Opavská Káťa Kabanová otevřela festival Opera 2025 v instantním orchestrálním znění

Komorní orchestr, velké otázky

Festival hudebního divadla Opera 2025 nabídne 25 představení pražských i mimopražských operních souborů z ČR a SR. Především pro mimopražské soubory vzniká nová výzva, zda již zažité operní interpretace realizují beze zbytku na prknech historických pražských operních domů nebo zda nové prostředí odhalí slabá místa v režii či provedení. Nutno dodat, že dlouholetá tradice festivalu ukazuje, jak lákavá je šance prezentovat výsledky krajských divadel v hlavním městě, pro zřizovatele těchto institucí je to současně důkaz, že divadla dosahují srovnatelné kvality s hlavním městem. Přehlídka dává prostor klasické dramaturgii, ale představuje též novinky. Festival je také prostorem k posouzení, kudy se dnes ubírá česká a slovenská operní praxe.

Inscenace Janáčkovy opery Káťa Kabanová v podání souboru Slezského divadla Opava přinesla do zahájení svěží vítr. Pozitiva lze hledat v pěvecké interpretaci hlavních rolí, dilemata pak v oblasti orchestrální složky. Směr dalšího popisu ukazuje fakt, že slavné operní dílo bylo doprovázeno ztenčeným orchestrem. Nová instrumentální koncepce dala impuls k tomu, aby se do podtitulu festivalového představení dostalo zpřesnění „verze pro sóla a komorní orchestr“. K čemu zde došlo: Vydavatelství Universal Edition Wien podnítilo vznik redukovaného orchestrálního partu a tento podnět naplnil německý skladatel a dirigent Eberhard Kloke (nar. 1948). Má již bohaté zkušenosti s podobnými úpravami mnoha jiných autorů. V rozmezí let 2014–2019 revidoval mimo jiné Debussyho operu Pelléas a Mélisanda, Straussova Růžového kavalíra, Musorgského Borise Godunova, od Janáčka pak ještě Její pastorkyňu a další závažné opusy. Je pro mě záhadou, proč zasahoval do děl takových mistrů instrumentace. Napadá mě jediná motivace – umožnit realizaci závažných operních děl i operním domům s menším orchestřištěm či s omezeným rozpočtem, a zmenšit proto realizační aparát. Pokud je to skutečně tak, jedná se o bohulibou činnost, která přináší své osvětové ovoce. Ale, slovy z jedné staré povídky Šimka a Grossmanna: „Nechci slevu zadarmo“. Zaměříme-li se na zvuk Klokeho partitury Káti Kabanové, je to Janáček jen v zeslabené verzi. Zmenšila se především smyčcová sekce. Komorní orchestr, který tímto vznikl, vykazuje jiné barevné i dynamické možnosti. Objektivně posouzeno, největší rozdíl od původní verze zaznamenáváme v okamžiku, kdy smyčce zdvojují či znásobují pohyb dechů, především žesťů. Zde se totiž dechové nástroje ve smyčcích „neschovávají“, jak původně Janáček zamýšlel, ale zvuk tělesa zní ve znamení sóla dřev či žesťů a smyčcového pozadí. Zúžení smyčcové skupiny přináší také likvidaci jednoho z faktorů romantické nosnosti Janáčkovy hudby, jež, ať chceme či nechceme, tvoří stále vysoký podíl sdělnosti této hudby. Přes popsaný handicap podal orchestr velmi dobrý výkon, který podpořil všechny jednající postavy v jejich výrazovém směřování. Ve větší části trvání představení bylo však možné slyšet, že na scéně zpívají pěvci velkoryse koncipovanou dramatickou operu, ale v orchestřišti k nim nezní rovnocenný partner. Toto je daň za úsporu.

Pravoslavný kříž jako silný scénický prvek

Scéna opavské operní inscenace (Jaroslav Milfajt) pracuje s tvarovou oporou pravoslavného kříže. Stojí jako prostorový ornament uprostřed jeviště a podle potřeby dramatické situace se v jednotlivých dějstvích otáčí. V určitých chvílích je postaven tak, aby mizel jeho půdorys při pohledu z přízemí. Jednající postavy z větší části na něm realizují své herecké akce a pěvecké výkony. Rozhodnutí využít uvedený symbol považuji za účinné, v duchu Janáčkem traktovaného děje Ostrovského dramatu Bouře lze však základní tragický uzel vnímat i jako nenáboženský. Kostýmy Michaely Savovové nevymezují konkrétní časové určení, spíše nabízí jednoduché civilní vidění v duchu ruských reálií z dob jen nedávno minulých. Nejvíce ke staršímu ruskému historickému prostředí směřují halenky mužiků a popova kutna. Kostýmy hlavních jednajících postav nelze časově více precizovat. Je to dobře, jsou tak obnaženy především jejich psychologické aspekty.

Režie Jany Andělové Pletichové chápe Janáčkovu Káťu Kabanovou především v duchu její všeobecné hudební kresby. Pěvci dostávali na svých pozicích dobrý prostor pro své hlasové kreace a ten tvořil jednotu s jejich psychologickým a hereckým ztvárněním postav. Jen na začátku druhého jednání jsou zlostné výlevy Kabanichy, které směřuje ke Kátě, lokalizovány do hloubi jeviště, a Kabanišin zpěv je tak utopen v textiliích. Závěr opery je vybudován s citem pro divadelní gradaci a navazující katarzi, jež obnažuje zvrácenou tvář Kátiny tchyně. Především je však šokujícím mementem z Kátiny smrti.

Vyrovnané pěvecké výkony

Pěvecké výkony, jež protagonisté podali ve festivalové inscenaci, lze souborně charakterizovat jako vyrovnané. Přesto nutno v první řadě vyzdvihnout kreaci Anny Moriové, která roli Varvary vymodelovala nejen s dívčím šarmem, ale i s rozměrem nastupujícího zralého ženství, jež roli dovádí až k osudnému odchodu s milovaným Kudrjašem za lepším příštím. Káťa Kabanová je pěvkyní Terezou Kaveckou pojata jako zranitelná křehká duše nahlodaná dlouhodobým tlakem bezohledné despotické tchyně. Lehké tremolo Terezy Kavecké bylo k postavě Káti Kabanové dobře dramaturgicky vybrané, též vizáž a styl chování pěvkyně měly odpovídající parametry. Kabanicha Kataríny Jordy je přesvědčivá pěvecky, interpretačně vnáší však, poněkud nešťastně, prvky Kostelničky z Její pastorkyně. Na druhou stranu, tak charakterově daleko od sebe uvedené ženské postavy nemají. Mužské role beze zbytku naplnil David Szendiuch (neústupný a lascivní Dikoj). Pěvecky byl Jakub Rousek (Tichon) solidní. Jeho postava, jak vyžaduje stanovený profil, vyzařuje nerozhodností. Boris je v podání Juraje Nociara vykreslen jako milovník staršího věku, což není na závadu. Pěvecky dosahuje slušného standardu. Totéž by se mohlo uvést k vytvoření role Kudrjaše Vítem Šantorou. Jen škoda, že jeho zpěvy ruských častušek často nezapadaly do souhry s orchestrálním doprovodem. Vázla zde komunikace mezi dirigentem a pěvcem. Pěvcův hlas je však nosný a příhodný k přednesu líbivých melodií. Jisté nesladěnosti byly postřehnutelné i ve sborových pasážích třetího dějství. To lze přičíst malé zkušenosti tělesa s akustickými danostmi Stavovského divadla.

Přejme novému ročníku Festivalu hudebního divadla Opera 2025 vnímavé a vděčné publikum na všech představeních. Alespoň tak nadšené publikum, které vyvolávalo mnohokrát protagonisty Káti Kabanové.

Leoš Janáček: Káťa Kabanová
29. ledna 2025, 19:00 hodin
Stavovské divadlo

Inscenační tým
Hudební nastudování: Marek Prášil
Režie: Jana Andělová Pletichová
Scéna: Jaroslav Milfajt
Kostýmy: Michaela Savovová
Sbormistr: Kremena Pešakova

Obsazení
Kabanicha: Katarína Jorda
Káťa: Tereza Kavecká
Dikoj: David Szendiuch
Boris: Juraj Nociar
Tichon: Jakub Rousek
Kudrjáš: Vít Šantora
Varvara: Anna Moriová
Kuligin: Zdeněk Kapl
Glaša: Lenka Jakubcová
Fekluša: Andrea Plachká
Žena z lidu: Lenka Liberdová
Muž z lidu: Zdeněk Krajíček

Orchestr, sbor a balet Slezského divadla Opava