Okteta na plnou páru. Sacconi Quartet & Wihanovo kvarteto

Hřmotná komorní hudba zněla včerejším Rudolfinem a zvuku bylo téměř jako na diskotéce. Stejně hlučný byl potlesk a pískot. Závěrečnému koncertu víkendu komorní hudby festivalu Pražské jaro však mnohé chybělo. Často si říkám, že komorním orchestrům není třeba dirigenta, pokud propracování všech detailů je podloženo dlouholetou praxí, "otevřenýma ušima" i souzněním duší všech členů. Včera bych však dirigenta uvítal. Dovedl by ovládnout vášně, které Mendelssohnova, Šostakovičova a Enescuova okteta nabízejí. Uměl by zajisté umírnit doprovodné hlasy, dokázal by gradovat oblouk crescend a diminuend tak, aby po dvou tónech neznělo již forte. Zkrotil by i divoké pohyby těl ve prospěch hudebního obsahu. Také by jistě zvážil posazení violoncell, aby jejich zvuk nedominoval. Zejména v Oktetu Es dur Felixe Mendelssohna-Bartholdyho je bohužel zvuku primisty vždy málo a není divu, že verze hraná komorním orchestrem je preferována více.
Sacconi Quartet & Wihanovo kvarteto – Pražské jaro 29. 5. 2017 (foto © Pražské jaro – Zdeněk Chrapek)

Nástroj Leoše Čepického nemá průzračnou svítivost, takže nástroje italského houslaře (mimo violoncella) Simone Fernanda Sacconiho, po kterém je soubor pojmenován, byly zvukově lepší. Nejvíce to bylo zřetelné u malé violy podpořené rychlým, téměř houslovým vibratem Jakuba Čepického. Bohužel s odchodem violisty Jiřího Žigmunda a violoncellisty Aleše Kaspříka soubor ztratil své osobité kouzlo.

V Mendelssohnově rtuťovitém a vzdušném Scherzu nebylo slyšet to, co psala jeho sestra Fanny: „Celý kus je staccato a pianissimo, plné individuálních sprch tremoland, lehce zářících, vše je nové, podivné, a přesto tak přitažlivé, takže se, přátelé, cítíte být v blízkosti  duchovního světa, chcete se pohybovat ve vzduchu…“ Zvuková masa zakryla balance barev, jemné zpracování témat a motivů a nadýchanou eleganci.

Studentské dílo Dimitrije Šostakoviče s podtitulem Preludium a Scherzo je již silně modernistické, pikantně disonantní, lehce lyrické a má říz. Enescuovo monumentální dílo předbíhá svým obsahem již dílo Arnolda Schoenberga. V téměř pětačtyřiceti minutách klade na všechny členy okteta mimořádné nároky a ve čtyřech větách jim nedá ani na chvilku odpočinout. Je známo, že při provedení v roce 1909 skladatel dílo dirigoval. Symfonický charakter díla podtrhuje i jeho přání, aby dílo bylo prováděno velkým smyčcovým orchestrem se zpěvnými sólovými částmi hranými sólistou. Enescuova práce je na rozdíl od díla Mendelssohnova, kde houslový part je vyloženě sólistický, skutečným oktetem, plným halucinací, konvergentních a posloupných kontrapunktických hlasů. Již úvodní věta Très modéré ukázala, že se jedná o dílo ve velkém stylu, plné kánonických postupů v kombinaci s rumunskými lidovými rytmy. Druhá věta Très fougueux je mohutnou fugou, nádherná věta Lentement, která jako jediná z celého večera vyzněla jemně, je mysteriózním nokturnem a finále Mouvement de valse bien rythmée je divokým valčíkem. Dílo tohoto génia dovede strhnout publikum, že málem zboří sál.


Hodnocení autora glosy: 55%


Pražské jaro 2017
Sacconi Quartet & Wihanovo kvarteto
Sacconi Quartet
– Ben Hancox (housle)
– Hannah Dawson (housle)
– Robin Ashwell (viola)
– Cara Berridge (violoncello)
Wihanovo kvarteto
– Leoš Čepický (housle)
– Jan Schulmeister (housle)
– Jakub Čepický (viola)
– Matěj Štěpánek (violoncello)
29. května 2017 Dvořákova síň Rudolfinum Praha

program:
Felix Mendelssohn-Bartholdy: Smyčcový oktet Es dur op. 20
Dmitrij Šostakovič: Dva kusy pro smyčcový oktet op. 11
George Enescu: Smyčcový oktet C dur op. 7

www.festival.cz

Hodnocení

Vaše hodnocení - Sacconi Quartet & Wihanovo kvarteto (Pražské jaro 2017)

[yasr_visitor_votes postid="256677" size="small"]

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
2 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments