Oliver Dohnányi: Změny? Naprosto ve všem

Od 1. července letošního roku vede Státní operu Praha Oliver Dohnányi, který tak po několikerých odkladech vystřídal Jaroslava Vocelku. Do funkce ředitele jej měsíc před demisí vlády jmenoval ještě ministr kultury Václav Riedelbauch. Stalo se tak bez výběrového řízení, které sice ministerstvo kultury vypsalo, ale po únoru 2009, kdy výběrová komise navrhla tři kandidáty a doporučila pro druhé kolo oslovit další (Dohnányi mezi nimi nebyl), skončilo do ztracena.

Pětapadesátiletý Oliver Dohnányi, původem Slovák, působil jako šéfdirigent orchestru Národního divadla, jako ředitel opery Slovenského národního divadla nebo šéf opery Národního divadla moravskoslezského v Ostravě. Dirigování studoval na Akademii múzických umění v Praze a na Vysoké hudební škole ve Vídni. Spolupracoval s mnoha operními divadly v Německu, Itálii, Švýcarsku, USA nebo Argentině a Dánsku, dirigoval významné orchestry celého světa.

Rozhovor s Oliverem Dohnányim přinášíme právě v den, kdy jím řízená Státní opera začíná svoji novou sezónu, a to tradiční přehlídkou italských oper.

Umělecké renomé jste si vybudoval jako dirigent. Co vás vedlo k tomu, že jste přijal funkci ředitele Státní opery, post přece jen nejistý?

Jistě víte, že pro Státní operu Praha se hledal ředitel několik let – a marně. Byl jsem osloven bývalým ministrem kultury Václavem Riedelbauchem, jestli bych se této funkce ujal. Působil jsem jako šéf opery v Ostravě, ředitel opery v Bratislavě, byl jsem léta šéfdirigentem v Národním divadle, takže jistou zkušenost s řízením opery mám.

V mém rozhodování hrálo roli několik faktů: myslím si, že kdyby Státní opera byla vedena jako dosud, tak do roka, nebo i dříve, zanikne. Nejsem kariérista, vystačil jsem si se svou profesí dirigenta na volné noze a neměl jsem s tím žádný problém. Nicméně už také nejsem nejmladší a potřebuji nějaký pevný bod na zeměkouli, kam se mohu vracet. Stále žít s kufrem je náročné fyzicky i psychicky a je dobré mít místo, kam přijedete a jste tam doma. A já v Praze žiju už 30 let.

Tuto funkci jsem přijal hlavně proto, že si myslím, že Státní opera Praha má obrovský potenciál, který se dá rozvinout. Tento dům je momentálně velice podceňován, umělecké schopnosti a možnosti souboru jsou mnohem vyšší. Divadlu výrazně chybí sponzoři a mecenáši. Například Národní divadlo získává ročně od sponzorů kolem 50 milionů korun, to už je peníz, se kterým se dá něco dělat. Takové sponzory chci hledat, protože finanční nouze divadlo dusí.

S jakou koncepcí – uměleckou, zřizovatelskou, ekonomickou, personální, marketingovou – jste do Státní opery nastoupil?

Chci, aby tato scéna nebojovala jen o holé přežití, ale aby tady byla opera, na kterou Praha bude moci být hrdá, která bude mít všechny parametry jednoho z prvních deseti evropských operních domů. Aby se Státní opera dostala do evropského kontextu, kam už svou architekturou a tradicí bezesporu patří. Naše budova může směle konkurovat kterékoliv divadelní budově v Evropě. Musíme ovšem okamžitě nastartovat zásadní změny.

V čem konkrétně by změny měly spočívat?

Naprosto ve všem. Myslím, že Praha má nárok na dva operní domy a já bych si přál, aby se ze Státní opery stala velká mezinárodní opera s velkým baletem. Pochopitelně bude záležet na součinnosti s ministerstvem kultury – připravuji projekt, jak toho dosáhnout, který nevychází jen z mých myšlenek, ale je to kolektivní práce, kterou budu s ministerstvem konzultovat a doufám, že se stane základem nového nastartování operního života v Praze.

Koho jste k této kolektivní práci přizval? Jaká jsou hlavní východiska tohoto projektu a kam směřuje?

Všechny plány a nápady se prozatím rodí. Mnohé musí ještě řádně dozrát a patřičně se dotvořit. Chce to ovšem i strategické uvažování v širších souvislostech a proto jsem začal pracovat s okruhem odborníků na strategické plánování budoucnosti opery v Praze. Připadám si trochu jako v dobách florentské cameraty, kdy se tenkrát také sešlo pár lidí, aby diskutovali, jak oživit antickou tradici a vlastně “omylem” z toho vzešla opera. Nechci veřejnosti předkládat polotovar, a proto si na konečný tvar budete muset ještě chvíli počkat.

Již několik let se pro Státní operu hledá zřizovatelský model. Nejrůznější poradní komise a ministři kultury řešili otázku, zda Praha potřebuje dvě operní scény, Národní divadlo a Státní operu – aniž se došlo k nějakému jednoznačnému závěru. Město zatím o financování metropolitní opery zájem příliš neprojevuje a ministerstvo zase potřebuje šetřit. O jakou variantu zřizovatele budete usilovat?

Samozřejmě ideální by bylo, kdyby přispívalo město i stát. Protože jsme Státní opera, předpoklad je, že prvotně by mělo na náš provoz a činnost přispívat ministerstvo kultury. To má určitý rozpočet, víme, že se nedá nafouknout a na příští rok nám ho Ministerstvo kultury ještě razantně snižuje.

První a zásadní věc je, aby ministerstvo kultury deklarovalo, že má zájem něco řešit. Pak si musí sednout tým odborníků, protože to není otázka pro jednoho člověka, jednoho ministra nebo náměstka – jedná se o celkovou koncepci, kterou musí vytvořit tým specialistů, kteří znají operu a zahraniční modely jejího provozování. Dále můžeme diskutovat, které divadlo je opravdu prioritním v tomto městě a v tomto státě. Už nejsme v době Bedřicha Smetany, už to není letitý konflikt mezi českou a německou Prahou.

Rovněž si musíme říct čistě technické věci. Je krásné, když je budova sama i umělecké dílo, ale především musí splňovat funkci prostředku na výrobu inscenací – svými rozměry, technickými kvalitami, zázemím. Právě z této perspektivy je pro mě Státní opera jediné divadlo v Praze, které může bez kompromisů plnit funkci státní reprezentativní scény. Národní divadlo miluji, pracoval jsem tam léta a je krásné, ale Státní opera, jakkoliv po technické stránce zanedbaná, má ideální velikost pro moderní inscenování oper v metropoli jako je Praha. A proto říkám, že kdyby měla být v Praze jen jedna opera, pak je to tady.

Umíte si představit kromě příspěvkové organizace i jiné podoby?

Dají se vymyslet, existují a fungují. Vidíme, jak to funguje ve Vídni, v trošku jiných ekonomických podmínkách si to dovedu představit i u nás. Dalo by se to řešit i v součinnosti s Národním divadlem. Je to všechno pouze otázka zadání a následné koordinace.

Do funkce vás uváděl ještě minulý ministr kultury Václav Riedelbauch. Zatím jen krátce je vaším přímým nadřízeným nový ministr kultury Jiří Besser. Setkali jste se už? V médiích se zatím k problematice Státní opery nevyjádřil.

Zatím jsem se s ním setkal pouze krátce. Vím, že nástup do funkce ministra není lehký a že jistě existují další priority, které musí akutně řešit. U pana ministra jsem samozřejmě již ohlášen, pak bude všechno otázka jeho dalšího pohledu na věc.

Kdo budou vaši nejbližší spolupracovníci ve Státní opeře? Jaké jste už provedl a jaké personální změny plánujete?

Zřídil jsem již funkci správního ředitele, který má na starosti nejen ekonomické, ale i technicko-hospodářské záležitosti, administrativu, budovu, prostě všechno kromě uměleckých souborů. Kdo budou moji nejbližší spolupracovníci a jak to nakonec bude personálně vypadat, se dozvíte v momentě, když to řeknu jim – a teprve potom médiím.

Budete spolupracovat s Luďkem Golatem, bývalým úspěšným ředitelem ostravského divadla, který ale kvůli medializované aférce musel odejít?

Hodlám s ním spolupracovat a nevidím žádný důvod, proč ne.

Zůstane šéfem opery Rudolf Krečmer, kterého jmenoval předchozí ředitel?

Co se jeho osoby týče, tak je předčasné říkat cokoli. To samé platí i o šéfovi baletu Pavlu Ďumbalovi.

Bude nadále prodej vstupenek pro pražskou Státní operu zajišťovat Bohemia Ticket?

Určitě ano, nicméně budeme si také prodávat vstupenky sami.

Co konkrétně chcete ve Státní opeře změnit nejdřív?

Především příští sezónu – a to jsou tři naplánované premiéry. Nejméně problematický se jeví balet, kde je jedinou premiérou Giselle. Titul je de facto připravený, máme kostýmové a scénické návrhy, jen je otázka, jestli byli správně zvoleni inscenátoři a zda je na takový titul soubor připraven. Odpověď na ni zatím nechávám otevřené.

Pálí mě obě premiéry operní, Tři Pintové, naplánovaní na březen, a Růžový kavalír v květnu. Kdybychom měli pět nebo sedm premiér ročně, tak Tři Pintové do toho komplexu patří, protože to je absolutní rarita. Já jsem toto dílo slyšel pouze jednou, z nahrávky z Wexfordu, kde takové zvláštnosti dělají. Pak musím položit několik zásadních otázek: pro koho to děláme, kdo na to přijde a kolikrát to zahrajeme? A jako ředitel státní příspěvkové organizace s velice špatnou ekonomickou situací se musím bohužel také zeptat, kolik nás to celé bude stát, resp. zda na tom vyděláme? Všechny indicie napovídají, že jak po ekonomické, tak po umělecké stránce na takovém projektu SOP velice prodělá. Nejen co se týče honorářů hostujících inscenátorů, ale i z toho pohledu, jak se k takovému experimentu postaví naši diváci. Když vím, že jsou daleko známější opery, na které lidi nechodí, tak u Tří Pintů předpokládám, že na ně kromě hrstky odborníků a fajnšmekrů mnoho lidí chodit nebude a já neznám horší pocit, než hrát před prázdným hledištěm.

Druhým titulem je Růžový kavalír. Zde je situace obdobná, ne-li horší. Tato jinak krásná opera měla být uvedena ve formě koprodukce se dvěma dalšími divadly. V okamžiku, kdy tato možnost padla, je její uvedení nad naše finanční možnosti. Také plánovaných šest představení Tristana je velký luxus, který bychom si mohli dovolit, kdybychom měli zdravou ekonomiku.

Můžete už nastínit, jak bude probíhat sezóna 2010/11 z hlediska premiér i repertoáru? Co z repertoáru stáhnete? Zachováte počet hracích dnů?

I přes složitost situace zachováme nejen počet hracích dnů, ale i termíny premiér. Náhradní tituly jsou v současné době v jednání. V průběhu nejbližších sezon postupně hodlám obměnit některé divácky nejžádanější tituly.

Jak je možné, že spolehlivost výkonu zahraničních orchestrů je téměř absolutní, a u těch našich se ji nedaří dosáhnout?

Je hodně orchestrů, které dělají operu i koncerty. Když má operní orchestr na programu koncert, hned vidíte, jak ho to změní. Všechno vychází z celkové úrovně jednotlivých hráčů. V zahraničí se mi častěji stává, že orchestrální hráči jsou schopni fundovaně hovořit o hrané skladbě ještě dříve, než ji začneme studovat. Přál bych si, aby tomu tak bylo i u nás.

V Praze je rozdíl mezi symfonickými a operními orchestry mimo jiné daný i tím, že v opeře jsou orchestry velice špatně placené za penzum náročné práce, kterou dennodenně odvádějí. Jde ale i o motivaci – mnohdy i slabší orchestr se dokáže natolik sjednotit, že podává špičkové výkony, v nichž často překonává sám sebe jenom kvůli tomu, že všichni mají společný cíl a společný zájem. A takhle bych to chtěl nastavit i tady – aby všichni chtěli. Proto se budu snažit maximálně vyhovět jejich oprávněným požadavkům, ale zase na oplátku budu od nich požadovat maximální nasazení.

Jaké jsou vaše dramaturgické představy – nemám na mysli pouze tituly, ale i inscenační týmy, obsazení, šíře repertoáru – až budete mít volnou ruku.

Státní opera je příliš nasměrovaná na zahraniční klientelu. Neříkám, že to je špatně. Na druhé straně by se měla více soustředit na Pražany, v širším smyslu na Čechy. Měla by přilákat více lidí, kteří v tomto městě a v této zemi žijí. Je třeba dostat na operu děti a mladší posluchače, což je problém nejen u nás. Máme tady velice zajímavý projekt „Hurá do opery!“ s šikovnou manažerkou, která ho organizuje. Ohlasy jsou velmi dobré, a tak bych velice rád ještě zvýšil kvalitu provedení. Školy mají velký zájem a já projekt rozhodně podpořím, protože mladí diváci jsou pro operu důležití.

Co se dramaturgie týče, tak těch světových „pecek“ máme dost a hrajeme de facto všechny, s výrazným akcentem na italskou operu. Osobně mám velice rád operu francouzskou i ruskou, ale nevyhýbám se ani německému repertoáru.

Můžete naznačit, s kým byste rád z dirigentů a režisérů spolupracoval, koho byste rád oslovil?

Neřeknu vám konkrékní jména. Dnes už neplatí pohled – já jsem Francouz a tak umím francouzskou hudbu dirigovat nebo zpívat lépe než ne-Francouz. Globalizace dnes prostoupila celý operní svět. Samozřejmě kdybychom chtěli hrát něco specifického, jako například Dobrého vojáka Švejka, měl by to dělat někdo, kdo opravdu zná všechny souvislosti. Ale třeba Aidu nebo Traviatu může inscenovat kdokoli od Japonska po Ameriku.

Je spousta vynikajících umělců, kteří zdaleka nemusejí pracovat za milionové částky a výsledek může být srovnatelný. Není až tak rozhodnující, abychom měli na ceduli slavného dirigenta, režiséra, choreografa, ale to, abychom se pod inscenaci mohli podepsat. To si po každé premiéře přeji, abych věděl, že jsme udělali maximum. A doufám, že to je cílem každého člověka, který v divadle pracuje. Ocenění publika je součástí honoráře.

Děkuji za rozhovor.

www.opera.cz