Ondřej Havelka: K režii Falstaffa se inspiruji klasickou groteskou

Ondřej Havelka aktuálně připravuje režii opery Falstaff Giuseppe Verdiho v Národním divadle Brno. Slibuje opravdovou komedii s prvky klasické filmové grotesky. Jak jeho práce probíhá?

Národní divadlo v Brně chystá premiéru nové inscenace poslední opery Giuseppe Verdiho, Falstaffa. V době její premiéry v roce 1893 bylo Verdimu osmdesát let. Dílo skladatelovo se v ní uzavírá neobvyklým obloukem. Když propadla v Milánské La Scale v září 1840 na premiéře druhá opera Giuseppe Verdiho – komedie Un giorno di regno, ossia il finto Stanislao (Jeden den králem aneb falešný Stanislav), znamenalo to pro mladého skladatele největší katastrofu v celé jeho kariéře a málem i ukončení kariéry vůbec. Komickou operu už mezi jeho následujícími díly nenajdeme. Až na sklonku života se ke komedii vrátil. Zlákalo jej libreto jeho přítele, skladatele a libretisty Arriga Boita napsané podle slavné Shakespearovy komedie Veselé paničky windsorské s prvky dramatu Jindřich IV. stejného autora – Falstaff. Verdimu přinesl triumf. Stal se dokladem jeho kompozičního mistrovství a na rozdíl od neúspěšné komedie z počátků jeho umělecké dráhy stálicí světových jevišť. Nyní se vrací do Brna, v hudebním nastudování Ondreje Olose a v režii Ondřeje Havelky bude mít nová inscenace premiéru 5. dubna 2023.

Ondřej Havelka má ke komediím blízko a příběh o záletném rytíři napáleném šprýmovnými paničkami je dalším z komediálních titulů nejen operních, které režíruje. Ve Fastaffovi chce rozehrát opravdovou komedii, pracovat s prvky klasické filmové grotesky, do jeho slov se zcela přirozeně prolíná bezprostřední humor. Hovořili jsme o tom, jak ho rád přidává i do vážných témat. A tak jsme se dostali i k dalším titulům, jejichž režie jej na konci této sezóny čekají ve Státní opeře v Praze – k veristickým dramatům Sedlák kavalír Pietra Mascagniho a Komedianti Ruggera Leoncavalla. Konec sezóny je v případě Ondřeje Havelky zkrátka ve znamení italských mistrů.

Falstaff je vaše první režijní setkání s Giuseppe Verdim. Jak vnímáte jeho dílo jako posluchač a jak jako režisér?
Verdi byl velký hitmaker, kdybych někdy dostal nabídku na La traviatu nebo Rigoletta, skočil bych hned šipku. La traviata je masterpiece, krásné, silné téma z Verdiho současnosti, nádherně napsané. Oddělení recitativů od árií, které ještě fungovalo v raných romantických operách, tady už není tak viditelné, proto by se mi to jistě krásně režírovalo. Ale na druhou stranu takové ty tragické hrdinské kusy bych možná přenechal jiným. Ale bůh ví, kam mě v životě zažene „síla osudu“…

Falstaffa děláte rád?
Falstaff je úplně jiný Verdi než ve starších známých operách. Mám takovou svoji teorii: myslím si, že Verdi byl vlastně ve svých osmdesáti letech mladými nastupujícími veristy Puccinim, Mascagnim a touto partičkou už lehce šoupán do starého železa. A tak si řekl: „Mládenci, já vám ukážu, že to umím taky.“ A napsal si svoji veristickou operu. Úplně jinou, než jaké do té doby psal. Je to brilantně napsaný kus, Verdi byl mistr kompozice. Ale zároveň si myslím, že to oba s Boitem trochu přepískli. Verdiho zadání Boitovi – napiš dialogovou operu, která bude frčet, naplnil Boito dialogy maximálně. Opera je proto hodně mnohomluvná, situace, která je divákovi jasná, se ještě slovně znovu opakuje. Škrtat tam samozřejmě nelze, dílo je hudebně dokonale prokomponováno. Pro inscenátora to tím pádem není snadné. A nejen proto, v díle jsou různé plány, které se prolínají, zpěváci zpívají přes sebe, ačkoliv by se neměli vidět, jsou tu četné ansámbly, v nichž každá postava zpívá jiný text…

To je ale v opeře obvyklé…
Ne vždycky. Veristé komponovali dialogy velmi přirozeně. V případě Fastaffa je to víc skladatelská ekvilibristika. Myslím, že starý pán trochu exhiboval. Je to dokonalé, mistrovské, ale režijně ztvárnit mnohé polyfonní ansámbly je potíž a pro diváka nebude snadné vše sledovat a neztratit se v ději.

Jak vnímáte Falstaffa jako celek v souvislosti se závěrečnou filosoficky laděnou fugou a slovy o tom, že všichni jsou směšní, že vše je vlastně fraška? Jak Sira Johna Falstaffa s jeho závěrečným nadhledem?
Autoři Falstaffa koncipovali jako komickou operu, závěrečná fuga je skutečně vybočením z příběhu, v níž všichni s nadhledem konstatují, že nejen Sir John Falstaff, ale my všichni jsme směšní; že celý svět je jenom komedie. Je to krásná katarze.

Jak budete Falstaffa inscenovat? Například Prodanou nevěstu jste přesunul z léta do zimy – od poutě k masopustu, Lišku Bystroušku v Brně jste oblékl do “civilu”, jak přistoupíte k Falstaffovi?
Musím drze říci, že ze záznamů různých inscenací Falstaffa, a to i z renomovaných operních domů, do kterých jsem nahlédl a nedokoukal, jsem byl většinou zděšen. Moc velká legrace to většinou nebyla… Tak jsem se docela dlouho trápil tím, jak Falstaffa uchopit. Nakonec jsem se rozhodl pro jednoduchou, přímočarou cestu. Zkusím vše stylizovat do takové pozdně renesanční klauniády. I scénografie a kostýmy jsou inspirovány charakteristickými prvky architektury a módy shakespearovské Anglie. Nemám ale na mysli klauniádu pouze v cirkusovém slova smyslu, spíš stavím na principech komických situací a gagů, které nastolili Američané v klasických groteskách. Našimi vzory jsou Chaplin, Laurel a Hardy, Harold Lloyd, bratři Marxové. Například hlavní aktérky, tedy ony paničky – v záznamech inscenací, o kterých jsem mluvil, byly vždycky takové, řekněme, vzorné, dobrotivé. Takový ten aseptický humor dam z mravnostního spolku. To fakt nesnáším. Ty naše budou víc praštěné.