jako „operní událost roku“. Ohnivý anděl Sergeje Prokofjeva nepochybně patří mezi u nás výjimečně provozované opery a snad již proto si tento počin takové označení může zasloužit (Ostrava dílo pro českého diváka vzkřísila teprve jako třetí, po přestávce dlouhé čtyřiatřicet let). Uvedení Ohnivého anděla navazuje na velmi ambiciózní a jedinečnou dramaturgii ostravské opery, která se v posledních letech řadí mezi nejlepší české operní soubory – „život je prostě příliš krátký na to, abychom na jevišti viděli pořád ty stejné opery…“ (citováno z rozhovoru s Jiřím Nekvasilem pro Český rozhlas 7. listopadu 2015).

Hostování ostravské inscenace v pražské Státní opeře s sebou bohužel přineslo mnohé technické obtíže, které musely být řešeny během představení. Divák musel považovat za samozřejmost, že scéna Divadla Antonína Dvořáka je o poznání menší a její zasazení do prostoru Státní opery tedy nepřirozené. Během večera se však také objevily četné technické zádrhele, z nichž asi nejzávažnější bylo selhání jevištního osvětlení na začátku třetího jednání. Nebylo také jasné, jestli panel s neónovým světlem ležící na forbíně byl záměrem či jestli neměl být vysunut do výšky či vůbec polohován zcela odlišně. Celou situaci přišel po třetím jednání vysvětlit režisér představení a ředitel Národního divadla moravskoslezského Jiří Nekvasil, který trochu podrážděně ohlásil mimořádnou pauzu před čtvrtým jednáním opery. Nehledě na to několikrát během představení přestalo fungovat titulkovací zařízení, což působilo nepříjemně při sledování děje.

Další vadou na kráse celého představení byla velmi malá účast operního publika, které si patrně raději zvolilo konkurenční produkci v budově Národního divadla – Slavnostní koncert k jubilejnímu padesátému ročníku Mezinárodní pěvecké soutěže Antonína Dvořáka v Karlových Varech. Přestože lze pochopit, že ostravské hostování v budově Státní opery nebylo prioritou Národního divadla, bylo by snad lépe ohlídat termíny a hostující produkci umístit v den, kdy pražská opera neuvádí tak mimořádnou událost jako jubilejní slavnostní koncert pěvecké soutěže nebo lépe – žádné jiné operní představení nebo koncert.

Režie Jiřího Nekvasila se vyznačovala velmi přesným hereckým vedením, které bylo založeno na výrazných akcích promyšleně propojených s textem. Nekvasilova režie se nezakládala na velké dekorativní výpravě, nýbrž fungovala sama o sobě. V prvním jednání vytvořil režisér spolu se scénografem Petrem Matáskem náznak světelné brány, která symbolicky rozděluje svět Renaty a Ruprechta, respektive jejich dvou pokojů, mezi kterými posléze oba volně prochází. Výrazný byl v této scéně výstup věštkyně, která se na scénu dostaví, lépe řečeno je dovezena v jakémsi sarkofágu, ze kterého při své věštbě vystoupí a pak se do něj zpět uchýlí. Stylizace druhého jednání upozorňuje na dva výrazné objekty – klec v popředí, ve které se jako ve svém odděleném okultistickém světě nachází Ruprecht s Renatou, kteří se dobrovolně uvrhli do svého vlastního vězení. Lidé, kteří k nim přichází k nim promlouvají z venku klece a přichází jako neviditelné postavy za černou pohybující se zástěnou, což působí efektně – bohužel ale ze strany hlediště jsou postavy za zástěnou vidět. V pozadí scény tohoto jednání pak ční výtvarně velmi zajímavě stylizovaný náznak kolínské katedrály.

Třetímu jednání (ulice před domem Heinricha) dominuje náznak Heinrichova domu, který se otáčením jeviště promění v bojiště Ruprechta s Heinrichem. Sám Heinrich vystupuje v ději jako zcela záhadná postava, celý ve zlatě. Čtvrté jednání je jako satira zasazeno do rámování loutkového divadla. Toto jednání však končí zpěvem tří sousedů, kteří dějství uzavírají slovy: „Ať ten kejklíř, ať políbí kříž“. Jejich stylizace do komunistických pohlavárů, kteří při těchto slovech ukazují do publika červené knížky s pěticípou hvězdou, je příliš násilné a bez souvislostí v ději – snad odkaz na Prokofjevovu současnost? V pátém jednání vystoupí inkvizitor na vysutém můstku, kde po celou dobu nehnutě stojí. Renata, i když už vstoupila do kláštera a má mít podle logiky děje na sobě šedý oděv novicky, je stále oděna do svých saténových šatů – proč? Renatu obklopuje z každé strany sbor jeptišek, které ke konci svůj šat svlékají, aby pod ním odkryly stejné šaty jako má Renata. Pohybová stylizace sboru při konečném šílenství však přes působivé hudební zpracování vyzněla komicky a úplný závěr trochu staticky.

Scéna Petra Matáska byla promyšlená, ale až příliš pracovala s neónovými světly. Vydařené kostýmy Marty Roszkopfové působily nadčasově nebo fantasticky.

Pěvecké obsazení hlavních rolí bylo mimořádně kvalitní. Velmi obtížného partu Renaty se zhostila sopranistka Jordanka Derilova.

Její výkon odpovídal výrazově postavě Renaty, Derilova navíc disponuje pro tuto roli potřebnou dramatičností v hlase. Intonačně byla přesná a výrazově naprosto přesvědčivá. Ruprecht v podání Martina Bárty byl vynikající – hrdinný rytíř, ochránce, milující i raněný muž. Hlasově velmi výrazný a dalo by se říci dokonalý Ruprecht. Věštkyně Elišky Weissové byla záhadná a výrazná postava, pěvecky výborná.

Gianluca Zampieri jako Agrippa z Nettesheimu byl v dramatických momentech přehlušen orchestrem a jako Mefistofeles vynikal pohybovým parodickým ztvárněním této role.

Orchestr Národního divadla moravskoslezského pod vedením Jana Kučery si s mimořádně obtížnou „symfonickou“ partiturou Sergeje Prokofjeva poradil výtečně – v některých momentech byl však zvukově přeexponovaný (ve druhém jednání ve výstupu s Agrippou), občas mírně nejistý (v nástupu pátého jednání intonačně a rytmicky nepřesný). Tyto drobné nedostatky ovšem nemění nic na celkovém vynikajícím dojmu, který představení zanechalo po hudební stránce.

Hodnocení autorky recenze: 85%

Ostrava v Praze 2015
Sergej Prokofjev:
Ohnivý anděl:
Hudební nastudování: Robert Jindra
Dirigent: Jan Kučera
Režie: Jiří Nekvasil:
Scéna: Petr Matásek
Kostýmy: Marta Rozskopfová
Sbormistr: Jurij Galatenko
Dramaturg: Daniel Jäger
Opera a sbor Národního divadla moravskoslezského
Premiéra 26. února 2015 Divadlo Antonína Dvořáka Ostrava
(psáno z reprízy 8. 11. 2015 Státní opera Praha)

Ruprecht – Martin Bárta
Renata – Iordanka Derilova
Hostinská / Matka představená – Yvona Škvárová
Věštkyně – Eliška Weissová
Agrippa / Mefistofeles – Gianluca Zampieri
Johann Faust – František Zahradníček
Jacob Glock / Lékař – Václav Morys
Mathias Wissmann / Podomek – Jiří Příbyl
Hostinský – Michal Onufer
Jeptišky – Andrea Jurčíková, Pavla Morysová

www.ndm.cz