Ondřej Kyas: Nechci vyslovovat banality

  1. 1
  2. 2

Ensemble Opera Diversa, brněnské seskupení profesionálních hudebníků a zpěváků mladší generace, kteří si vytkli cíl interpretovat operu a hudbu diversně, tedy odlišně, je za jeho více než desetiletou historii dostatečně známé. Známé stejně jako jím uváděný program, jehož jedním z piliřů je komorní hudba i zpěvohra autorského tandemu Ondřej Kyas – Pavel Drábek. Charakterizovat prvního z nich v úvodu rozhovoru s ním je hodně obtížné a vlastně i tak trochu nemožné. Jak totiž vzápětí sám potvrdí, jakémukoli „zaškatulkování“ či podrobnějšímu popisu své osoby se totiž bytostně vzpírá. Zůstaňmě tedy pouze u konstatování, že letos dvaatřicetiletý skladatel Ondřej Kyas má na svém kontě krom jiného zhruba dvě desítky minioper, stejně jako i účinkování v řadě kapel od folku po bigbít.

Pokusím se být aspoň v první otázce trochu neformální, když už je taková Opera Diversa: Jak byste sám sebe – co se vaší profesní stránky týče – popsal? Představil?

Stále více mám pocit, že mým uměleckým – a možná i životním – osudem je nikam nepatřit. Tedy alespoň ne zcela. Sám jsem si to pro sebe vyhodnotil jako jakousi hrůzu z definitivního, neměnného, takže v momentě, kdy se mě někdo bude snažit nějak popsat a zařadit, budu to vnímat jako nepříjemné a pokusím se prokázat, že jsem zároveň i někým úplně jiným. Řekněme, že jsem bytostně nomádský skladatel, který se snaží za sebou zametat stopy. S tím vším souvisí i jakási primární nedůvěra vůči autoritám a institucím, zejména vzdělávacím. Bohužel to asi přináší v životě více problémů než výhod.

Jaká si myslíte, že je vaše hudba? A jak jste se jako autor léty změnil?

Už s ohledem na výše řečené se dá tušit, že odpověď nebude jednoduchá. Ale pokusím se: dá se říct, že jsou určité skladby, které lze charakterizovat jako klíčové – ty, kterými jsem se doposud nejvýrazněji veřejně projevil, a kolem nich pak jako kolem centra krouží po bližších či vzdálenějších drahách ty ostatní – přičemž některé z nich nikdy veřejně nezazněly a ani možná nezazní. Ty klíčové skladby jsou tedy opery – Pickelhering, Šinagawa a Dýňový démon; původní názvy jsou delší, kvůli stručnosti zde uvádím pracovní. A dále oratorium Stabat mater a nedávno provedená Komorní symfonie. Většina hudby v Pickelheringovi by se dala charakterizovat jako jakýsi neoklasicismus či neoromantismus, což se mi moc nelíbí, protože takto označovanou hudbu nemám příliš rád. Nesnažím se vědomě o nějaký jednotný osobní styl, což by ale zase na druhou stranu nemělo být vnímáno jako nějaké postmoderní pohrávání si se styly. Jsem v zásadě instinktivní skladatel; má hudba vzniká jako reakce na nějakou emocionální situaci, ať už osobní, nebo tu, kterou mi – v případě operního komponování – diktuje libreto. Ne že bych na požadavek homogenity díla úplně rezignoval, ale důležitější je pro mě adekvátně vyjádřit dramatické situace. Věřím – pro někoho možná „mysticky“ a neprofesionálně – v to, že od jisté chvíle – říkám tomu trochu po deleuzovsku „ustavení roviny“ – komponuji podle jakéhosi sice nezřetelného, leč pevného a postupně čím dál zřetelnějšího celkového plánu. Ideálně by si věci samy měly říct o svůj tvar, o svou formu, o své správné místo. Já už to pak jen koriguju, tu něco přidám, tu zas uberu, ale to podstatné už by tam mělo být. Bohužel nemám žádný jiný korekční nástroj než svou hudební sensibilitu, což je občas dost psychicky vyčerpávající.

Ale zpět k tomu stylu, respektive jeho vývoji: docela mi vadilo, že bych měl být řazen mezi konzervativní skladatele. Vždy jsem se snažil o co nejširší rozhled po tom, co se v hudbě děje nového, aniž bych ovšem bezhlavě propadal nějakým módním vlnám a jejich fíglům. S touto chutí vyzkoušet pro mě nové věci jsem se pustil do Šinagawy. Dopadlo to celkem dle očekávání: spoustě lidem nadšeným z Pickelkheringa se Šinagawa nelíbila coby příliš temná, v zásadě nemelodická, se spoustou tichých a pomalých pasáží; naopak ne tak docela málo lidí ji dodnes vidí jako náš vrchol. Znáte to: při recepci některých uměleckých děl se cítíte vlastně spíše nepříjemně, ale s odstupem času zjišťujete, že ve vás zanechala mnohem hlubší dojem než díla „příjemná“ – že ve vás dále jaksi pracují.

Dýňový démon pak může zas na první pohled působit až příliš stravitelně, jako jakási hříčka roztažená do téměř celovečerní šíře, která nás má bavit postmoderními aluzemi a podbízet se našemu sluchu hezkými melodiemi a harmoniemi. Ale doufám, že citlivý divák se tím nenechá „oblbnout“ a už na první poslech dešifruje –řekněme – závažné podtóny.

Věnujete se zdaleka nejen takzvané vážné hudbě. Jak hodně vy osobně cítíte či necítíte hranice mezi jednotlivými žánry?

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


1
Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment
1 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
0 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Anonymous

Hodně zajímavý rozhovor, je vidět, kolik lidí stojí za povšimnutí, i když nejsou zrovna na výsluní celebrit.