Ohnivý Janáček uprostřed funkcionalismu

Jedním z opravdu dobrých nápadů festivalu Janáček Brno 2016 je sázka na netradiční koncertní prostory, v nichž je genius loci města hmatatelně přítomen. Takovým místem je vila Tugendhat, památka zařazená na seznam světového kulturního dědictví UNESCO, brilantní architektonické dílo guru evropského funkcionalismu Ludwiga Miese van der Rohe. Inu, místo je to naprosto výjimečné, ale poskytuje prostor pouhé padesátce posluchačů! Šel jsem tam tedy s hlavou plnou otazníků. Představoval jsem si Janáčka, navyklého na skromné bydlení v zahradním domku vedle varhanické školy, jak by se asi cítil uprostřed té ohromující monumentality a racionality. U uvítací sklenky sektu jsem si nenápadně prohlížel publikum. Ti lidé vesměs působili příliš blahobytně. A jé, to asi bude pěkná snobárna, pomyslel jsem si a pohledem zkontroloval oděv svůj a botky své. Naplnily mě sebejistotou, odebral jsem se tedy do obýváku zvíci nádražní haly na místo. Ostatně na koncert jsme klopýtali pěšky přes výkopy všichni svorně. V Černopolní ulici již půl roku řádí plynaři, na brzké dokončení to nevypadá a žádné mercedesy, rollsy či jaguáry se sem nedostanou.

Kahánkův festivalový recitál ve vile Tugendhat

Ivo Kahánek zvolil pro svůj klavírní recitál převážně hudbu Janáčkovu. Obývací velkopokoj vily Tugendhat, zaplněný posluchači, poskytl překvapivě téměř ideální akustiku. Steinway dovezený z Janáčkova divadla zněl sólistovi krásně barevně, dokonale srozumitelná byla všechna pianissima a dynamické vrcholy nikdy prostoru nezahltily. Došlo k jakési „intimitě uprostřed monumentality“ a koncert měl náhle až domáckou atmosféru. Noční nasvícené panoráma Špilberku bylo přes obří skleněnou stěnu takřka na dosah.

Úvodní skladbou večera byl klavírní cyklus V mlhách. Málokterá Janáčkova skladba je tak upřená na sebe sama, prodchnutá rezignací, pochybami i nadějemi na kýžené uznání dosavadního díla. Její lyrický romantismus se naráz jakoby zježí, zdrsní. Toto autorovo tápání sólista mistrně vystihl širokou paletou nálad od poetické rozmlženosti až k pregnantní vzdorovité dramatičnosti. Jeho pedalizace byla vždy uměřená, převládala zjevná snaha o přehlednost.

Následující Sonáta I. X. 1905, iniciovaná tragickou smrtí mladého dělníka na nároží Besedního domu během národnostních bouří, vnesla do programu logicky dramatičtější akcent. Kahánek ji však nepojímal nijak přehnaně razantně. Přesvědčivě vystavěné gradace vždy odstínil kontrastními elegickými plochami a celkově zdůraznil zklidňující, meditativní charakter Smrti (druhé věty).

Následná 2. řada Janáčkova cyklu Po zarostlém chodníčku již neobsahuje programní názvy, jde tu spíš o nekonkrétní vjemy z Janáčkova rodného kraje. Kahánek podtrhl prostý, průzračný ráz tří prvních částí; čtvrtá a pátá měly taneční, až zemitě razantní charakter. Interpret tím nenápadně, cíleně nasměroval posluchače k poslední skladbě, Bartókovu cyklu 15 maďarských rolnických písní.

Bartók jako by doslova pokračoval tam, kde Janáček skončil. Podoba s Janáčkovou Moravskou lidovou poezií v písních je nečekaně silná. Melodika Bartókova cyklu je až triviální, folklorismus ještě poměrně primitivní. Místy to budí dojem, že bolný hlahol uherských malorolníků se přenesl přes oceán snad až do černošských spirituálů (až na ty mollové konce). Oč jednodušší byly melodie, o to rafinovanější a propracovanější se jevilo prokomponování doprovodu. Sólistovi se podařilo poměrně nesourodý cyklus výjimečně dobře spojit v kompaktní celek a závěru jej přesvědčivě vypointovat.

Vděčné a vnímavé publikum, jemuž jsem se během večera musel v duchu několikrát omluvit za své původní předsudky, si vyžádalo celkem čtyři přídavky: Martinů, Janáčka, Chopina a Domenica Scarlattiho. Každý z nich jen umocnil dojem z všestrannosti klavíristova talentu. Kahánek opět prokázal, že je skvělým muzikantem a vynikajícím sólistou, a to sólistou bez hvězdných manýr. Janáčkovu hudbu chápe jako neustálý konflikt člověka, silně vše prožívajícího, a osudu, absolutního a emocí prostého. Svou představu tlumočil přesvědčivě, s vyhraněným uměleckým pohledem. U klavíristy jeho formátu by však měla být, zejména v případě janáčkovského repertoáru a festivalového recitálu, samozřejmostí hra zpaměti. Ne vždy tomu tak bylo a to je má jediná výhrada.

Cestou domů mě pronásledovala utkvělá představa: Leoš Janáček, stižený záchvatem přehnané sebekritičnosti, hází po pražském provedení autograf Sonáty I. X. 1905 z mostu do Vltavy. O jak geniální hudbu bychom přišli, nebýt pohotové sólistky, jež předtím pořídila opis! Škoda, že dar sebekritiky není dopřán tolika jiným…

 

Hodnocení autora recenze: 80%

Janáček Brno 2016
Klavírní recitál Ivo Kahánka
Ivo Kahánek (klavír)
14. října 2016 Vila Tugendhat Brno

program:
Leoš Janáček:
– V mlhách
– Sonáta 1. X. 1905
– Po zarostlém chodníčku (2. řada)
Béla Bartók:
– 15 maďarských rolnických písní

www.janacek-brno.cz