Děj opery zavádí diváky na japonský venkov, kde žije mladá a půvabná dívka Iris, jež je unesena bohatým Osakou. Protože Iris odolává svodům sebevědomého šlechtice, je zanechána v nevěstinci, kde ji najde její otec a v domnění, že do veřejného domu vstoupila dobrovolně, ubohou dívku prokleje. „Vzhledem k tomu, že je u nás tato opera naprosto neznámá, soustředil jsem se v její režii zejména na srozumitelné vyprávění příběhu s důrazem na jeho spirituální rovinu. Ústředním tématem, které ve své inscenaci akcentuji, je věčnost naděje. Po nádherné a radostné expozici opery přicházejí v životě hlavní hrdinky prakticky jen negativní zvraty a celé to utrpení začne dávat smysl až v úplně posledním obrazu. Opera tak směřuje ke skálopevné jistotě, že víru v dobro si můžeme zvolit i v tu nejtěžší chvíli života,“ vysvětluje režisér Tomáš Pilař.
Opera Iris měla premiéru v roce 1898 v Římě a jejím autorem je italský skladatel, představitel verismu Pietro Mascagni, který se proslavil především svou jednoaktovou operou Sedlák kavalír (prem. 1888). Tuto autorovu prvotinu měli plzeňští diváci možnost vidět na jevišti Velkého divadla v roce 2015. Po úspěchu Sedláka kavalíra se stal Mascagni nesmírně žádaný, napsal v poměrně krátké době dalších patnáct oper, z nichž vedle Sedláka kavalíra vyniká právě Iris. „Operu Iris jsem chtěl do českého operního prostředí přivést již mnoho let. Její kouzlo tkví v úžasném spojení neotřelé a napínavé zápletky s hlubokou filozofickou rovinou příběhu, kterou navíc umocňuje působivá hudba,“ přibližuje volbu titulu Tomáš Pilař. „Veristické opery patří jednoznačně k mým nejoblíbenějším. Často mají strhující děj i melodie, které se doslova dostanou pod kůži a nemohou člověka nechat chladným,“ komentuje výběr opery představitelka titulní role Ivana Veberová a dodává: „Ač Mascagniho opera Sedlák kavalír patří mezi mé nejoblíbenější, musím přiznat, že Iris jsem předtím nikdy neslyšela. Opera na mě ale udělala velice hluboký dojem, hudba stejně jako hlavní hrdinka je tak čistá, prostá, půvabná a zároveň silná i oduševnělá.“
Hudba k Iris je méně naturalistická než v Mascagniho prvotině a je zde zřejmý vliv francouzského hudebního impresionismu. Mascagni sice studoval japonskou hudbu z dostupných zdrojů, její prvky však využil po svém. Často můžeme slyšet, že je přirovnávána k Pucciniho Madama Butterfly nebo Debussyho Pelleas a Malisanda, nicméně obě tyto opery byly napsány až po Iris. Za zmínku stojí jedno z nejefektivnějších sborových čísel v historii opery, jímž opera Iris začíná a končí. Sbor zde představuje vycházející slunce a vrcholí v úžasném souzvuku s plným orchestrem a varhanami. „Odvážná harmonie, až experimentální smělost v instrumentaci, ale především melodická bohatost ať už pěveckých linek nebo orchestru, cit pro charakter postav i situací, to je na této opeře to nejzajímavější. Osobně se mi velmi líbí i libreto, které Puccini kritizoval,“ popisuje operu dirigent Jiří Štrunc.
Sílu opery podtrhuje práce celého inscenačního týmu. Tomáš Pilař spojil své síly s nadanou kostýmní výtvarnicí Ivanou Mikloškovou, která použitou látku nechala potisknout originálními japonskými geometrickými vzory, a mladým talentovaným scénografem Petrem Vítkem, jenž jako hlavní scénický prvek využil obrovskou dekorativní mříž složenou z japonských ornamentů. Působivý je také na zakázku vyrobený lustr, který evokuje explodující hvězdu. „Ač se opera odehrává v Japonsku, mým záměrem nebylo pojmout ji jako cestopisný dokument. Japonské prvky používáme spíše jako dekoraci, než jako ústřední prvek představení,“ upřesňuje režisér.
